Jakmile mu dozorce sejmul pásku z očí a Sin uviděl dav lidí, dřevěný kůl a šibenici, zmocnila se ho otřesná jistota, že odsouzeným je on. Avšak nikdo mu nezačal cpát do pusy kamení. Naopak mu pouta sejmuli. Dozorce ho odvedl do samého čela davu. On s otcem budou diváci. Strážci přivlekli k šibenici ženu středního věku a k dřevěnému kůlu přivázali mladého muže. Byla to Sinova matka a jeho starší bratr. Dozorce utáhl kolem matčina krku smyčku. Snažila se zachytit Sinův pohled. Odvrátil oči. Když sebou konečně přestala na konci provazu škubat, zastřelili Sinova bratra. Každý ze tří dozorců vystřelil třikrát…Tak líčí v knize Útěk z Tábora 14 „výchovné lekce“ v severokorejských pracovních táborech jejich přímý účastník – jediný člověk na světě, který se v trestaneckém táboře KLDR narodil a podařilo se mu prchnout za hranice.
Útěk z Tábora 14 Devět let poté, co mu oběsili matku, se Sinovi podařilo prosoukat se elektrickým plotem a uprchnout do zasněžené krajiny. Bylo to 2. ledna 2005. Před ním se ještě žádnému člověku narozenému v severokorejském politickém táboře utéct nepodařilo. Podle dostupných informací je Sin doposud jediný, kdo to dokázal.
Bylo mu třiadvacet let a za plotem nikoho neznal. Během měsíce doputoval do Číny. Za dva roky už žil v Jižní Koreji. O čtyři roky později přebýval v jižní Kalifornii a stal se čelním spolupracovníkem LiNK (Liberty in North Korea), americké organizace na ochranu lidských práv.
Nyní se jmenuje Sin Tong-hjok. Jméno si změnil poté, co dorazil do Jižní Koreje, protože chtěl žít život svobodného člověk. Následkem podvýživy má menší a drobnější postavu. Paže má zkřivené namáhavou prací a záda zjizvená popáleninami z doby, kdy ho mučili ohněm.
Kůže nad stydkou kostí nese jizvu po vpichu háku, jímž ho dozorce přidržoval nad plameny. Kotníky a zápěstí jsou poznamenané pouty, za něž visel vzhůru nohama během samovazby. Pravý prostředníček od prvního článku mu chybí – dozorce mu ho useknul za trest, že v táborové továrně na oděvy upustil šicí stroj. Holeně na obou nohách má od kotníků po kolena zjizvené popáleninami od elektrického plotu z ostnatých drátů, které nesplnily svůj účel, protože chlapce uvnitř Tábora 14 neudržely.
Každodenní boj o přežití Sin se narodil jako otrok a vyrůstal za plotem z ostnatých drátů pod proudem vysokého napětí. Dozorci dětem tvrdili, že jsou zde kvůli "hříchům", které na ně přenesli jejich rodiče. "Smýt" je ze sebe můžou jedině, když budou tvrdě pracovat, poslouchat stráže a donášet na své rodiče.
V táborové škole naučili Sina číst a počítat na základní úrovni. Jedinou knihou, kterou kdy viděl, byla korejská gramatika, a to v rukou učitele, který měl na sobě uniformu dozorce, u boku nosil revolver a jednu malou Sinovu spolužačku utloukl k smrti ukazovátkem na tabuli. Protože Sinova krev byla poskvrněna údajnými zločiny, jež spáchali bratři jeho otce, jeho životní dráha předurčená státem spočívala v těžké práci a předčasné smrti na choroby přivozené chronickým hladem – všechno bez obvinění, soudu nebo možnosti odvolání se a všechno v naprosté tajnosti.
Sin a další děti se snažili zasytit krysami, hmyzem a nestrávenými obilnými zrny, která našli v kravím trusu. Zcela izolován od světa a obklopen lidskou brutalitou se o životě za hranicemi tábora dozvěděl až ve svých 21 letech – od dalšího vězně, s nímž se sblížil. Tehdy začal vznikat jeho plán na útěk.
Pracovní tábory pro politické vězně v Severní Koreji si v ničem nezadají s nacistickými lágry nebo sovětskými gulagy
Pracovní tábory v KLDR existují již dvojnásob delší dobu než sovětské gulagy. Není sporu o tom, kde se tyto tábory nacházejí. Satelitní fotografie s vysokým rozlišením, dostupné komukoliv s internetovým připojením, ukážou na stránkách Google Earth rozlehlé oplocené pozemky, rozkládající se v drsných horách Severní Koreje.
