Dlouhé stíny

Vraťme se ale na začátek. Cathy ztratila své rodiče při dopravní nehodě v 11 letech a musela se přestěhovat k babičce, kterou od svých 4 let neviděla. V novém městě se seznámila s Johnem a Treyem. S nimi se svět nezdál až tak černý a od začátku bylo mezi nimi pevné pouto. Mimo jiné je spojovala podobná minulost a navzájem se podporovali. Treye vychovávala teta Mabel a John sice otce měl, ale ten se svému synovi nevěnoval jak by měl. Pil a měl starost sám se sebou.

„Dva kluci a jedna holka, z takový rovnice ještě nikdy nic dobrýho nevzešlo.”

Jak začali dospívat, stalo se nevyhnutelné. Oba chlapci usilovali o Cathy, ale pro ni byla volba jasná. Trey ji přitahoval nejvíc a John to naštěstí pochopil. Dokonce si spolu naplánují studium až ve vzdáleném Miami, kde Trey a John chtějí jít za svým snem -fotbalem. Cathy se chce stát lékařkou a v Miami je výborná škola. Jejich přátelství by mělo pokračovat dál, ale bohužel kvůli velké dávce hrdosti, nedorozumění a nedostatku komunikace se jejich cesty rozcházejí a Trey odjíždí na školu z nepochopitelných důvodů sám.

Když na identifikačním displeji spatřil jméno volajícího, rozbušilo se mu srdce. Popadl sluchátko, dřív než druhé zazvonění mohlo vyrušit domácnost. „Haló?”
„John Caldwell?”
„Trey?”
Uchechnutí, suché a výsměšné. „Přesně ten. Nespíš?”
„Teď už určitě ne. Odkud voláš?”
„Hned se k tomu dostanu. Jak se máš Tygře?”
„Překvapils mě. Už je to dost dlouho.”
„Ne tak dlouho, abys nepoznal můj hlas. To mě docela těší. Vracím se domů, Johne."

Setkání po více jak 20 letech bude velice překvapivé. Co má Trey za lubem, proč se chce vrátit po tak dlouhé době?

Dlouhé stíny nejsou jen o romantice, ale naleznete zde tajemství, napětí a dokonce i prvky detektivky. Tím bych ale raději skončila, ať neprozradím moc děje. Nejvíc se mi zde líbí psychologie postav a je neskutečně přitažlivé, že můžeme sledovat vývoj děje a postav po dobu několika let. Napřed jsem váhala, komu vlastně fandím, jestli Treyovi, nebo Johnovi. Zvítězil John. Rozhodně. Udělal by pro Cathy vše, co by jí na očích viděl, zatím co Trey dělá jednu chybu za druhou a vlastně mi byl nesympatický. Kdyby neměl Johna, byl by ztracený.

Dokázala jsem se vcítit do Cathy a nevím, jestli bych chtěla Treye vidět po tolika letech. Kdyby si vše vysvětlili na začátku, odložili hrdost a více spolu komunikovali, nemuseli by se trápit dvacet let! Měla jsem pocit, že promarnili spoustu let a kvůli jednomu rozhodnutí si zničili celý život. Poselství růží, nebo Dlouhé stíny? Musím se přiznat, že ráda srovnávám knihy od stejné autorky. Pozoruji, jak se dokázala spisovatelka zlepšit oproti první knize, nebo naopak, v čem byla předchozí kniha lepší. V tomto případě Poselství růží u mě vítězí, je více reálné, ale jinak jsou si podobné. Rozhodně doporučuji přečíst, nalezla jsem zde víc než jsem čekala.

Autorka recenze: Veronika Machýčková

Zapadlé městečko Kersey se mění pomalu k nepoznání. Zprvu ne moc výřečná Cathy zde tráví většinu svého volného času s impulzivním a přelétavým quarterbackem Treyem Donem Hallem a s klidným, velmi zodpovědným receiverem Johnem Caldwellem. Mezi třemi sirotky tak vyrůstá přátelství pevné jako skála.

I ta ale začne mít trhliny, a to hned poté, co Cathy začne chodit s Treyem. Oba se bezmezně milují. Cathy tajně miluje i John, který to však nikdy, díky přátelství k oběma, nevysloví nahlas. Doufá, že by jednou mohl být na Treyově místě. Ale stane se to někdy?

Idylka dětství a dospívání vždycky někdy skončí. Jednoho dne se oba fotbalisti stanou nechtěnými viníky tragické události v domu Harbisonových, která jejich přátelství navždy poznamená a dosti poničí. A Trey se dozvídá krutou pravdu, jež ho do smrti poznamená. Společná budoucnost těch tří se tak už nikdy nemůže naplnit.

Neřešitelná rovnice. Nikdy nevyřčená tajemství. Příušnice v dospívání. Opilecký styk. Neopětovaný cit. Utahující oprátka. Dítě bez otce.

