Útěk z Tábora 14 - Autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji

Sin se narodil do tábora č. 14 Kaechon, konkrétně do tzv. oblasti totální kontroly. Jeho údělem mělo být jediné: tvrdě pracovat, donášet na ostatní včetně rodiny a zemřít.

V táboře panoval velký hlad a Sin vzpomíná, že jako malý vybíral s dětmi z kravského trusu nestrávená obilná zrna. Mimo pracovní činnosti platil zákaz sdružování více jak dvou osob. Výjimku tvořily veřejné popravy, které sloužily jako výchovný a odstrašující prostředek pro ostatní. Sám Sin byl svědkem popravy své matky a bratra, kteří se pokusili o útěk.

Manželství jen pět dní v roce

Sin se narodil rodičům přímo v táboře. Matka s otcem získali manželsví „za odměnu“, tedy za plnění pracovních norem a spolehlivé donášení na spoluvězně. Strávit spolu mohli jen pět dní v roce, jinak žili každý odděleně.

Knihu Útěk z Tábora č. 14 napsal americký novinář Blaine Harden. V Útěku z Tábora č. 14 upozorňuje na rozdílnost pohledu lidí, kteří se do tábora dostali v průběhu života, a pohledu těch, kteří se stejně jako Sin v politickém lágru narodili. Ti první mají totiž – bohužel, či bohudík – možnost srovnat to, jak žili předtím a jak moc se jejich život v táboře změnil. Naopak Sin neměl o životě za ostnatým drátem nejmenší tušení, elektrický plot vymezoval celé jeho chápání světa. Paradoxně neměl ani tušení o diktatuře Kimovy dynastie, fotografii vůdce spatřil poprvé až v dospělém věku.

V podzemním vězení dozorci Sina týrali nad otevřeným ohněm. Pomocí těchto praktik se snažili odhalit, jakou roli měl hrát v připravovaném útěku své matky a bratra.

Sinův den D nastal 2. ledna roku 2005. Před útěkem se seznámil s vězněm, který mu vyprávěl o životě mimo tábor. Od té doby přežíval jen díky myšlence na lepší život. Jeho útěk by se dal označit za zázrak, byť šel doslova přes mrtvoly. Pod elektrickým plotem se proplazil na druhou stranu, to se ještě nikomu se zatím nepodařilo.

Zhruba za měsíc doputoval do Číny a poté se na dva roky usídlil v Jižní Koreji. Po čtyřech letech začal pracovat pro Liberty in North Korea, americkou organizaci na ochranu lidských práv a odstěhoval se do jižní Kalifornie.

Pravý uprchlík ze severokorejského tábora?

Harden se se Sinem setkal v roce 2008 a musel ho dlouho přemlouvat, aby vyděšený muž svolil k sepsání pamětí v angličtině. Na druhou stranu musel Sin dokázat, že je skutečně uprchlíkem ze severokorejského pracovního lágru. V minulosti se totiž již mnohokrát stalo, že vzhledem k „poptávce“ po informacích ze Severní Koreji se mnoho lidí snažilo na smyšlených příbězích obohatit.

Sémě třídního nepřítele

Zákon Severní Koreje z roku 1972 povoluje uvalit vinu na základě příbuzenství. Kim Ir-sen v něm říká, že „sémě třídního nepřítele, ať je jím kdokoliv, musí být zlikvidováno ve třech generacích“.

V drtivé většině případů se lidé do koncentračních táborů KLDR dostanou bez řádného soudního procesu. Lágry KLDR mají za úkol „vykořenit“ z diktátorskému režimu dynastie Kimů potenciální hrozbu. Aby byla akce úspěšná, zavírají se do pracovních táborů rodiny až do třetího pokolení. I jejich krev je údajně pošpiněna zločiny příbuzných.

