Panoptikon

Spisovatelka Jenni Faganová se narodila ve viktoriánském útulku pro choromyslné. Prvních šestnáct let života prožila v institucionální péči, třikrát jí bylo oficiálně změněno jméno a celkem čtyřikrát se stěhovala. Když začala psát, celkem se dalo očekávat, že své zážitky tvořivě zpracuje. Přesto se ani zdaleka nejedná o případ „autobiografického“ psaní. Zůstávají pouze témata hledání, odcizenosti, vykořeněnosti, jako stopy v jiných příbězích, a svérázná, jaksi nelítostná poezie.

Anais, hrdinka románu Panoptikon, přijíždí do svého nového domova. Vlastně nepřijíždí dobrovolně – přivážejí ji v policejním voze s pouty na rukou. A vlastně lze jen stěží mluvit o domově. Panoptikon, obrovská budova ve tvaru písmene C, se strážní věží uprostřed, je místem, kam se odkládají tací jako Anais. Nepřizpůsobiví. Děti bez budoucnosti. Nezletilí kriminálníci, feťáci, třináctileté prostitutky.

Okno strážní věže se ve tmě zaleskne. Nekouknu se. Za tím sklem tam může být kdokoliv. Klidně pět chlapů v kvádru, co nemají tváře. Všichni se koukají. Umí se koukat.

Anais je na změnu místa zvyklá. Své rodiče nezná, nezná žádného pokrevně příbuzného, vyrůstala střídavě v ústavech a náhradní péči. Nemá nic, nemá nikoho. Drogy do sebe hází jako lentilky, nevěří, že by se dožila šestnácti, ale v skrytu duše ještě vymýšlí, plánuje minulost, nechává si zdát. Možná vůbec žádné rodiče neměla. Narodila se v Petriho misce jako experiment. Možná není z britských ostrovů, ale z nějakých zajímavějších míst.

Paříž. Tak to kurva jednoznačně. A já, malinký Pařížátko, nejhezčí, jaký kdy svět viděl. Jo. Jo. Jo. Jen si představte, narodit se dokonalá, skvělá a šťastná. Jen si to představte, Paříž! Jasně Paříž! Zavírám okno, motá se mi hlava a vlezu do studený postele.

V Panoptikonu se Anais seznámí s několika lidmi, se kterými si padne do oka. Dokonce i Angus, terapeut, dospělák, jeden z těch, co na ni mají dohlížet, vypadá dost v pohodě, Anais si s ním vychází. Pak holky ve vedlejších pokojích. Nemocná, věčně dořezaná Isla, krásná malá Tash, co chodí po večerce potajmu šlapat chodníky, aby si našetřila na lepší život, a pak Shortie, čerstvě ostříhaná, s níž se Anais nejdřív hezky popere, než se ukáže, že z toho vlastně může vzejít normální kamarádství.

Přítomnost je najednou málem snesitelná, za ní však čouhá minulost jako černá díra a budoucnost neslibuje nejmenší naději. Anais je vyšetřována kvůli napadení policistky, jež teď někde leží v komatu, a nakonec odmítá před soudem vysvětlovat, odmítá se bránit. Několik světlejších momentů, chvíle relativní volnosti, výlet k jezeru, vystřídají další temná mračna a vypadá to, že bude zapotřebí nějakého radikálního řešení...

Těžko říct, jak tento příběh vlastně končí. Nejspíš tak, jak ho přečtete. Skeptická mysl v tom šťastný konec vidět nebude. Jiní si možná řeknou, že přece nikdy není všechno ztracené. A chvílemi se přece jen zdá, že v Anais, přestože si zjevně občas neumí poradit sama se sebou, je dost síly k boji. Možná je to všechno, co člověk potřebuje, aby mohl jít dál – spoustu malých snů a víru v ně.

* * * * *

„Podle mého názoru spácháte další přestupek, slečno Hendricksová. Hned jak to uděláte, skončíte okamžitě na uzavřeném oddělení. A když vás odtamtud propustí, uděláte zas něco a tak to bude pokračovat, takže celý svůj život strávíte ve vězení a přesně tam vy patříte, slečno Hendricksová, protože jste nebezpečná, a to nejen pro sebe, ale pro celou společnost.
„To je absurdní, takové věci nemůžete říkat dítěti, do prdele, budu vás muset  nahlásit,“ vystartuje zase Angus.
„A já má zas sto chutí nahlásit vás za neslušné vyjadřování, pane Everlene. A sedněte si! Rozumíme si, slečno Hendricksová? Vy patříte na uzavřené oddělení, i když třeba přesvědčíte některé lidi o opaku. My obě ale víme, že přesně tam směřujete.“
Předsedající se posadí. Na klíční kosti se jí leskne lehce pot. Je vyzáblá. Nejspíš žije na sucharech a hněvu. Taky vypadá, jako že se nikdy nesměje, že se ani jednou ve svým životě nesmála.
Taky bych řekla, že si to nedělá. Tereza tvrdila, že lidem, který si to nedělaj sami, se nedá věřit. Mají spíš predispozice k vraždě. Už zase mě přepadá panika. Počítám každý nadechnutí. Nadechnout se, jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, a pak vydechnout. Dřív jsem počítala místa, kde jsem bydlela. V noci v posteli jsem je všechny spočítala a snažila jsem se vybavit věci z doby, kdy jsem tam bydlela. Takový věci, jako že někomu páchlo z pusy nebo že na zahradě rostly vlčí máky. Taky si vzpomínám na malýho pejska, kterej nosil kostkovanej obleček. Nepočítaně nevlastních séger a bráchů, který furt říkali: Abys věděla, tohle nejsou tvý pravý rodiče. Podivný kukačkový hodiny, vínovej gauč. Auto, který smrdělo po hořčici. Mokrý fleky od chcanků na koberci. Pokoj bez oken a dveří.