Vláda v Jižní Koreji odhaduje, že v táborech se nachází asi sto padesát čtyři tisíc vězňů, ale ministerstvo zahraničí USA a některé organizace zabývající se ochranou lidských práv uvádějí dokonce až dvě stě tisíc.
Podle hnutí na ochranu lidských práv a jihokorejské výzvědné služby existuje šest táborů. Největší je padesát kilometrů dlouhý a čtyřicet kilometrů široký, což představuje rozsáhlejší plochu než město Los Angeles. Většinu táborů ohraničují ploty z elektrických ostnatých drátů přerušované strážními věžemi a hlídané ozbrojenými muži.
Dva z nich, číslo 15 a 18, mají převýchovné zóny, kde pár šťastných trestanců obdrží speciální instruktáž o učení Kim Čong-ila a Kim Ir-sena. Pokud se vězni naučí zpaměti dostatečné množství těchto myšlenek a přesvědčí dozorce, že jim zůstanou oddaní, mohou být propuštěni, přesto je už po zbytek života bude neustále sledovat tajná bezpečnostní služba. Zbylé tábory jsou „oblasti totální kontroly“, kde vězně s cejchem „nenapravitelných“ udřou k smrt.
Sinův Tábor číslo 14 patří do oblasti totální kontroly. Podle toho, co se o lágru říká, je ze všech nejkrutější kvůli naprosto nelidským pracovním podmínkám, vysoké ostražitosti dozorců a nesmiřitelnému postoji státu vůči závažnosti zločinů spáchaných jeho chovanci, z nichž mnozí patří k vyloučeným funkcionářům strany, vlády či armády a jsou tam společně s rodinami.
V táboře 14, založeném v roce 1959 v centrální Severní Koreji se odhadem nachází patnáct tisíc vězňů. Jeho rozloha čítá přibližně čtyřicet osm kilometrů na délku a dvacet čtyři kilometrů na šířku; příkrá horská údolí jsou protkaná farmami, doly a továrnami.
I když je Sin jediný, kdo se v pracovním táboře narodil a uprchl z něj a kdo může takový příběh vyprávět, ve svobodném světě se nachází alespoň šedesát dalších očitých svědků pracovních táborů. Patří k nim nejméně patnáct Severokorejců, kteří byli uvězněni v části Tábora 15 určené pro převýchovu, vysloužili si propuštění a později se vynořili v Jižní Koreji.
Nejdůležitější fakta z jejich výpovědí, sestavená Asociací soudních obhájců v Soulu, podávají výstižný obraz denního života v táborech. Každý rok je několik trestanců veřejně popraveno. Jiní jsou ubiti k smrti nebo tajně zavražděni dozorci, kteří mají téměř neomezenou moc vězně týrat či znásilňovat.
Vězni pracují na poli, sklízejí úrodu, kopou uhlí, šijí vojenské uniformy nebo vyrábějí cement a při tom všem přežívají pouze na kukuřici, zelí a soli, tedy na stravě znamenající téměř vyhladovění. Vypadají jim zuby, zčernají dásně, zeslábnou kosti a ve čtyřiceti letech chodí shrbení.
Oblečení jim přidělují jedenkrát nebo dvakrát ročně, takže běžně pracují a spí v jedněch špinavých hadrech, musejí se obejít bez mýdla, ponožek, rukavic, spodního prádla i toaletního papíru.
Do konce svého života musejí pracovat dvanáct až patnáct hodin denně a umírají obvykle na nemoci spojené s podvýživou, ještě než dosáhnou věku padesáti let. I když přesná čísla nelze získat, západní vlády a hnutí za lidská práva odhadují, že v těchto táborech zahynuly stovky tisíc lidí.
Většina Severokorejců je odvezena do lágrů bez jakéhokoli soudního procesu a mnozí umírají, aniž by se dověděli, z čeho je vlastně obvinili. Bývají zatčeni doma, obvykle v noci, orgánem zvaným Powibu, tedy Oddělením státní bezpečnosti, což je součást policejního aparátu čítající přibližně 270 000 zaměstnanců.
Zákon povoluje uvalit vinu na základě příbuzenství. Provinilce tedy obvykle uvězní i s rodiči a dětmi. Kim Ir-sen stanovil v roce 1972 následující zákon: „Sémě třídního nepřítele, ať je jím kdokoliv, musí být zlikvidováno ve třech generacích.“
Osudové setkání severokorejského uprchlíka s reportérem deníku Washington Post
Zhruba rok po útěku z KLDR si Sin začal vést deník. V Soulu pak pokračoval v záznamech poté, co byl hospitalizován kvůli depresi. Deník se stal základem jeho korejsky psaných pamětí Escape to the Outside World (Útěk do světa venku), vydaných v Soulu v roce 2007 nevládní organizací Database Center for North Korean Human Rights.
