Pole

Jim Finnegan (jméno ne náhodou připomíná poslední dílo Jamese Joyce) je nejmladším ze šesti dětí a bydlí ve fiktivní dublinské čtvrti Kilcuman, situované ve „slušnější“ jižní části města. Ostatních pět jsou dívky: rodiče byli odhodlaní to zkoušet, dokud nedojde na syna. Pro Jima je někdy náročné vyjít s pěti sestrami, ale přes všechny výhrady má svoji rodinu rád. Rodinné historky a zážitky zní důvěrně blízce, i když se odehrávají půl Evropy daleko a zahrnují swingball, Connemaru, show Bennyho Hilla, oddělené chlapecké a dívčí školy a neodmyslitelné návštěvy mše.

Nečekala jsem, že mě Pole až tak vtáhnou, ale stalo se. Nejdřív jsem je nedokázala odložit, protože jsem čekala, KDY (a JAK) k tomu zneužití dojde, a potom kvůli zvědavosti, CO se bude dít dál. A děje se toho spousta, protože Pole jako by soustřeďovala všechny možné komplikace, které se dospívajícímu irskému klukovi můžou stát – trable s rodinou, kamarády i láskou, hledání svého místa ve světě a k tomu ještě potřeba zaujmout postoj ke své národnosti, jelikož být Ir v polovině osmdesátých let není nijak zvlášť prestižní záležitost.

Název románu vychází z irské lidovky, která hraje v ději určitou roli, zásadní jsou ale i skladby tehdejší populární hudby, propůjčující jména velké části kapitol. Není vůbec těžké ani pro čtenáře o generaci mladší vžít se do tehdejší doby a do hlavních postav (a kdo by chtěl, může si z „doprovodných skladeb“ pustit soundtrack na YouTube). Ty jsou vyprofilované tak dobře, že máte pocit, jako by to byli vaši sousedé: vypravěč Jim mi byl s každou stránkou sympatičtější a každý z nás má v okolí nějakého toho sígra Mozza, stydlínka Garyho nebo vtipnou a chápavou sestru Fionu.

Minimálně do tří čtvrtin byla Pole jednou z nejlepších knížek, jaké jsem v poslední době četla. Pak se něco stalo, vyprávění začalo pomalu uvadat a ke konci mě hnala spíš než dynamika děje zvědavost, čím bude tohle dílo vrcholit. A konec mi, popravdě, nesedl. Měla jsem a doteď z něj mám dojem, jako když začínáte rozvíjet hodně slibný vztah – a najednou ho utne nějaká úplná banalita. Sedíte, ještě tomu vlastně ani moc nevěříte, a přemítáte: je tohle vůbec možné? Mohl(a) mi tohleto udělat? Nebyla chyba ve mně? A možná ano, každý autor má pochopitelně možnost podniknout se svými postavami, co se mu zlíbí. To, že jim věříte a připadá vám, že je znáte už bůhvíjak dlouho… to je jenom váš problém.

Mějte to na paměti, než se začnete s postavami nějak moc kamarádíčkovat. U některých knížek to jde, jako v mém letošním knižním vrcholu Než jsem tě poznala, jinde byste si je měli držet trochu víc od těla. Ale neznamená to, že byste kvůli tomu měli Pole předem zavrhnout. Naopak, určitě stojí za přečtení, zvlášť jestli máte trošku vztah k Irsku, dospívající mládeži, hudbě 80. let nebo Nicku Twispovi. A samozřejmě toleranci k některým drastičtějším a kontroverzním tématům.

Autorka recenze: Jana Brunclíková

Hlavní postavou i samotným vypravěčem je třináctiletý chlapec Jim Finnegan, kterému kdysi umřel kocourek Jack a tak se zapřísahal, že smrt už do jeho života nevkročí. Jim žije v Dublinu s matkou, otcem a pěti sestrami. Píše se rok 1984 a všechno se jeví úžasné. Jim tráví většinu času s nejlepším kamarádem Garym. Pouštějí si pecky na beatboxu, podnikají výlety na kole po okolí. Když se do sousedství přistěhují noví obyvatelé, přibude do partičky další člen - Declan alias Mozzo. Z Jima se stává Finno. Ony ty přezdívky končící na "o" jsou hodně v módě a člověk je díky nim trochu in.