Severní Korea stále vehementně popírá, že se na jejím území nachází pracovní tábory pro politické vězně. Ze satelitních záběrů je ale jasně patrné, že nejenže tyto koncentrační tábory existují, ale zároveň se rok od roku rozrůstají. Harden píše, že severokorejské tábory mají dvakrát delší historii než ruské gulagy a zabírají rozlehlá území. Ten největší je podle dostupných údajů padesát kilometrů dlouhý a čtyřicet kilometrů široký. Jak píše Harden, tento tábor zabírá území větší než město Los Angeles.

Deset pravidel Tábora č. 14

1. Varování před pokusem o útěk
2. Zákaz spolčování více než dvou vězňů
3. Zákaz krádeží
4. Bezvýhradná poslušnost vůči dozorcům
5. Povinnost okamžitě nahlásit osobu na útěku nebo podezřelou osobu
6. Povinnost vězňů vzájemně se sledovat a okamžitě nahlašovat jakékoliv podezřelé chování
7. Povinnost každodenně plnit zadaný pracovní úkol
8. Zákaz střetávání vězňů různého pohlaví s výjimkou pracoviště
9. Povinnost upřímně litovat svých omylů
10. Okamžitá smrt zastřelením tomu, kdo poruší zákony nebo pravidla tábora

Kult osobnosti obestírající Kimovu rodinu začal u Velkého vůdce KIM IR-SENA a vládní propaganda ho vykreslila lidu jako milujícího otce. Ačkoliv v zemi zavedl krutovládu, lidé jeho úmrtí v roce 1994 hluboce oplakávali.

V KLDR existují ještě převýchovné tábory, ze kterých se pár jedinců po důkladném ideologickém vymytí mozku dostane, do konce života jsou ale pod kontrolou tajné služby. Podle odhadů žije jen v táboře č. 14 zhruba patnáct tisíc lidí.

Podle odhadů Amnesty International vězní režim Severní Koreji v pracovních táborech zhruba 200 tisíc lidí.

 

Hana Mazancová, lidovky.cz, 18.8.2013

 

Přidat komentář

Útěk z Tábora 14

Devět let poté, co mu oběsili matku, se Sinovi podařilo prosoukat se elektrickým plotem a uprchnout do zasněžené krajiny. Bylo to 2. ledna 2005. Před ním se ještě žádnému člověku narozenému v severokorejském politickém táboře utéct nepodařilo. Podle dostupných informací je Sin doposud jediný, kdo to dokázal.

Bylo mu třiadvacet let a za plotem nikoho neznal. Během měsíce doputoval do Číny. Za dva roky už žil v Jižní Koreji. O čtyři roky později přebýval v jižní Kalifornii a stal se čelním spolupracovníkem LiNK (Liberty in North Korea), americké organizace na ochranu lidských práv.

Nyní se jmenuje Sin Tong-hjok. Jméno si změnil poté, co dorazil do Jižní Koreje, protože chtěl žít život svobodného člověk. Následkem podvýživy má menší a drobnější postavu. Paže má zkřivené namáhavou prací a záda zjizvená popáleninami z doby, kdy ho mučili ohněm.

Kůže nad stydkou kostí nese jizvu po vpichu háku, jímž ho dozorce přidržoval nad plameny. Kotníky a zápěstí jsou poznamenané pouty, za něž visel vzhůru nohama během samovazby. Pravý prostředníček od prvního článku mu chybí – dozorce mu ho useknul za trest, že v táborové továrně na oděvy upustil šicí stroj. Holeně na obou nohách má od kotníků po kolena zjizvené popáleninami od elektrického plotu z ostnatých drátů, které nesplnily svůj účel, protože chlapce uvnitř Tábora 14 neudržely.

Každodenní boj o přežití

Sin se narodil jako otrok a vyrůstal za plotem z ostnatých drátů pod proudem vysokého napětí. Dozorci dětem tvrdili, že jsou zde kvůli "hříchům", které na ně přenesli jejich rodiče. "Smýt" je ze sebe můžou jedině, když budou tvrdě pracovat, poslouchat stráže a donášet na své rodiče.

