Císařův prezident - Tajemství rodiny TOMÁŠE GARRIGUA MASARYKA

David Glockner, jehož kniha Císařův prezident nedávno vyšla, je přesvědčen, že SKUTEČNÝM OTCEM PRVNÍHO ČESKOSLOVENSKÉHO PREZIDENTA BYL RAKOUSKÝ CÍSAŘ FRANTIŠEK JOSEF I. Na pohled to zní troufale, možná dokonce šíleně. Avšak samotná kniha dává čtenáři prožít velmi zajímavé dobrodružství, v němž mnohé události odvážnou hypotézu stvrzují. Zkusme je prožít také - alespoň ve zkratce.

ZAČNĚME TÍM, co víme. Protože, je-li otec nejistý, o matce to rozhodně neplatí. Proto bezpečně víme, že matkou TGM byla moravská Němka Terezie Kropaczek, česky nazývaná (a později i psaná) Kropáčková.
Narodila se 4. srpna 1813 jako druhé dítě z deseti sourozenců (z nichž čtyři záhy po narození zemřeli) a vyrůstala až do své dospělosti v živnostenské rodině čili ve slušných poměrech. V rodině se mluvilo výhradně německy a tímto jazykem se s matkou modlíval i malý Tomášek, jenž se česky, respektive místnímu nářečí, naučil až v pozdějším chlapeckém věku.
V roce 1840 Terezii zemřel otec a krátce nato i matka. O jejím dospívání a životě „za svobodna“ mnoho nevíme. Je pravděpodobné, že někdy kolem třicítky prožila milostný vztah, který skončil početím nemanželského dítěte.
Chlapec narozený 11. srpna 1844 v Hustopečích byl pokřtěn jménem Josef, žil však jenom krátce. Prvního prosince téhož roku zemřel na souchotiny.
Po této tragické události odešla Terezie Kropaczek sloužit do Vídně jako kuchařka. Bylo to nepochybně východisko z její neutěšené situace. Rušný život v metropoli rozlehlé Rakousko-uherské říše přinášel nejen množství nových podnětů (a tolik potřebného zapomnění), ale smazával i stigma mladé svobodné matky. To v podmínkách malého moravského města nebylo prakticky možné.
Přesto v novém prostředí Terezie dlouho nevydržela. Asi po třech letech se vrací na rodnou Moravu, do Hodonína. Nastupuje jako kuchařka v jedné z měšťanských domácností. Obléká se po městském způsobu, mluví německy a vůbec se chová jako mladá dáma z lepších kruhů.