S příchodem Mozza přibývá i zábava. Finno se čtenářům svěřuje s všemožnými eskapádami. Popisuje své svědectví z knockoutování nejhezčí dívky v okolí při hokeji i následnou  praktikovanou rekonstrukci na tuřínu. Nechybí laškování s alkoholem ani realizování Mozzových rad ohledně sexu a masturbace.

Matky chlapců, pravidelně se scházející na kávu, jsou zase nevysychající studnicí černé kroniky místního obyvatelstva. Finnův život v početné rodině přináší rovněž mnoho humorných situací. Sestry se škorpí, hádají, pobožná maminka by nejraději neustále k vyřešení rodinných konfliktů volala kněze a věčně unavený tatínek by rád trochu autority. Ale přeci jen se všichni mají rádi a při nedělním obědě se smíchem za břicha popadají.

Vlastním celkem čtvery kalhoty, když nepočítám ty starý, co už mi nejsou. Dvoje modrý džíny, jedny černý kalhoty do školy a do kostela a šedý džíny s černým křížkovým prošíváním, který jsem měl na sobě na Velikonoce a pak na tý oslavě Fioninejch sedmnáctin. Měl jsem ještě jedny bílý džíny, ale máma mě s nima poslala zpátky do Penny's, abych je vrátil a dostal peníze zpátky, poněvač jsou moc těsný. Vysvětlil jsem jí, že jsou to trubky a že to tak má bejt, ale když jsem v nich vešel do kuchyně, táta normálně vyšílel a málem mě zabil. Vylítnul ze židle a nařídil mi, abych je okamžitě sundal. Já jsem řek, že to teda nikdy a do prdele, a pak jsem napůl v breku utíkal z kuchyně. Táta se za mnou hnal nahoru s rákoskou, třikrát mě s ní praštil přes zadek, pak mě chytil za límec a prakticky ze mě ty džíny serval. Křičel při tom, že to nedopustí, že jeho syn nebude chodit po Vršku jako ňákej tajtrdlík v punčocháčích.

Finno to ze sebe chrlí v rychlém tempu jedním dechem. Má to náboj, vtip, ironii i peprný slovník teenagerů. Život teprve začíná, tak proč se občas nepobavit? A přesto je z toho cítit dětská nevinnost a potřeba bezpečného domova.

Bez očekávání však přichází studená sprcha. Finno je surově znásilněn knězem a kniha náhle už není tím, čím byla. Stále tu najdete množství vtipných historek, rozkvétá tu první láska, ale tu hořkou pachuť nejde odpárat. Protože jde se naplno smát, když víte, že ten vtipný sympatický vypravěč je pravidelně zneužíván tím, kdo hlásá slovo Boží a má být autoritou?

Není to právě snadné čtení. Jak by také mohlo, když jako čtenář máte přístup do Finnovy hlavy a víte, co se v tom dětském mozku odehrává. Jak se ze dne na den objevil strach a znechucení a nic už není takové, jaké bylo. Ač se Finn snaží i se svým humorem udržovat prvky dřívějšího života, dalšímu vyprávění už chybí dětská volnost či nespoutanost z první části knihy.

Témata, která by do dětského věku patřit neměla, však nejsou ani tímto vyčerpána. Vše následující Finn i tak překonává s optimismem sobě vlastním, který poskytuje knize nedocenitelné odlehčení. Závěrečná anabáze v Anglie s astrálními vědami se zpočátku může jevit jako lehce přestřelená. Na samotném závěru však bude spíše působit stejně nevyhnutelně jako věci předcházející a postará se o velmi dojemný závěr, který odpoví i na otázku z úvodu.