V táborové škole naučili Sina číst a počítat na základní úrovni. Jedinou knihou, kterou kdy viděl, byla  korejská gramatika, a to v rukou učitele, který měl na sobě uniformu dozorce, u boku nosil revolver a jednu malou Sinovu spolužačku utloukl k smrti ukazovátkem na tabuli.

Protože Sinova krev byla poskvrněna údajnými zločiny, jež spáchali bratři jeho otce, jeho životní dráha předurčená státem spočívala v těžké práci a předčasné smrti na choroby přivozené chronickým hladem – všechno bez obvinění, soudu nebo možnosti odvolání se a všechno v naprosté tajnosti.

Sin a další děti se snažili zasytit krysami, hmyzem a nestrávenými obilnými zrny, která našli v kravím trusu. Zcela izolován od světa a obklopen lidskou brutalitou se o životě za hranicemi tábora dozvěděl až ve svých 21 letech – od dalšího vězně, s nímž se sblížil. Tehdy začal vznikat jeho plán na útěk.

Pracovní tábory pro politické vězně v Severní Koreji si v ničem nezadají s nacistickými lágry nebo sovětskými gulagy  

Pracovní tábory v KLDR existují již dvojnásob delší dobu než sovětské gulagy. Není sporu o tom, kde se tyto tábory nacházejí. Satelitní fotografie s vysokým rozlišením, dostupné komukoliv s internetovým připojením, ukážou na stránkách Google Earth rozlehlé oplocené pozemky, rozkládající se v drsných horách Severní Koreje.

Vláda v Jižní Koreji odhaduje, že v táborech se nachází asi sto padesát čtyři tisíc vězňů, ale ministerstvo zahraničí USA a některé organizace zabývající se ochranou lidských práv uvádějí dokonce až dvě stě tisíc.

Podle hnutí na ochranu lidských práv a jihokorejské výzvědné služby existuje šest táborů. Největší je padesát kilometrů dlouhý a čtyřicet kilometrů široký, což představuje rozsáhlejší plochu než město Los Angeles. Většinu táborů ohraničují ploty z elektrických ostnatých drátů přerušované strážními věžemi a hlídané ozbrojenými muži.

Dva z nich, číslo 15 a 18, mají převýchovné zóny, kde pár šťastných trestanců obdrží speciální instruktáž o učení Kim Čong-ila a Kim Ir-sena. Pokud se vězni naučí zpaměti dostatečné množství těchto myšlenek a přesvědčí dozorce, že jim zůstanou oddaní, mohou být propuštěni, přesto je už po zbytek života bude neustále sledovat tajná bezpečnostní služba. Zbylé tábory jsou „oblasti totální kontroly“, kde vězně s cejchem „nenapravitelných“ udřou k smrt.

Sinův Tábor číslo 14 patří do oblasti totální kontroly. Podle toho, co se o lágru říká, je ze všech nejkrutější kvůli naprosto nelidským pracovním podmínkám, vysoké ostražitosti dozorců a nesmiřitelnému postoji státu vůči závažnosti zločinů spáchaných jeho chovanci, z nichž mnozí patří k vyloučeným funkcionářům strany, vlády či armády a jsou tam společně s rodinami.

V táboře 14, založeném v roce 1959 v centrální Severní Koreji se odhadem nachází patnáct tisíc vězňů. Jeho rozloha čítá přibližně čtyřicet osm kilometrů na délku a dvacet čtyři kilometrů na šířku; příkrá horská údolí jsou protkaná farmami, doly a továrnami.

I když je Sin jediný, kdo se v pracovním táboře narodil a uprchl z něj a kdo může takový příběh vyprávět, ve svobodném světě se nachází alespoň šedesát dalších očitých svědků pracovních táborů. Patří k nim nejméně patnáct Severokorejců, kteří byli uvězněni v části Tábora 15 určené pro převýchovu, vysloužili si propuštění a později se vynořili v Jižní Koreji.