*

„Řekni, že mě miluješ,“ zašeptala.
Byla to její slova, nebo text té písně?
Odpověděl vlastními slovy, slovy z vlastního srdce, a hrdlo měl vyprahlé touhou. „Víš přece, že tě miluju.“ Stále si pozpěvovala, hlava na polštáři se pohybovala ze strany na stranu, zatímco John vyklouzl z džínů a slipů, stáhl jí šortky a kalhotky; krev mu bušila v hlavě, hudba stále zněla a on byl slepý ke všemu kromě její krásy a své touhy po ní. „Cathy…Cathy, otevři oči a řekni mi, že to opravdu chceš,“ naléhal, když se nad ni posadil se ztopořeným penisem.
Roztáhla nohy a špička penisu se letmo dotkla měkké štěrbinky mezi jejími stehny, když zasněně zamumlala: „Treyi…“

…

Počítala s tím, že v domě bude poměrně klid, když Lou a většina dětí budou na mši. Domovní dveře se nikdy nezamykaly, dokud nebyl čas jít spát. Jestli je Betty v kuchyni a děti v televizní místnosti, možná se jí podaří proklouznout tiše dovnitř a pak po schodech do hostinského pokoje, aby zvládla, co potřebuje zařídit mezi čtyřma očima, aniž ji někdo uvidí či uslyší. Později, až Trey zmizí, nikdo nebude moct hlásit Johnovi, že tu byla – ledaže by zahlédli před domem její vůz.
Stíny starých hříchů… Pronásledují pouze ty hodné, pomyslela si. Ti zlí jim vždycky uniknou. Tentokrát však ne. Věřila, že dokáže přesvědčit Treye Dona Halla, aby zemřel se svědomím obtíženým hříchem, k němuž se přišel doznat.

*

Jestli váháte knihu koupit, protože si myslíte, že je to další běžný hořkosladký příběh o lásce a přátelství, rád vás uvedu z omylu. Ano, láska a přátelství jsou hlavními motivy, které jsou tu ale opepřeny promarněnými životy hrdinů a fixováním jejich zničených osudů. V díle Leily Meachamové, kterou jsem do této doby neměl tu čest poznat, jsem byl několikrát naprosto šokován, a to určitými situacemi a reakcemi postav, že doteď nevím, jestli opravdu je možnost milovat a zároveň tu samou osobu i nenávidět. S chutí do toho! Dlouhé stíny vám zpříjemní nejeden večer či odpoledne.

Autor recenze: Josef Němec

Příběh začíná rokem 1979, kdy se do texaského městečka Kersey přistěhuje jedenáctiletá Catherine Ann Bensonová. Po tragické smrti rodičů jí zůstala jako jediná příbuzná babička z otcovy strany, u níž nachází nový domov. Od prvních dnů si Cathy pod svou ochranu berou dva velcí kamarádi a náruživí fotbalisté - klidný, zodpovědný John a impulzivní Trey. A tak vzniká jakési trio sirotků, protože i chlapci vyrůstají bez rodičů. Dětská náklonnost neuvadne ani po pár měsících, jak by se zprvu čekalo, ale pomalu se mění v pravé přátelství.

Postupem let se vzájemná blízkost upevňuje a nikoho nepřekvapí, když přátelství přeroste v lásku a Cathy a Trey se stanou párem. I John je do Cathy tajně zamilovaný, ale jako pravý kamarád se nikdy nevyslovil, aby někomu neublížil. Celé trio žije snem společného studia na univerzitě v Miami, kde by rádi získali stipendium. Je nepředstavitelné, že by se po ukončení střední školy měli rozdělit. Jejich přání jim nakonec vychází a všichni jsou přijati. Osud však má jiné plány. Trey a John se jednoho dne stanou nechtěnými viníky tragické události a nepřiznaná vina jako by do jejich přátelství vrazila neviditelný klín a změnila všechno. Bojí se jeden druhému podívat do očí a společně trávené chvíle jim o to více připomínají nečisté svědomí.

Lékařská diagnóza, zázrak přírody a snaha o odčinění viny nakonec značí definitivní tečku za společnými sny. Cesty přátel se rozcházejí. Dál kráčí každý sám, povětšinou zklamaný a bezradný, někdy s nepatrnou nadějí v lepší zítřky. Snad jen Cathy a John se občas střetnou. Kniha ukazuje, jak neuvěřitelně snadné je přijít o všechno, na čem člověku záleží. Jak někdy falešná hrdost a umanutý pocit ukřivdění jsou jednodušší, než si z očí do očí sdělit pravdu.

Když se přátelé po 22 letech znovu střetávají, je čas se konečně podívat realitě do očí. Má však pravda ještě cenu vykoupení a může odčinit léta žití v klamu? Není už na všechno příliš pozdě?

Těžko hledám slova ke zhodnocení knihy. Odehrává se ve mně spousta pocitů, které není snadné uchopit. Začátek knihy dýchal krásnou atmosférou dětství, nevinnosti i první láskou. Leila Meachamová spíše vyprávěla, než by nějak hluboce analyzovala pocity hrdinů. Velmi často, bez varování, posouvala děj vpřed. I o několik let. Zhruba za polovinou knihy, které dominují už dospělí hrdinové, se u mě začal probouzet pocit jakési těžké deky, která na mě padala. Velice intenzivně jsem pociťovala všudypřítomnou promarněnost života i šancí na nápravu. Je pro mě obzvlášť pozoruhodné, že aniž se autorka primárně zaměřovala na emoční stránky hrdinů, přesto docílila tak silného příběhu. Bylo hořkosladko snadné uvěřit síle přátelství i tomu, že existují lidé, které budete milovat nebo oni vás, ať se děje, co se děje.

Leila Meachamová napsala čtivým stylem a laskavou rukou zvláštní a nesmírně nostalgický příběh, který v průběhu děje mnohokrát překvapí. Možná si u něj odpočinete, možná vám zlomí srdce a možná dostanete chuť i na kukuřičné placičky, jejichž vůně po určitou část děje knihu doprovází. Autorka čtenářům nezůstala skutečně nic dlužna a na konci knihy se podělila i o tento jednoduchý recept. Maximálnímu prožitku tak nestojí nic v cestě. Doporučuji.

Autorka recenze: Eva Šamánková