Pandemie

Anotace

Ukázka z textu

„Neopustíte mě, viďte?“ ujišťovala se Marina.
„Co tím myslíš?“
„Neodcházejte.“ V očích se jí zaleskly slzy. „Mám dítě, nemůžete nás tady nechat, udělám všechno, co mi řeknete, dobře vařím, budu vám prát, jen mě nenechávejte na holičkách.“ Přitiskla si ruce k hrudi. Všimla jsem si, že je má pokryté zaschlou vrstvou krve, která teď začala praskat, když zaťala ruce v pěst. Zdálo se, že jí to vůbec nevadí. Vida, co se ti honilo hlavou, když ses krčila v autě a tiskla ruce k břichu svého manžela, celou dobu, co jsme sem jeli, spěchali, nervovali se, že ho nedovezeme, co jsme mu s Irou vyděšeně zašívaly břicho a popíjely ten strašný špiritus, ses bála tohohle. Asi to tak muselo být, ale přesto mi to připadalo divné.
„Jsi na palici, nebo co?“ rozčílila se Ira. Já i Marina jsme sebou škubly, jak řezavě zazněl její hlas. „Jdi do domu, najdi igelitový sáček, naber do něj sníh a vrať se k manželovi; leží tam úplně sám a už je nejvyšší čas, abys pro něj taky něco udělala, rozumíš?”
Marina ještě chvíli otálela – oči měla divoce a nepřítomně vytřeštěné – a pak se potichu otočila a zmizela ve tmě.