Nejdůležitější fakta z jejich výpovědí, sestavená Asociací soudních obhájců v Soulu, podávají výstižný obraz denního života v táborech. Každý rok je několik trestanců veřejně popraveno. Jiní jsou ubiti k smrti nebo tajně zavražděni dozorci, kteří mají téměř neomezenou moc vězně týrat či znásilňovat.

Vězni pracují na poli, sklízejí úrodu, kopou uhlí, šijí vojenské uniformy nebo vyrábějí cement a při tom všem přežívají pouze na kukuřici, zelí a soli, tedy na stravě znamenající téměř vyhladovění. Vypadají jim zuby, zčernají dásně, zeslábnou kosti a ve čtyřiceti letech chodí shrbení.

Oblečení jim přidělují jedenkrát nebo dvakrát ročně, takže běžně pracují a spí v jedněch špinavých hadrech, musejí se obejít bez mýdla, ponožek, rukavic, spodního prádla i toaletního papíru.

Do konce svého života musejí pracovat dvanáct až patnáct hodin denně a umírají obvykle na nemoci spojené s podvýživou, ještě než dosáhnou věku padesáti let. I když přesná čísla nelze získat, západní vlády a hnutí za lidská práva odhadují, že v těchto táborech zahynuly stovky tisíc lidí.

Většina Severokorejců je odvezena do lágrů bez jakéhokoli soudního procesu a mnozí umírají, aniž by se dověděli, z čeho je vlastně obvinili. Bývají zatčeni doma, obvykle v noci, orgánem zvaným Powibu, tedy Oddělením státní bezpečnosti, což je součást policejního aparátu čítající přibližně 270 000 zaměstnanců.

Zákon povoluje uvalit vinu na základě příbuzenství. Provinilce tedy obvykle uvězní i s rodiči a dětmi. Kim Ir-sen stanovil v roce 1972 následující zákon: „Sémě třídního nepřítele, ať je jím kdokoliv, musí být zlikvidováno ve třech generacích.“

Osudové setkání severokorejského uprchlíka s reportérem deníku Washington Post 

Zhruba rok po útěku z KLDR si Sin začal vést deník. V Soulu pak pokračoval v záznamech poté, co byl hospitalizován kvůli depresi. Deník se stal základem jeho korejsky psaných pamětí Escape to the Outside World (Útěk do světa venku), vydaných v Soulu v roce 2007 nevládní organizací Database Center for North Korean Human Rights.

Sinovy vzpomínky vzbudily v Jižní Koreji jen nepatrnou pozornost. V roce 2008 se setkal s Blainem Hardenem, tehdy šestapadesátiletým dopisovatelem deníku Washington Post ve východní Asii. Hardenovou specialitou byly politické destrukce. Téměř tři desetiletí strávil nad reportážemi do deníků Washington Post a New York Times o rozpadajících se státech: o pádu komunismu ve východní Evropě, o rozvratu Jugoslávie a o pomalém rozkladu Barmy pod vedením generálů. Nyní už přes rok pátral po příběhu, který by ozřejmil, jak Severní Korea zamezuje zhroucení svého režimu pomocí represí.

V době, kdy se uprchlík a novinář poznali, byl Sin bez práce, finančně na mizině, dlužil za nájem a nevěděl, co si má počít dál. Pravidla Tábora 14 mu pod hrozbou popravy zakazovala mít intimní styk se ženou. Nyní si chtěl najít nějakou dívku a navázat s ní skutečný vztah, ale říkal, že neví, jak na to.

Sin vzal Hardena do malého, žalostně vypadajícího bytu v Soulu, který si tou dobou už nemohl dovolit. Ačkoliv se během schůzky neodvážil Hardenovi pohlédnout do očí, nevadilo mu ukázat mu useknutý prst i zjizvená záda. Dovolil reportérovi, aby si ho vyfotografoval. Bylo mu šestadvacet let – tehdy byl z Tábora 14 pryč už tři roky.