Sinovy vzpomínky vzbudily v Jižní Koreji jen nepatrnou pozornost. V roce 2008 se setkal s Blainem Hardenem, tehdy šestapadesátiletým dopisovatelem deníku Washington Post ve východní Asii. Hardenovou specialitou byly politické destrukce. Téměř tři desetiletí strávil nad reportážemi do deníků Washington Post a New York Times o rozpadajících se státech: o pádu komunismu ve východní Evropě, o rozvratu Jugoslávie a o pomalém rozkladu Barmy pod vedením generálů. Nyní už přes rok pátral po příběhu, který by ozřejmil, jak Severní Korea zamezuje zhroucení svého režimu pomocí represí.
V době, kdy se uprchlík a novinář poznali, byl Sin bez práce, finančně na mizině, dlužil za nájem a nevěděl, co si má počít dál. Pravidla Tábora 14 mu pod hrozbou popravy zakazovala mít intimní styk se ženou. Nyní si chtěl najít nějakou dívku a navázat s ní skutečný vztah, ale říkal, že neví, jak na to.
Sin vzal Hardena do malého, žalostně vypadajícího bytu v Soulu, který si tou dobou už nemohl dovolit. Ačkoliv se během schůzky neodvážil Hardenovi pohlédnout do očí, nevadilo mu ukázat mu useknutý prst i zjizvená záda. Dovolil reportérovi, aby si ho vyfotografoval. Bylo mu šestadvacet let – tehdy byl z Tábora 14 pryč už tři roky.
Harden si uvědomil, že Sinovo svědectví umožní nezasvěcenému člověku pohlédnout na to, jak se Kimova rodina drží u moci pomocí otrocké práce dětí a vražd. Několik dní po setkání se na přední straně deníku Washington Post vyjímala poutavá Sinova fotografie společně s hrůzostrašným příběhem.
Kniha Útěk z Tábora 14
Zdálo se, že Sinův příběh se dostal pod kůži obyčejných čtenářů. Psali dopisy a posílali e-maily, nabízeli peníze, ubytování či modlitby. Článek si přečetl i manželský pár v Columbusu ve státě Ohio – manželé hned navázali se Sinem spojení a nakonec mu zaplatili cestu do Spojených států. Lowell a Linda Dyeovi mu oznámili, že chtějí být takovými rodiči, jaké nikdy neměl.
Když se s příběhem seznámila Harim Leeová, mladá Američanka korejského původu žijící v Seattlu, přála si Sina poznat. Později ho v jižní Kalifornii vyhledala a oba se do sebe zamilovali.
Hardenův článek referoval o Sinově životě pouze povrchně. Reportéra napadlo, že hlubší analýza by poodhalila onu tajnou mašinérii, jíž se v Severní Koreji vynucuje totalitní vládnutí. Rovněž by ukázala – prostřednictvím detailů Sinova neuvěřitelného útěku – jak se část tyranské mašinérie bortí, když umožní uprchlému vězni toulat se nepozorovaně policejním státem, až se mu podaří dostat se do Číny. A neméně důležité by bylo i to, že po přečtení knihy o chlapci, jehož Severní Korea vychovávala jen proto, aby ho mohla k smrti utýrat prací, už lidé nebudou nikdy existenci táborů přehlížet.
Harden se zeptal Sina, jestli by měl zájem. Sinovi trvalo devět měsíců, než se rozhodl. Během té doby ho bojovníci za lidská práva v Jižní Koreji, Japonsku a Spojených státech přemlouvali ke spolupráci, říkali mu, že kniha v angličtině otevře lidem oči, zvýší mezinárodní tlak na Severní Koreu a možná mu také přinese ony tolik potřebné peníze. Jakmile Sin vyslovil souhlas, Harden se dal do práce. Dohodli se, že to, co se z knihy vytěží, si rozdělí napůl. Nicméně díky dohodě měl Harden kontrolu nad jejím obsahem.
Výchozím bodem pro rozhovory reportéra s uprchlíkem se stal Sinův deník. Byl také zdrojem mnoha přímých citací, které jsou v Hardenově knize vkládány do úst Sinovi, jeho rodině, kamarádům nebo vězeňským dozorcům a které tak pomáhají líčit dobu, kdy byl Sin v Severní Koreji a v Číně.
