Nahý mezi vlky

Zdravím touto knihou mrtvé spolubojovníky všech národů, které jsme na své cestě poseté oběťmi museli zanechat v táboře Buchenwald.

O nacistech, koncentrácích, genocidě a Židech byly popsány hektary lesů a stejně je to pořád málo. Nikdy se nepřestaneme podivovat a děsit nad tím, co všechno byli nacisté schopni provést. A o to je to pak horší, že se neustrnuli ani nad malými dětmi.

Bez slitování je posílali do plynu a na všemožné, obludné lékařské pokusy – taková dvojčata by mohla vyprávět. Proto se není čemu divit, že se rodiče snažili své děti ochránit jakýmkoliv možným způsobem. Jedni je schovávali u známých, druzí v kostelích, ti nejzoufalejší se je pak snažili propašovat do samotných koncentračních táborů – všude líp, než ve spalovací peci.

A právě o takovém propašovaném dítěti je příběh Bruna Apitze Nahý mezi vlky.

Příběh o malém, tříletém chlapci, jehož jeho otec propašoval v cestovním kufru přímo do tábora Buchenwald.

Malý Stefan byl chlapec, který přes své útlé dětství a neschopnost postarat se sám o sebe, přežil koncentrační tábor, vyhnul se deportaci do Osvětimi a na konci války byl stále živý a v relativní míře i zdravý.

Díky čemu? Jedině díky lidskosti ostatních vězňů.

Ukrývat dítě, vydržet… znělo mu v hlavě.

Malý Stefan se dostává mezi politické vězně – komunistické důstojníky – a přináší do celé situace chaos. Vězni chystali vzpouru, jenže teď mezi sebou měli malého chlapce. Všechno se začíná komplikovat a veškerá pozornost se stáčí ke Stefanovi, a ke snaze o jeho záchranu.

Knížka ale nevypráví jen o osudu onoho chlapce, obrací se zpět do historie a překládá celistvý obraz o Buchenwaldu i o jeho vězních a jejich společných poutech. A i přesto, že je román laděn dosti levicově, jeho sdělení jsou jasná a nezkalená politickou ideologií.

Nahý mezi vlky je román, fikce, jeho myšlenka i samotný příběh ale fikcí nejsou. I když je příběh malého Stefana smyšlený, jeho podstata je skutečná. Za druhé světové války v koncentrácích žily malé děti, které zachránila pouze lidskost a solidarita ostatních vězňů.

„Odkud máte mléko?“
Pippig se šklíbil, zašimral dítě ukazováčkem na bříšku. „A ta kráva mléko dává – dělá na nás búbúbú…“
Chlapec se rozesmál.
Pippig dosedl na podlahu a plácl se do kolen.
„On se směje! Slyšíte? Směje se!“
Höfel se tvářil vážně. Vypadal unaveně, měl za sebou neklidnou noc. Ještě před ranním apelem se od Krämera dověděl, že se Żidkowským, důvěrníkem bloku 61, je všechno domluveno.
Höfel stál před dítětem a viděl, jak mu chutná mléko. A on teď musí dvojici mužů vysvětlit, že dítě… Höfel se nadechl. „Poslyšte…“