Harden si uvědomil, že Sinovo svědectví umožní nezasvěcenému člověku pohlédnout na to, jak se Kimova rodina drží u moci pomocí otrocké práce dětí a vražd. Několik dní po setkání se na přední straně deníku Washington Post vyjímala poutavá Sinova fotografie společně s hrůzostrašným příběhem.

Kniha Útěk z Tábora 14

Zdálo se, že Sinův příběh se dostal pod kůži obyčejných čtenářů. Psali dopisy a posílali e-maily, nabízeli peníze, ubytování či modlitby. Článek si přečetl i manželský pár v Columbusu ve státě Ohio – manželé hned navázali se Sinem spojení a nakonec mu zaplatili cestu do Spojených států. Lowell a Linda Dyeovi mu oznámili, že chtějí být takovými rodiči, jaké nikdy neměl.

Když se s příběhem seznámila Harim Leeová, mladá Američanka korejského původu žijící v Seattlu, přála si Sina poznat. Později ho v jižní Kalifornii vyhledala a oba se do sebe zamilovali.

Hardenův článek referoval o Sinově životě pouze povrchně. Reportéra napadlo, že hlubší analýza by poodhalila onu tajnou mašinérii, jíž se v Severní Koreji vynucuje totalitní vládnutí. Rovněž by ukázala – prostřednictvím detailů Sinova neuvěřitelného útěku – jak se část tyranské mašinérie bortí, když umožní uprchlému vězni toulat se nepozorovaně policejním státem, až se mu podaří dostat se do Číny. A neméně důležité by bylo i to, že po přečtení knihy o chlapci, jehož Severní Korea vychovávala jen proto, aby ho mohla k smrti utýrat prací, už lidé nebudou nikdy existenci táborů přehlížet.

Harden se zeptal Sina, jestli by měl zájem. Sinovi trvalo devět měsíců, než se rozhodl. Během té doby ho bojovníci za lidská práva v Jižní Koreji, Japonsku a Spojených státech přemlouvali ke spolupráci, říkali mu, že kniha v angličtině otevře lidem oči, zvýší mezinárodní tlak na Severní Koreu a možná mu také přinese ony tolik potřebné peníze. Jakmile Sin vyslovil souhlas, Harden se dal do práce. Dohodli se, že to, co se z knihy vytěží, si rozdělí napůl. Nicméně díky dohodě měl Harden kontrolu nad jejím obsahem.

Výchozím bodem pro rozhovory reportéra s uprchlíkem se stal Sinův deník. Byl také zdrojem mnoha přímých citací, které jsou v Hardenově knize vkládány do úst Sinovi, jeho rodině, kamarádům nebo vězeňským dozorcům a které tak pomáhají líčit dobu, kdy byl Sin v Severní Koreji a v Číně.

Přestože spolupracoval, Hardenovi se zdálo, jako by se Sin rozhovorů s ním děsil. Často si připadal jako zubař, který vrtá bez anestézie. A tohle vrtání trvalo s přestávkami déle než dva roky. Některá z jejich sezení byla pro Sina duševní očistou; mnohá jiná mu naopak způsobovala deprese.

Sváděl boj s tím, aby Hardenovi uvěřil. Otevřeně přiznal, že je pro něj stále velmi obtížné někomu důvěřovat. Je to nevyhnutelný důsledek způsobu, jakým byl vychováván. Dozorci ho učili zaprodávat své rodiče i kamarády, proto předpokládá, že každý, koho potká, zradí na oplátku zase jeho.

Třebaže Sin zůstával vůči Hardenovi ostražitý, odpověděl na každou otázku týkající se minulosti, jakou jsem si reportér vymyslel. Jeho život se může zdát neuvěřitelný, ale koresponduje se zkušenostmi jiných bývalých trestanců i se zprávami bývalých táborových dozorců.