Přestože spolupracoval, Hardenovi se zdálo, jako by se Sin rozhovorů s ním děsil. Často si připadal jako zubař, který vrtá bez anestézie. A tohle vrtání trvalo s přestávkami déle než dva roky. Některá z jejich sezení byla pro Sina duševní očistou; mnohá jiná mu naopak způsobovala deprese.
Sváděl boj s tím, aby Hardenovi uvěřil. Otevřeně přiznal, že je pro něj stále velmi obtížné někomu důvěřovat. Je to nevyhnutelný důsledek způsobu, jakým byl vychováván. Dozorci ho učili zaprodávat své rodiče i kamarády, proto předpokládá, že každý, koho potká, zradí na oplátku zase jeho.
Třebaže Sin zůstával vůči Hardenovi ostražitý, odpověděl na každou otázku týkající se minulosti, jakou jsem si reportér vymyslel. Jeho život se může zdát neuvěřitelný, ale koresponduje se zkušenostmi jiných bývalých trestanců i se zprávami bývalých táborových dozorců.
„Všechny informace, které Sin uvedl, se shodují s tím, co jsem o táborech slyšel,“ prohlásil David Hawk, odborník na lidská práva. Vyzpovídal kromě Sina i dalších přibližně šedesát bývalých vězňů pracovních táborů a na základě jejich výpovědí vypracoval zprávu „The Hidden Gulag“ (Skrytý gulag), kterou opatřil satelitními snímky s vysvětlivkami.
Poprvé byla zpráva zveřejněna roku 2003 americkým Výborem pro lidská práva v Severní Koreji (Committee on Human Rights in North Korea) a od té doby se několikrát aktualizovala, jak postupně přibývala svědectví i satelitní snímky s vyšším rozlišením. Sinův příběh rovněž prověřili autoři Bílé knihy o lidských právech v Severní Koreji 2008 (White Paper on Human Rights in North Korea 2008), publikované Asociací soudních obhájců (Korean Bar Association).
Ti vedli rozsáhlé rozhovory se Sinem, stejně jako s ostatními lidmi, o nichž bylo známo, že přežili internaci v táboře, a byli ochotni vypovídat. Hawk správně zhodnotil, že jediný způsob, jak může KLDR „vyvrátit, popřít nebo anulovat“ svědectví Sina a dalších přeživších lidí, znamená povolit cizím expertům vstup do táborů. V opačném případě, prohlašuje Hawk, jsou výpovědi považovány za pravdivé.
Tábory se kolektivního svědomí světa dosud téměř nedotkly. Navzdory novinovým článkům zůstává všeobecné povědomí o jejich existenci mezi lidmi ve Spojených státech stále značně omezené. Několik let se vždy na jaře na Mallu ve Washingtonu scházela hrstka severokorejských utečenců a bývalých vězňů pracovních táborů k protestním akcím a pochodům. Avšak washingtonští reportéři jim věnovali jen mizivou pozornost.
Částečně za to mohl jazyk. Většina utečenců mluvila pouze korejsky. A navíc v mediální kultuře postavené na celebritách se nenašel jediný filmový prominent, žádný popový idol ani nositel Nobelovy ceny, který by vyzval nezasvěcené lidi, aby se angažovali. Tento problém se bohužel odehrává daleko v cizí zemi a jakákoli mediální kampaň chybí.
„Tibeťané mají dalajlamu a Richarda Gera, za Barmánce mluví Aun Schan Su Ťij, Dárfúřané se těší podpoře Miy Farrowové a George Clooneyho,“ vypočítávala mi Suzanne Scholteová, dlouhodobá aktivistka, která přivedla bývalé vězně pracovních táborů do Washingtonu. „Jen Severokorejci nikoho takového nemají.“
Sin Hardenovi sdělil, že mu nepřísluší mluvit za desítky tisíc, kteří jsou ještě v táboře. Stydí se za to, čeho se tam kvůli přežití a útěku dopouštěl. Angličtinu se učit nechce, brání se jí částečně proto, že nemá zájem vyprávět svůj příběh znovu a znovu v jazyce, který by ho příliš zviditelnil. Přesto by si zoufale přál, aby svět pochopil, co se Severní Korea snaží tak úzkostlivě skrývat. Jeho břemeno je nesmírně těžké. Z těch, kdo se narodili a vyrostli v táboře, ještě nikdo neutekl, nikdo mu nepomůže vylíčit, co se dělo uvnitř a co se tam děje doposud.
Přidat komentář
a dalsi chyba,,nesrovnalost (Vasil , 7.1.2016) Odpovědět