Ostrov Bohyně

Ostrov Bohyně

A samozřejmě... v tomto období, jenž je vyznačováno obchodem s bronzovými předměty, žil i jeden pasáček krav, Hylas, který jen o vlásek unikl smrti. Důvod? Jeho vlasy byly až příliš zlaté a on i jeho sestra, která neunikla, byli příliš cizí, příliš jiní a... možná se někde nějaké poťouchlé orákulum prokeclo, že Hylas může zajistit zkázu mocného rodu bojovníků. Aby mohl zlatohlávek zachránit svou malou sestřičku, musí se nejprve postarat o sebe, což, jak se zdá, není tak lehký úkol. Obzvlášť, když se najednou octne uprostřed modro-modrého moře, kde mu jedinou společnost dělá delfín s vlastním rozumem a hlavou, bez hejna a hravý, možná až moc.

Propletl se s potěšením lesem mořských řas, které ho slizce lechtal na kůži, a poslouchal, jak hejno pražem pomalu slídí na mělčině po červech. Vyskočil z Moře ven, aby se podíval na nedaleký ostrov, a na jeden záběr ploutve byl Nahoře, kde se zvuky dělily na kousky a Slunce nebylo zelené, ale žluté.

Bezpochyby, byl to právě TEN delfín Spirit, který si získal mou hlavní pozornost. Autorka totiž překvapila. Do svého příběhu zakomponovala i Spiritův pohled na věc. I když to bylo psáno v er-formě, ničemu to nevadilo. Je to svěží nápad, neskutečně zajímavý, který vás - čtenáře - zaujme. Michelle strávila dlouhou dobu pozorováním delfínů, plaváním s nimi (což musela být super sranda, kdo by to nechtěl zkusit, že? A ještě pracovně, heh), čtením odborné literatury. Udělala maximum, aby nám mohla přiblížit delfíní život a to prakticky z jeho vlastní hlavy. Myslím, že se jí to povedlo, Spiritovy kapitoly dodávaly knize správnou atmosféru a originalitu. Něco takového v knize najít bylo asi stejně velké překvápko jako, že umřela Hedvika v Harry Potterovi. :)

Delfín se pořád usmíval nesnesitelným neměnným úsměvem. Na žraloka se taky usmíval. Všichni delfíni se usmívali. Vlastně se nikdy usmívat nepřestali.

Mezi hlavní hrdiny bych zařadila i Pirru, typickou grande-rozmazlenou holkou, která je zvyklá mít veškerý materiální luxus této doby. O přežití ví prd, ale je jí jasné, že osud pro ní přichystaný, je k zbláznění. Musí utéct. Poprvé smáčí nohy v "nekonečné" louži zvané moře a dostává se na Ostrov Lidu ploutví, kde se potkává s klukem, kterého taky chytají.

Říct, že společně zažívají dobrodružství, je blbé klišé, které říkat nechci, tak to nečtěte. Spíš by se to dalo definovat jako "byla neskutečná sranda pozorovat ty dva, jak se zpočátku absolutně nesnáší, protože jsou každý úplně jiní (to je jako srovnávat růžovou žirafu a cvrčka v noční košili)". Vytvářelo to fakt pěkné momenty ala manželská hádka. :D

"Jak to, že nevíš, co je to oko, a přitom znáš mořské ježky?
"Viděla jsem, jak si je otroci vařili v kuchyni," odpověděla. "A říkali jim ježovky."
"Co je to kuchyně?"
"Co je to ježek?"
"Je velký jako divočák," lhal Hylas. "Má obrovské tesáky, číhá v noci za keřem a pak na člověka vyskočí."
Vyděšeně se ohlédla...

Neočekávejte lávstory (12i letí hrdinové by na "to" někde ve křoví nehupli, že...). Toto to není. Jde o oddanost přátelům, nový pohled na věc a dobře promyšlené dobrodrůžo, které má potenciál okouzlit nejen mladší čtenáře ale i ty dospělé...

Teď mě napadlo, že mi celá kniha připadala trochu jako lehká složenina filmů Pí a jeho život, Modrá laguna a Robinson Crusoe (vůbec nevím proč), to všechno jako by bylo hozeno do hrnce staré čarodějky a ta postupně vybírala jednotlivé pasáže, předělala je obrazu svému, a vzniklo toto. Správně bronzové dílo. Nebudete zklamáni.

Autorka recenze: Katka Pavlíková
http://spacewithbooks.blogspot.cz/