„Všechny informace, které Sin uvedl, se shodují s tím, co jsem o táborech slyšel,“ prohlásil David Hawk, odborník na lidská práva. Vyzpovídal kromě Sina i dalších přibližně šedesát bývalých vězňů pracovních táborů a na základě jejich výpovědí vypracoval zprávu „The Hidden Gulag“ (Skrytý gulag), kterou opatřil satelitními snímky s vysvětlivkami.

Poprvé byla zpráva zveřejněna roku 2003 americkým Výborem pro lidská práva v Severní Koreji (Committee on Human Rights in North Korea) a od té doby se několikrát aktualizovala, jak postupně přibývala svědectví i satelitní snímky s vyšším rozlišením. Sinův příběh rovněž prověřili autoři Bílé knihy o lidských právech v Severní Koreji 2008 (White Paper on Human Rights in North Korea 2008), publikované Asociací soudních obhájců (Korean Bar Association).

Ti vedli rozsáhlé rozhovory se Sinem, stejně jako s ostatními lidmi, o nichž bylo známo, že přežili internaci v táboře, a byli ochotni vypovídat. Hawk správně zhodnotil, že jediný způsob, jak může KLDR „vyvrátit, popřít nebo anulovat“ svědectví Sina a dalších přeživších lidí, znamená povolit cizím expertům vstup do táborů. V opačném případě, prohlašuje Hawk, jsou výpovědi považovány za pravdivé.

Tábory se kolektivního svědomí světa dosud téměř nedotkly. Navzdory novinovým článkům zůstává všeobecné povědomí o jejich existenci mezi lidmi ve Spojených státech stále značně omezené. Několik let se vždy na jaře na Mallu ve Washingtonu scházela hrstka severokorejských utečenců a bývalých vězňů pracovních táborů k protestním akcím a pochodům. Avšak washingtonští reportéři jim věnovali jen mizivou pozornost.

Částečně za to mohl jazyk. Většina utečenců mluvila pouze korejsky. A navíc v mediální kultuře postavené na celebritách se nenašel jediný filmový prominent, žádný popový idol ani nositel Nobelovy ceny, který by vyzval nezasvěcené lidi, aby se angažovali. Tento problém se bohužel odehrává daleko v cizí zemi a jakákoli mediální kampaň chybí.

 „Tibeťané mají dalajlamu a Richarda Gera, za Barmánce mluví Aun Schan Su Ťij, Dárfúřané se těší podpoře Miy Farrowové a George Clooneyho,“ vypočítávala mi Suzanne Scholteová, dlouhodobá aktivistka, která přivedla bývalé vězně pracovních táborů do Washingtonu. „Jen Severokorejci nikoho takového nemají.“

Sin Hardenovi sdělil, že mu nepřísluší mluvit za desítky tisíc, kteří jsou ještě v táboře. Stydí se za to, čeho se tam kvůli přežití a útěku dopouštěl. Angličtinu se učit nechce, brání se jí částečně proto, že nemá zájem vyprávět svůj příběh znovu a znovu v jazyce, který by ho příliš zviditelnil. Přesto by si zoufale přál, aby svět pochopil, co se Severní Korea snaží tak úzkostlivě skrývat. Jeho břemeno je nesmírně těžké. Z těch, kdo se narodili a vyrostli v táboře, ještě nikdo neutekl, nikdo mu nepomůže vylíčit, co se dělo uvnitř a co se tam děje doposud.

Přidat komentář

Do té doby ovšem zažil věci, které mají srovnání jen s nejhrůznějšími zločinnými institucemi 20. století - s nacistickými koncentračními tábory, sovětskými gulagy nebo s krvavým řáděním kambodžských Rudých Khmerů. Následky tohoto života permanentně na pokraji smrti nese Sin Tong-hjok (jméno je fiktivní, jméno si zvolil po emigraci do Jižní Koreje) dodnes.