SETKÁNÍ S OSUDOVÝM MUŽEM

Je jenom přirozené, že Terezie vzbuzovala zájem. A že se chovala, jsouc poučena svou dosavadní zkušeností, s jistou opatrností. Jistě měla o svém budoucím a osudovém muži (osamělou ženou určitě zůstat nehodlala) své představy. Ale sotva ji asi napadlo, že jím bude…
Tady učiňme malou pauzu. Je to nutné, abychom mohli připomenout, že hovoříme o letech 1847 a 1848, tedy o době nesmírně rušné, kdy Evropou otřásají revoluční události. Na Moravě se v těchto měsících pohybuje mladý a nepochybně okouzlující muž, jenž stojí na počátku své životní dráhy. Není jím nikdo jiný než osmnáctiletý František Josef I. Po vynucené abdikaci císaře Ferdinanda I. Dobrotivého, k níž dojde 2. prosince 1848 v olomouckém Arcibiskupském paláci, se stává císařem.
Pod jeho žezlem teď leží rozlehlá středoevropská říše, zabíhající na východě hluboko do Haliče a na jihu do dunajské kotliny. Doba jeho vlády obsáhne víc než půlstoletí.
Je také jasné, že se dříve či později ožení; méně jasné už je, koho že si vezme. Nemůže to být libovolná žena. Dokonce to nemůže být ani libovolná princezna, musí to být nevěsta přiměřená rodem s alespoň přibližně odpovídajícím bohatstvím.
Habsburkové již dlouho pošilhávali po Bavorsku. Získáním této země by se jejich říše ideálně dotvořila. Už Josef II. zamýšlel vyměnit nizozemské provincie (tehdy je ještě měl) za toto vysněné teritorium. Ale nepovedlo se; takže se alespoň ženili s bavorskými princeznami. V případě mladého císaře, který se právě ujal vlády, bylo však zapotřebí vyčkat: věc (a vlastně i on sám) musela dozrát. Zároveň bylo zřejmé, že mladý muž je plný neklidné síly a ženu naléhavě potřebuje…
Zapeklitý případ vyžadoval rychlé řešení!
Nad těmito delikátními problémy bedlivě bděla císařova matka Žofie Bavorská. Ta už svou pevnou ruku v minulosti několikrát osvědčila. Samozřejmě si uvědomovala, že pro Franziho je třeba obstarat ženu, jež by mu štědře poskytla žádoucí uspokojení a nebudou s ní žádné větší problémy. A ještě něco – podmínka zásadní důležitosti: ženu, která bude zdravá!
Nelze totiž odhlédnout od velice závažného faktu, a sice, že mimomanželský sex byl v oné době rizikovou záležitostí. Venerické choroby byly na postupu, poněvadž proti nim neexistovaly žádné léky. Autor knihy uvádí, že možná až třetina evropské populace trpěla syfilidou, jež si nelítostně vybírala daň i v těch nejvyšších kruzích. Venkov včetně toho moravského na tom byl ještě tak nejlépe, promiskuita zde zdaleka nebyla tak velká jako ve městech. Čili zdravá pohledná venkovanka, byť pár let po třicítce, byla bytostí k nezávaznému flirtu velice vhodnou.

RYCHLÁ SVATBA

Kde a kdy mohla být Terezie Kropaczek k mladému Franzimu uvedena? To bohužel přesně nevíme. Ale ze sporadických zmínek ve Franziho kopiáři (podotkněme, že mladý císař byl metodický a všechno se snažil zaznamenat, což – jaká podivuhodná shoda – činil v dospělém věku i TGM) můžeme usuzovat, že se se slečnou Kropáčkovou stýkal už v roce 1848, tedy dokonce ještě před tím, než se stal oficiálně císařem. Právě v té době se pohyboval na jižní Moravě.
Jisté je, že v roce 1849 Terezie otěhotněla – a zřejmě již nehodlala prožívat pokořující úděl svobodné matky. Bylo tedy zapotřebí, aby se provdala. Jednoduše bylo třeba zajistit ženicha.
A to se stalo. Dne 15. srpna se v hodonínském farním kostele konala svatba Terezie s Josefem Masárikem. Ženich byl národností Slovák, o deset let mladší než nevěsta, uměl trochu číst, psát se naučil až později, původním povoláním čeledín. Teď ale povýšil: stal se panským kočím, jeho pán mu nechal na svatbu ušít tmavozelenou livrej s hedvábným límcem a daroval mu cylindr se zelenou kokardou. Mladý statný ženich byl tedy ve fešáckém a také nevěsta si dala záležet. Počínající těhotenství nebylo patrně dosud znatelné, projevilo se ovšem poměrně záhy a bylo zřejmé, že se svatbou se otálet příliš nedalo. Za šest měsíců a tři týdny, 7. března 1850, se narodil chlapec. Dali mu jméno Tomáš.
A mladý císař? Ten si už v listopadu předchozího roku do svého kopiáře poznamenal Kropaczek erl. Zkratku erl. čtěme jako erledigt, což znamená vyřízeno. Někdejší slečna Kropaczek se sice už několik měsíců jmenovala jinak, ale jak bylo řečeno: mladý císař byl metodický a dbal na pořádek. A tato záležitost se ho očividně týkala do té míry, že ji vedl v patrnosti.

