Zavolejte sestřičky

Jennifer nastupuje jako porodní asistentka do Řeholního domu svatého Rajmunda Nenarozeného. Tzv. Rajmundky- jeptišky, byly v druhé polovině 19. století nejdůvěryhodnější porodní asistentky v londýnském Docklandsu. Zajišťovaly domácí porody i prenatální péči o těhotné.  Jejich poradna byla „umístěna“ v lodi starého kostela.

V knize se dočteme o těžkých životních podmínkách, ve kterých lidé žili. Nahlédneme do poválečného Londýna, do doby kdy si děti hrály v kráterech po bombách a na ulicích kde se procházely prostitutky, rodiny žily v rozpadlých domech a často v podmínkách pro život nevyhovující.

Příběhy smutné, veselé, poutavé. Ze života.

Příběh o  Mary, 14-ti leté dívce, které odešla z domova, byla nucena pracovat jako prostitutka, utekla od muže, o kterém si myslela, že ji miluje. Porodila krásnou zdravou holčičku, kterou jí odebrali kvůli nízkému věku.

V době kdy se Jennifer poznává s Lenem a Conchitou, vychovávají už 23 dětí a 24. je na cestě.  V rodině je harmonie, kterou později přičítá tomu, že si Len s Conchitou navzájem díky jazykové bariéře nerozumí. Len neuměl španělsky a Conchita anglicky, ale i přesto se milovali. Při porodu jejich dvacátéhopátého dítěte se autorka poprvé setká s nedonošeným děťátkem, o kterém si nejprve myslí, že porod nepřežilo. Zjišťuje, že mateřská láska má obrovskou sílu a může zachránit i život dítěte.

Autorka se nezapomíná zmínit i o narůstajícím se usazování cizinců různých národností, kultur a vyznání. Popisuje příběhy žen, které své muže podvedly s „barevným“ .

Bella, mladá dívka ze slušné rodiny, vdaná za Toma, před porodem svého prvního dítěte, propadla depresi, protože si myslela, že dítě bude černé, když Toma podvedla. Její matka dokonce uvažovala o tom, že se dítěte zbaví, aby se nikdo nedozvěděl, co její dcera provedla. Nakonec se narodila krásná bílá holčička. A o tom, co se stalo v porodním pokoji, se nikdo jiný nikdy nedozvěděl.

Winnie s Tedem se potkali v papírnictví, které Ted často navštěvoval. Ted byl 58letý vdovec a Winnie vdova se třemi dětmi. Slovo dalo slovo a po roce od jejich seznámení ji požádal o ruku. Když přestala Winie ve 44letech menstruovat, považovala to za menopauzu, i přes časté pocity nevolnosti, tomu nevěnovala pozornost. Když si po nějaké době všimla, že přibývá na váze a Ted si všiml, že má v břiše něco tvrdého šla k lékaři, kde z vyšetření vyplynulo, že je těhotná. Ani jednoho z manželů ta možnost nenapadla. Poctivě se na porod připravovali a hlavně Ted se moc těšil. Chlapeček, který se narodil, měl viditelně etnické rysy, ale Ted k tomu přistoupil báječně, a jak čas plynul, ničeho si nevšímal nebo to na sobě aspoň nedával znát. Nazýval ho „můj syn Ted“ a byl na něj hrdý.

Kniha je poutavá a určitě můžu doporučit její přečtení. Jen mě zamrzelo, že autorka nerozvedla více svůj soukromý život. I přesto, že se ve dvou kapitolách rozepisuje o svých přátelích a zmínila se o tom, že nyní má už své děti, něco mi tam stále chybělo. Možná to, jak poznala svého manžela při pracovním nasazení, jaké měla.

Kniha nejen pro porodní asistentky a zdravotníky, ale také pro ty, které zajímá jak to v té době „chodilo“.

Autorka recenze: Věra Procházková