Následkem podvýživy má drobnější postavu, paže má zkřivené namáhavou prací a záda zjizvená popáleninami od mučení ohněm. Kůže nad stydkou kostí nese jizvu po vpichu háku, jímž ho dozorce přidržoval nad plameny. Kotníky a zápěstí má poznamenané pouty, za něž visel vzhůru nohama během samovazby. Pravý prostředníček od prvního článku mu chybí – dozorce mu ho useknul za trest, že v táborové továrně na oděvy upustil šicí stroj.

O tom všem Sin Tong-hjok nejen vyprávěl americkému novináři, ale sám to také velmi působivě a autenticky zobrazil: jeho kresby stejně jako kniha obletěly svět a byly vloni vystaveny i v Praze.

Sin Tong-hjok nejprve vydal v Soulu v roce 2007 paměti v korejštině, zde ale prošly víceméně bez povšimnutí. O rok později se setkal s novinářem Blainem Hardenem, který byl tehdy dopisovatelem deníku Washington Post ve východní Asii. Sin nechal Hardena vyfotit svoje trvalá zranění z tábora a ten fotografii spolu s jeho stručně odvyprávěným příběhem uveřejnil na titulní straně.

Příběh se setkal s velkým ohlasem - na jeho základě se Sinovi mimo jiné ozval americký manželský pár, který jej de facto adoptoval, i mladá americká dívka korejského původu, která se do něj zamilovala a stali se partnery. Až do té doby Sin žádné milostné zkušenosti neměl, v táboře byly jakékoli mimopracovní kontakty mezi pohlavími zakázány pod trestem smrti. Výjimkou byla řízená manželství "za odměnu" - z jednoho takového se právě Sin narodil.

Celých devět měsíců ale musel Harden Sina přemlouvat k tomu, aby spolu napsali knihu v angličtině. Uprchlík byl ostražitý a nedůvěřivý, což byl důsledek jeho vychování v atmosféře strachu a hrozby zrady a následného trestu. Nakonec ale novináři odpověděl na všechny otázky a kniha, která vznikla, se stala základním pramenem pro poznání jinak utajených hrůzných poměrů v severokorejských koncentrácích.




Zdroj: iDnes

Přidat komentář

O devět let později utekl sám. Nyní dvaatřicetiletý Sin Tong-hjok je dosud jediným známým Severokorejcem narozeným v koncentračním táboře, jemuž se to podařilo. Ve středu promluvil v Knihovně Václava Havla v rámci mezinárodní konference k Ceně V. Havla za lidská práva.

 Skutečný svět Sin spatřil až ve svých 23 letech. Učil se, co jsou peníze, pračka nebo telefon a že mučení nepatří k normálním činnostem. Mladík patřil ke třetí generaci své rodiny, jež se ocitla za zdmi tábora. Diktátorský režim ji trestal za kolaboraci s Jihokorejci během korejské války.

Někdejší otrok svůj příběh popsal v knize Útěk z tábora 14. Ta loni vyšla i v češtině. Svědectví zaznamenal americký novinář Blaine Harden, jenž mapuje tábory, jejichž existenci Pchjongjang popírá. Proti tvrzení režimu ale mluví i řada satelitních snímků. V severokorejských lágrech žije přes 200 tisíc lidí. Dosud se podařilo uprchnout šedesáti lidem, kteří se však v pracovních táborech nenarodili.

„Od narození nás vychovávali k tomu, abychom v sobě zapudili lidské emoce. Soucit nebo smutek mi nic neříkaly,“ popsal jste život v koncentračním táboře. Čím lze dosáhnout takové deformace samotné podstaty lidství?

Utrpením. Vězeň, který se za plot tábora dostal z vnějšího světa, neměl tamní život v krvi jako my, kteří jsme se tam narodili a nic jiného jsme neznali. Pro nás to byla jediná přirozenost. Ale ti, kteří přišli zvenčí, ti se pravidla teprve museli učit. Přesněji: učili je dozorci. Jejich vůli se není možné protivit, nic nejde bez jejich svolení. Když dozorce dovolí vězni jíst, jí. Když mu přikáže pracovat, pracuje. Když mu řekne, aby spal, spí. V koncentračním táboře žádná svoboda neexistuje.