„JEDNOU BUDU VELKÝM PÁNEM!“

Mladá rodina žila na jeho panstvích a nedařilo se jí špatně. Malému Tomášovi během příštích let přibyli tři sourozenci, dva bratři a sestřička, která zemřela v tak raném věku, že ani nebyla zapsána v matrice. Bratři ovšem ano. Prostřední se jmenoval Martin a bohužel, k Tomášově velké lítosti, poněvadž ho obzvlášť miloval, i on zemřel, a sice v době, kdy vojákoval. Zůstal bratr Ludvík, k němuž rovněž cítil pokrevní pouto. V pozdějších letech ho významně podporoval a udržoval s ním kontakt až do jeho smrti ve vzdáleném Terstu v roce 1914.
Vraťme se však do Tomášova dětství. Nevíme, zda něco konkrétního o svém mocném otci věděl. Je známo, že jako výrostek se občas nechával slyšet: „Jednou budu velkým pánem!“ Z čeho pramenila tato jistota? Jenom z vědomí vlastních schopností, které tak výrazně v prostředí, v němž vyrůstal, vynikaly? Určitě si musel uvědomovat, že žije ve společnosti hierarchicky pevně strukturované, v níž často platí víc společenský původ než schopnosti, a že se zatím pohybuje v jejích velmi nízkých sférách.
A přesto v něm rostlo nemalé sebevědomí. Jednou budu velkým pánem...
Jednou – kdy to bude?
Pokud o svém původu přece jen něco tušil, to jest, že sahá vysoko, dokonce hodně vysoko, musel vnímat jako přirozenou náklonnost, jíž se mu záhy dostávalo. Mocného protektora, a to na začátku své životní dráhy, našel bezpochyby v policejním radovi Le Monnierovi, do jehož rodiny se dostal jako domácí učitel a řekněme i asistent jeho zdravotně postiženého syna.
V Monnierovi samém jistě viděl svůj příklad, neboť byl imponující osobností. Stačí si povšimnout sebevědomého, hrdého držení hlavy, podobně klenutého obočí, jaké měl Masaryk – a co nelze přehlédnout, mohutného převislého kníru. Ten se mu patrně vtiskl do paměti, neboť on sám ve věku pozdějším nosil knír velice podobný. Jistě není nadsázkou říci, že mohutný převislý knír se stal dominujícím znakem jeho podoby.
Náhoda? Asi sotva. Spíše pietní uctění Monnierovy památky...
A co císař?
Jak čas plynul, mladý císař dávno uzrál do mužného věku. Také on nosil mohutný knír, třebaže zcela jinak utvářený, a život se s ním nemazlil. Někdejší příležitostnou milenku Terezii vystřídaly jiné ženy. Dávno byl ženatý (ovšemže s bavorskou princeznou, byť nikoli tou, kterou mu vybrala jeho matka, ale s její mladší sestrou Alžbětou, později zvanou Sisi). Avšak jeho manželství po několika letech šťastného mládí chřadlo a postupně uvadalo.
Obrostl nejen císařským vousem (který se stal pojmem: Kaiser-Bart), ale též řadou dětí. Levobočků za svůj život zplodil celkem osm, legitimní děti měl čtyři. Z nichž korunní princ Rudolf, narozený v srpnu 1858, naprosto nesplňoval otcovy naděje. Váben magnetickou silou ženských půvabů se nejprve nakazil kapavkou, jež byla tehdy velmi sužujícím onemocněním, a později i syfilidou. Alkohol posléze dovršil degradaci jeho osobnosti natolik, že v roce 1889 ukončil svůj život sebevraždou v Mayerlingu.
Pro otce to musela být rána, zvlášť když se dozvěděl skandální podrobnosti. Korunní princ se totiž nezastřelil sám, ale vzal s sebou do hrobu i svou mladičkou milenku Mary Vetserovou. Té prostřelil hlavu dřív než sobě čili nejprve vražda, sebevražda až potom. Skandál!
Mrtvola Mary, podpíraná smetákem, aby se nekácela, byla z místa činu tajně odvezena ve fiakru a pohřbena na malém venkovském hřbitově. U toho ovšem nezůstalo. Po letech se k případu dostal jistý mladý novinář z Itálie jménem Benito Mussolini, jenž přišel s tvrzením, že Mary Vetserová prý v návalu milostného šílenství (a na popud svého milence) uřízla Rudolfovi penis a on, když si uvědomil, co se vlastně stalo, ji zastřelil.
Těchto podrobností bylo snad Jeho apoštolské Veličenstvo ušetřeno. Tato rodinná tragédie nebyla ovšem jediná, již musel mocnář prožít. V roce 1867 mu v Mexiku zastřelili bratra Maxmiliána, také císaře, a do třetice – zavražděna byla i císařovna Sisi. Stalo se tak osm let po Rudolfově skandální smrti, v roce 1897, když podlehla útoku italského anarchisty. Probodl ji nabroušeným pilníkem.
Další úmrtí v rodině ho stihlo v roce 1914. Opět násilná smrt, šlo o známý sarajevský atentát, jemuž podlehl císařův synovec František Ferdinand d’Este. A to byl vlastně začátek konce. Následovala válka, další v pořadí, jež císař za 68 let své vlády vedl, a nakonec i jeho neodvratná smrt. Nastala 21. listopadu 1916, císař se dožil 86 let.

