Vzpomínky a zamyšlení

Ale Michail Gorbačov byl daleko víc, než jen komunistický politik a státník. Především to byl člověk. Člověk se srdcem na pravém místě a rozumem v hlavě. Je skoro až k neuvěření, že se v Rusku, potažmo tedy v Sovětském svazu, dostal k moci právě někdo takový.

Ale v autobiografii Vzpomínky a zamyšlení nejde tolik o tehdejší politiku a veškerá její úskalí, jako víc o Gorbačovova samotného. O jeho prostý, lidský život.

Koho by napadlo, že ten muž s tím specifickým flekem na hlavě dokáže tak procítěně psát o svojí, ženě, kterou bezesporu miloval a jejíž ztrátu nesl s velkou hořkostí a smutkem. Když ho uvidíte v televizi, v knize, na internetu, tak nějak vám nedojde, že i on prožíval každodenní život. Vidíte ho jenom jako politickou figuru a zapomínáte, že nežil jen veřejný život.

Moje milovaná odešla bez bolesti, byla v kómatu. Nemohli jsme si tedy říct ani poslední slova na rozloučenou.

Gorbačov ve své knize s velkou upřímností píše i o svém trpkém dětství. Píše o chudobě, nedostatku. V domě, kde vyrůstal, neměli ani podlahu – jen ušlapanou hlínu, otce měl ve válce, matku od ráda do večera v práci. Na všechno byl sám. V tehdejší době v Rusku to nebylo nic neobvyklého, přesto se vám sevře hrdlo, když o tom jen tak čtete. O to pak víc, když si to skutečně představíte.

Po mnoha letech vyprávěla matka své první vnučce Irině, jak jsem se dostal na svět. Když začaly porodní bolesti, matku přemístili do hospodářské části. Byla přinesena sláma a ustána postel. A tam jsem se narodil – mezi obytnou částí domu a chlévem.

Gorbačov měl v dětství ale i další překážky. Jedni jeho prarodiče byli čestní komunisti, druzí pak kulaci. To nedělalo hezký dojem a Gorbačovovi to nemálo stěžovalo život.

Nakonec ale ve výsledku bylo docela jedno, kdo měl jakou politickou příslušnost. Všem šlo v první řadě o holý život a tak buržoust s radostí přijímal pomoc od soudruha, a soudruh od buržousta.  Jen díky prozřetelnosti Gorbačovovy matky, nezemřely hlady všechny děti z vesnice.

Z hladového třicátého třetího roku si pamatuji jen některé momenty, jen jako jiskřičky paměti. Vidím, jak třeba děda Andrej vaří ve velkém hrnci žáby, aby nakrmil početnou rodinu.

Gorbačov ale nepíše jen o svém životě. Píše i o samotném Rusku a jeho historii. A díky tomu, kde žil, vyrůstal, a že měl pořád na paměti, jaké vlastně Rusko je, měl pak ve svých politických funkcích větší pochopení, než jeho kolegové. Vždycky si pamatoval, odkud přišel, kdo byl, co prožil, a co prožívají jiní lidé. Nezapomněl být člověkem a jen díky tomu se rozhodl zreformovat na veskrz prohnilý sovětský systém.

Na Gorbačovova má jistě každý svůj názor – ať kladný či záporný – není ale od věci přečíst si, jaký měl na sebe názor on sám.

Školní výuka byla po dvouleté přestávce obnovena v  roce 1944. Nepociťoval jsem žádné zvláštní přání učit se. Po všech dosavadních prožitcích se mi to jevilo jako „nevážné“ téma. A navíc musím přiznat, že jsem neměl v čem jít do školy. Otec napsal v dopise matce: prodej, co jde, obuj a obleč syna a kup knížky, aby mohl Michail nastoupit do školy. A byl tu ještě děda Pantělej – učení je třeba. Nakonec jsem šel do školy těsně před listopadovými svátky (oslavami VŘSR), kdy už končilo první školní čtvrtletí.

Přidat komentář

Raisa zemřela v roce 2000 na akutní leukemii. Ovšem už za života byl Gorbačov terčem posměchu právě proto, jak moc se manželce klaněl. Bála se stárnutí, nechtěla, aby jí vnučky říkaly babičko: „Vymyslela si oslovení babulka. Vysvětlila nám, že babička je pro staré, ale babulka je plná energie,“ vzpomíná pohnutý Gorbačov.

Jím vykreslená Raisa je trochu kýčovitým obrázkem typické Rusky, miluje sibiřské vánice i pelmeně. Seznámili se na vysoké škole při studiu na začátku 50. let. Ona vyčnívala mezi svými vrstevnicemi silou i postavou, právě řešila nesnadný rozchod s jakýmsi studentem fyziky, jehož matce se znelíbila. Zatímco jeden večer tvrdila Michailovi, že se s ním nemůže přátelit, protože by nesnesla další zklamání, druhý večer už si slíbili věrnost navěky.

I když je z knihy patrná Gorbačovova láska k jeho ženě, zaznamenává všechny milníky života i kariéry. S každou stránkou je nutné si uvědomovat, kdo je píše – přestože je považován za téměř demokratického reformátora, Gorbačov nikdy neopustil myšlenku na to, že by správně leninsky vedený komunismus měl spasit svět.

Popisuje ze své perspektivy Brežněvovu éru, Andropova i Černěnka, svoje šéfování straně. Hodnotí Borise Jelcina, s nímž se neměl příliš v lásce, lehce pochlebuje Putinovi. A neustále se vrací k možnostem perestrojky. „Dodnes lituji, že jsem loď, kterou jsem kormidloval, nedovezl do klidných vod,“ stýská si nad jejím nezdárným koncem.


3.6.2014    Mladá fronta DNES  

Přidat komentář