Pole jsou bezesporu velmi zajímavou knihou. Už jen tím, že autor dokázal vzájemně skloubit do jednoho díla tak neslučitelné věci a udržet je bez problému pohromadě. Kniha se dá pojmout z různých úhlů pohledu, záleží na každém čtenáři. Úmyslem autora však bylo sepsat humorný příběh jednoho dospívání v Dublinu 80. let co nejvěrněji přiblížený skutečnému životu té doby ve všemi zákazy a tabu, které vládly,  a z nichž některé přetrvávají dodnes. Nemohu konstatovat nic jiného, než se mu to povedlo měrou vrchovatou, protože ač z to výše uvedeného možná tolik nevyznívá, kniha není negativní. Je to upřímný a citlivý příběh, který vás rozesměje, dojme a pomocí něhož možná uvěříte tomu, že i opravdu zlé věci se dají v životě díky vlastní nezlomnosti překonat. Doporučuji.

Autorka recenze: Eva Šamánková 

Píše se rok 1984, kdy začíná náš příběh – smrtí milovaného kocoura a zraněním jedné z nejhezčích dívek na škole – který vypráví v první osobě dospívající Jim Finnegan. Od narození bydlí v Irsku, v jeho hlavním městě – Dublinu. Jeho očima hledíme na svět kolem něj a na dobu, která není jednoduchá. Jenže žádná přece taková není.

Prostřednictvím něho se tak setkáváme s jeho vcelku obyčejnou rodinou – katolickou matkou, pracujícím otcem, ale i tetičkou „z jiného světa“, která žije v Londýně. Vztahy k nim má proměnlivé a oni k němu také.

Co všechno se ale stane poté, když potká nového kamaráda, jež se pořád něčím chvástá a přivolává problémy? Může všechno změnit, nebo pokazit i šíp lásky, který ho zasáhne, když se zamiluje do starší spolužačky? A jak do toho všeho zapadá obtěžování katolickým knězem?

*

Ale tu a tam se doslechnete o večírku, kde někdo zpíval povstalecký písně. Ty jsou většinou o tom, že my jsme Irové a bojujeme proti Angličanům a že to nikdy nevzdáme. Máma s tátou byli jednou na takovým mejdanu, kde lidi začali zpívat povstalecký písně. Máma tátu přinutila, aby si okamžitě řek o kabáty, a oba znechuceně odešli.
To neznamená, že by naši nebyli rádi, že jsou Irové. Je to kvůli tomu, říká máma, že jedna věc je zpívání a jiná zabíjení, ty dvě se nemaj míchat. Její táta bejval v IRA, než se z nich stali obyčejní zabijáci, takže máma ví, o čem mluví.
Když jste na mejdanu a někdo tam začne zpívat povstaleckou písničku, je to stejný, jako kdyby před váma hulil trávu.

…

Většina lidí v pokoji je už teď stejně na nohou, přešlapujou do rytmu ze strany na stranu s rukou přitisknutou na prsa, jako by přísahali před soudem.
Poslední sloku zpívá O’Culigeen šíleně pomalu, oči pevně zavřený a ve tváři utrpení, jako by uvnitř umíral. Zpívá, že už není chlapcem, je z něho muž. A že má jen jednu naději, a to že jednou přijde den. A jak slyšíme slovo „den“, hned víme, co bude následovat. Až se nám chce z toho vzrůša brečet.
„Kdy drahý lid můj milovaný zas bude národem!“

*

Změny. Volnost. Sex. Otroctví v hříchu. Zneužívání dětí. Traumata. Tabu homosexuality. Málo a přece dost řečených témat, která se v knize objeví a dost ji okoření. Tento skandální debut irského autora, kterého jsem do této chvíle neznal, vás některými replikami opravdu pobaví. Napsáno je to odlehčenou formou, kterou se tak snaží předat i tíživé a hrozné věci v lepší podobě než ve skutečnosti jsou.

Autor recenze: Josef Němec