SKUTEČNÝ DĚDIC

Když umíral, asi už neměl dostatek sil, aby bilancoval svůj život. Život nepochybně bohatý – nicméně v oné části jeho bytí, na níž mu patrně nejvíc záleželo, totiž v roli otce požehnaného počtu dětí... tam asi pocit plného uspokojení chyběl.
Z dvanácti dětí byli pouze dva synové. Jeden naprosto nezpůsobilý ujmout se otcova dědictví – a ten druhý? Syn prvorozený, byť levoboček, ale zato mající se k světu. Věru, že to by byl dědic pravý a skutečný… Napadlo ho to někdy?
Těžko odpovědět. Víme, že císař byl ve svých názorech velmi konzervativní.
Věřil v predestinaci danou boží vůlí, odmítal nerovné sňatky, legitimitu bezpodmínečně požadoval. Ale přece jen; prvorozený syn! A z jeho krve… to není maličkost. Poněvadž krev není voda – a nic se neděje bez boží vůle! Samozřejmě že chtěl svého syna vidět. Tajně mu ho ukázali, když bylo chlapci asi třináct. Vypadal velmi dobře, konečně proč ne, bylo o něj dobře postaráno. Možná i zalitoval, že nepochází z manželského lože. Možná se i pokál ze svého hříchu, třeba svou lítost vyjádřil štědřejším darem. Nu, uvidíme, jak bude dál...
A viděli jsme. Nadešel okamžik, kdy svému potomkovi mohl pohlédnout do tváře na veřejnosti, stalo se tak na audienci při uvedení do říšského sněmu. Píše se rok 1893 a TGM má už určité jméno jako postava z české radikální scény veřejného života.
„Vy jste ten Masaryk?“ zeptal se ho tehdy císař. A aniž by mu podal ruku, pokročil k dalšímu poslanci. Smutná scéna patrně pro oba, už se pak nikdy nesetkali.

