Hotel New Hampshire

Anotace

Ukázka z textu

Ten první večer, kdy uviděli Freuda a medvěda, se má matka s otcem ani nepolíbili. Když to kapela zabalila a zaměstnanci odešli na mužské a ženské ubytovny – jen o něco méně elegantní budovy, oddělené od hlavní hotelové budovy –, můj otec a matka sešli k dokům a dívali se na vodu. Možná si povídali, ale nikdy nám dětem neřekli, o čem. Určitě tam kotvilo pár prvotřídních plachetnic, a dokonce i u soukromých mol bylo připoutáno několik rybářských loděk. Nejspíš tam byl i člun s vesly a můj otec navrhl, že si ho půjčí a projedou se; matka asi odmítla. Fort Popham byl tehdy ruina a ne turistická atrakce jako dnes; ale kdyby na pobřeží Fort Pophamu nějaká světla zářila, od Arbuthnotu u moře by je bylo vidět. Také v širokém ústí řeky Kennebec, u Bay Pointu, kotvila zvonová bóje a svítilo světlo a na Stage Islandu mohl stát už v roce 1939 maják – otec si na něj nevzpomínal.
Ale všeobecně se dá říci, že tehdy to bylo temné pobřeží, takže když k nim plula bílá šalupa – z Bostonu nebo New Yorku, každopádně od jihozápadu a civilizace –, matka a otec ji museli vidět velmi jasně a sledovali ji nerušeně celou dobu, než doplula k doku. Otec chytil uvazovací lano; vždycky nám vyprávěl, že zrovna propadal panice, co s lanem dělat – uvázat je k něčemu, nebo je přitáhnout –, když tu na palubu klidně vystoupil muž v bílém večerním saku, černých kalhotách a černých lakýrkách, vyšplhal po žebříku na dok a vzal otci lano z rukou. Bez námahy provedl šalupu kolem doku a lano hodil zpátky na palubu. “Jste volní!” zavolal pak na loď. Matka a otec prohlašovali, že neviděli na palubě žádné lodníky, ale šalupa vyklouzla zpátky na moře – její žlutá světla mizela jako potápějící se sklo – a ten muž ve večerním saku se otočil k mému otci a řekl: “Díky za pomoc. Vy jste tady nový?”
“Ano, jsme tu noví oba,” řekl otec.
Plavba mužův dokonalý oblek nijak nepoznamenala. Na to, že léto teprve začínalo, byl velmi opálený, a nabídl mé matce a otci cigarety z pěkné ploché černé krabičky. Nekouřili. “Doufal jsem, že stihnu poslední tanec,” prohodil muž, “ale kapela už přestala hrát, co?”
“Ano,” řekla má matka. Do svých devatenácti má matka a otec ještě podobného člověka neviděli. “Byl nemravně sebejistý,” povídala nám matka.
“Měl peníze,” dodával otec.
“Už přijel Freud s medvědem?” zeptal se muž.
“Ano,” odpověděl otec. “A s motorkou.”
Muž v bílém večerním saku dychtivě, ale elegantně kouřil a při tom se díval na potemnělý hotel; svítilo se jen v několika málo pokojích, ale šňůry venkovních lamp osvětlovaly chodníky, živé ploty a doky a mužův opálený obličej v tom světle svítil, oči vypadaly jen jako škvíry a odráželo se v nich černé, neklidné moře. “Freud je Žid, víte,” řekl muž. “Ještě že se mu povedlo dostat se z Evropy, že. Evropa teď nebude nic pro Židy. Můj makléř mi to říkal.”
Tahle ponurá informace určitě zapůsobila na mého otce, dychtivého vstoupit na Harvard – a do světa –, a ještě si neuvědomoval, že válka by mohla jeho plány na chvíli pozdržet. Ten muž v bílém večerním saku způsobil, že můj otec vzal matku za ruku, už podruhé toho večera, a ona mu znovu oplatila stisk, a společně zdvořile čekali, až muž dokouří nebo řekne dobrou noc nebo bude pokračovat.
Ale on jenom řekl: “Ani svět teď nebude nic pro medvědy!” Když se zasmál, zuby mu zasvítily jako jeho večerní sako, a můj otec a matka ve větru nezaslechli sykot cigarety, která spadla do oceánu – ani sykot šalupy, která znovu připlula. Najednou ten muž vstoupil na žebřík, a teprve když rychle sešplhal dolů, si Mary Batesová a Win Berry uvědomili, že dole pod žebříkem klouže bílá šalupa a muž má právě čas seskočit na palubu. Nebyly zapotřebí žádné ruce ani provaz. Šalupa, bez plachet, s pomalu bafajícím motorem, se stočila k jihozápadu (opět k Bostonu nebo New Yorku) – noční plavby se nebála – a to, co na ně muž v bílém večerním saku zavolal, se ztratilo v hluku motoru, pleskání vln o trup a větru, který přivál racky (jako pernaté klobouky houpající se na vodě, kam je po večírku hodili opilci). Můj otec celý život litoval, že neslyšel, co ten muž volal.