Řekl jste také, že jste nechápal, co je rodina nebo přátelství. Důkazem je bohužel osud vaší matky a bratra. Jste dnes, po téměř deseti letech od útěku, schopný důvěřovat jinému člověku?

Nejsem si jistý tím, co cítím. Pořád ještě se to snažím objevit. Uvědomuji si, že se pomalu měním, ale potřebuju čas. A nevím, jak dlouho to může trvat. Z tábora jsem utekl v roce 2005, ale svým způsobem jsem ho ani teď, po těch deseti letech, neopustil. Jezdím po světě a všude mluvím o životě v koncentračním táboře. Moje tělo je venku, ale moje hlava a mysl zůstávají v táboře. Stále se cítím, jako bych tam byl. A mezi mým tělem a hlavou jsou proměny mého srdce. Změna může být velmi dlouhá cesta.

A strach? Zůstává ve vás také?

Bolest přetrvává, ale mírní se. Ještě před třemi lety mě trápily neustálé a nesmírně děsivé noční můry, každý den s sebou přinášel hrůzu a neodbytné vzpomínky. Hrozivé sny o táboře se mi zdají dodnes. Ale je jich o trochu méně.

Poskytujete světu otevřené svědectví o zločinech severokorejského režimu. Nebojíte se, že se vás pokusí umlčet?

Dobře vím, že mě režim nenávidí. Například minulý týden jsem mluvil na půdě OSN v New Yorku a severokorejská ambasáda reagovala denunciační kampaní, kterou šířila do médií. Vím, že moje činnost je režimu trnem v oku. Ale pokud si připustím strach a přestanu o svých zážitcích mluvit, potom už nemůžu udělat vůbec nic. Nevzdám se, nebudu mlčet. Na tom, co dělám, mi příliš záleží.

Pchjongjang nedávno přiznal, že Kim Čong-un je nemocný. Vaši krajané jsou vedeni k víře v božstvo vládní dynastie. Co by se dělo, kdyby bůh náhle zmizel?

Ano, v minulosti lidé opravdu věřili, že vůdce je bůh. Platilo to hlavně pro Kim Ir-sena, kterého skutečně uctívali. Jenže dnes je situace jiná. V Kim Čong-una už tolik nevěří. Sám o tom v poslední době velmi často přemýšlím a myslím si, že budoucnost Severní Koreje leží v rukou jejích lidí, vnější svět jim ji nenabídne. Severokorejci v podstatě nikdy nezažili demokracii, neznají na vlastní kůži svobodu. Ale jestli stojí o svobodnou budoucnost, musí si ji vytvořit sami.

Zmínil jste vnější svět. Je podle vás postup mezinárodního společenství vůči KLDR adekvátní?

O svých zkušenostech jsem mluvil v mnoha západních zemích. Ale když o nich vyprávím, jen poslouchají a kývají. Nic většího však neudělají. Západ posílá do Severní Koreje humanitární a další pomoc, ale ta nekončí u potřebných, ale u představitelů režimu. Západní turisté v Severní Koreji utrácejí, ale z jejich peněz neuvidí obyčejný Severokorejec nic, zatímco diktátoři si za ně kupují whisky a drahá auta. Takhle si skutečnou pomoc nepředstavuji.

A jak tedy?

Západ musí pochopit hrůzy a strádání, jimiž Severokorejci procházejí. A měl by proti režimu zavést striktní sankce, takové, které by ho opravdu bolely. Zasáhnout nejen slovy, kterých už zaznělo dost a k ničemu nebyly, ale i činy. Co se zneužívání pomoci týče: buď zavést přísnější monitorovací systém, nebo ji úplně stopnout.


3.10.2014 Lidovky.cz

Přidat komentář