ODPOVÍDÁ AUTOR KNIHY CÍSAŘŮV PREZIDENT DAVID GLOCKNER

Můžete shrnout hlavní argumenty na podporu vaší hypotézy?
Hlavním impulsem, proč jsem se tomuhle kontroverznímu tématu začal věnovat, byl zápisek v císařském kopiáři. Proč by se císař zabýval nějakou Kropáčkovou? Takže jsem začal pátrat po tom, jestli oba hlavní aktéři romance byli ve správnou chvíli na tomtéž místě – a byli. Oba v Hodoníně. A císař byl v mládí pěkný proutník. Později také, o jeho milenkách vyšlo mnoho knih. Měl asi osm levobočků. Takže jsem postupoval dál. Máme tu svatbu těhotné šestatřicetileté šéfky služebnictva s negramotným čeledínem od koní o deset let mladším. A tenhle negramotný čeledín dělá vzápětí zázračnou kariéru na císařských statcích. Je povýšen na kočího, drába a nakonec hospodáře, a to přes to, že svou povahou pro nic takového není předurčen. Nulová ctižádost, flegmatik, tak trochu pijan. Jeho další dva synové, Tomášovi bratři, jsou po něm. Ne tak Tomáš. Tomáš rychle přerůstá moravské prostředí… Ano, Tomáše se vždy ujímá nějaká bohatá rodina. Přitom nitky vedou pokaždé ke dvoru. Nejdřív je to purkrabí císařského statku, potom policejní šéf Brna, který povýšil na policejního šéfa Vídně. A vzal s sebou i Tomáše. A nakonec podnikatel Schlesinger, jehož hlavním byznysem byly státní zakázky: stavba železnic a průplavů. Student Masaryk si žil víc než dobře. Jeho kapesné bylo v těch letech čtyřikrát vyšší než příjem prosperující rodiny řemeslníka. A znovu: Tomáš i přes svou urostlou postavu nešel na vojnu. Proč? Na vojnu musel každý zdravý muž, dokonce i následník trůnu princ Rudolf.

Věděl podle vás Masaryk o svém původu?
Je jasné, že tak chytrému klukovi to leželo v hlavě. Mám opravdu takové štěstí? Nebo co se to děje? A pak mu tu bizarní pravdu vpálil přímo do očí jistý profesor v Lipsku. O tom, jak se to seběhlo, píšu v knize. Jen prozradím, že Masaryk z toho těžce onemocněl. A začal studovat sebevraždu... Sledoval podle vás císař Masarykovo dospívání? Ve svém prvním dochovaném životopisu Masaryk líčí, jak se jako ani ne čtrnáctiletý vrátil ze školy v Hustopečích a začal zkoumat radosti života. S vervou, s níž si jeho rodiče nevěděli rady. Trvalo to celý podzim a zimu. A tak se maminka Terezie obrátila na jistého muže, který se jmenoval Herr von Mahly a pendloval mezi Moravou a Vídní. Emisar vídeňského dvora. A vznikla idea zkrocení divokého mladíka těžkou prací ve vídeňské kovárně. A tak se maminka – podotýkám bez tatínka – jen se synem a panem Mahlym vydává do sídelního města. A tady Tomáše nejprve zavedla ukázat k pánům, s nimiž ji cosi už léta poutalo... Je pravděpodobné, že mezi těmito pány byl císař, zvědavý na svého levobočka.

Bude někdy v budoucnu možné ověřit vaši teorii analýzou DNA?
Dnes by pochopitelně nebyl problém zjistit, zda byl František Josef Masarykovým biologickým otcem. Alespoň z pohledu vědce. Nicméně jakýkoliv badatel tu narazí na hradbu vznešeného nezájmu na straně Habsburků a koneckonců také na patálii se zdrojem DNA na straně Masaryků. Podobnou zkoušku lze totiž provést jen v mužské linii. Žádný živý Masaryk neexistuje, takže by se muselo přistoupit k odběru vzorků z hrobu – samotného TGM nebo jeho synů.

Proč se podle vás o podezření nebo možné spojitosti mezi TGM a císařem nemluví?
Ale ono se o tom mluví. A píše. I když velice opatrně. Je to taková zatrachtilá věc. Zakladatel moderní české státnosti levoboček císaře pána? To je přece absolutní ironie osudu. Mezi českými historiky je tohle téma tak trochu tabu. Dokonce ani profesor, jenž ve vídeňském archívu osobně objevil onen záhadný císařský zápisek, nechce být jmenován s tím, že česká společnost ještě není zralá na tak prekérní odhalení. Já si to nemyslím. Vždyť kromě toho, že je to celé tak trochu anekdotické, není na celé věci nic špatného. František Josef přece není Hitler, Stalin nebo jiná zrůda. A na tom, že TGM byl vynikající osobnost, to také nic nemění. Naopak! Já si dokonce myslím, že veřejná diskuse na téma jeho původu by Masaryka, a hlavně jeho ideály pomohla vrátit tak trochu do hry.

Zdroj: 30.7.2015    Reflex  
Autor: Václav Tikovský

Přidat komentář