Co bys řekla, že je tvůj domov?
Země. Jsem celkem nomádského založení, je mi třicet pět a stěhovala jsem se nejméně dvaatřicetkrát. Vyrůstala jsem odkázaná na péči místních úřadů, takže stěhování a pohyb už od prvních let života se prostě staly mou součástí. Jako dospělá jsem se pak taky často přesouvala, a díky tomu všemu, a že jsem neměla žádné konkrétní místo, kde bych strávila své dětství – opravdu nedokážu říct nic konkrétnějšího, co by mohlo být můj domov.
Teď jsem se právě přestěhovala do domu, poprvé za víc než dvacet let, a ani tady bych s jistotou nemohla říct, že zůstanu.
Ale usadila bych se ráda, to ano, jen mi to možná bude nějaký čas trvat. Ani jen to nevím, ve které zemi bych ráda žila napořád, ale miluju skotskou krajinu, a ať bydlím kdekoliv, musí to být blízko přírodě, nejlépe moře a hory, abych mohla co nejvíc chodit na procházky. Pomáhá mi to cítit se pořád ve spojení se zemí.

Čím jsi se chtěla stát jako dítě?
Chtěla jsem být čarodějnicí, horníkem, nebo spisovatelkou. Ale především tou spisovatelkou.

Měla jsi nějakou oblíbenou dětskou knížku?
Milovala jsem knihy Maurice Sendaka, Roalda Dahla a Tolkiena.

Co čteš teď?
Čtu úplně pořád, momentálně Roberta Bolana, A.L. Kennedyho, něco málo od Bukowského, Jamese Kelmana, Helen Oyeyemi. Příští měsíc to bude zase něco jiného. Jedním z mých nejoblíbenějších autorů světa je Kafka.

Nakolik je pro tebe důležitý jazyk? Z doslovu českého vydání Panoptikonu se dozvídáme, že byla kniha napsaná v dosti specifickém dialektu, což z překladu není tak celkem poznat... 
Myslím, že hlas je důležitější než dialekt, a vůbec mi nepřekáží, když se dialekt ztratí v překladu. Když jsem ten román napsala, neožil doopravdy, dokud nebyl ve skotském nářečí, tak jsem ho napsala právě tak. Kdyby to fungovalo lépe ve spisovné angličtině, byla bych se držela jí.

Nedávno jsi měla na svém Twitteru fotku, dort, co jsi upekla pro své dítě. Nevadí ti, že tímto způsobem mohou úplně cizí lidé nakoukat do tvého soukromí?
Nevadí mi zavěsit tam obrázek dortu, nebo jiné napůl soukromé věci. Ale fotky svého syna tam třeba nedávám, a kromě toho je opravdu hodně dalších věcí v mém životě, které si nechávám pro sebe.

Často se tě lidi ptají, nakolik je příběh tvého románu autobiografický?
Ano, tuto otázku slyším opravdu často.

A proč myslíš, že se lidé tolik zajímají o životy spisovatelů, jež mají rádi? V tom by přece neměl být žádný rozdíl, jestli všechno, o čem píší, skutečně prožili nebo ne...
Řekla bych, že jediná věc, na které záleží, je, jestli je ten příběh dobrý, jestli mu věříš, a jestli tě změní. Pokud je tomu tak, pak opravdu nezáleží na tom, odkud jej autor vzal. Na druhou stranu, věřím tomu, že spisovatelé, kteří si toho prožili hodně, mají větší možnosti, z čeho čerpat. I když to zase ne vždycky znamená, že proto píší lépe.

Půdorys Panoptikonu připomíná plány Jeremyho Benthama. Byl tento fakt pro tebe důležitý?
Myslela jsem, že to bude chytrá metafora, a opravdu to pro mě rezonovalo, ta budova, ta strážná věž, to, že „autority“ mohou vidět kohokoli, ale nikomu není povoleno dívat se na ně. To nepřetržité pozorování, jehož se dnes všichni účastníme, je podle mě fascinující, mění to kulturu, mění to způsob, jak žijeme, a něco z toho je dobré, ale samozřejmě když se to používá v ústavní péči, může to být dokonale dehumanizující.

K té metafoře, ještě by se dalo zeptat taky obecněji – bylo něco konkrétního, co jsi svou knihou chtěla vyjádřit, nebo to byl prostě příběh, který jsi chtěla vypovědět, a to bylo všechno?
Panoptikon je kniha, kterou jsem nikdy napsat nechtěla, ve skutečnosti jsem svůj první román napsala, když mi bylo kolem dvaceti let, bylo to o mém životě a já jsem měla pocit, že kdybych to vydala, byla bych pak posuzována podle svého života a ne podle svého psaní.
Ústavní péče mi připadala jako příliš uzavřené téma. Chtěla jsem napsat román plný nádherných krajin. Každopádně tehdy jsem studovala strukturalismus a postavy jako Anais v literatuře prostě neviděla. A co jsem chtěla říct – obyčejní lidé žijí neobyčejný život celý čas.

Kierkegaard jednou napsal, že básníka si představuje jako člověka, jehož utrpení nikdo nerozumí – jeho křik a vzdechy, ze strachu či úzkosti, slyší všichni, jež naslouchají, jako nádhernou píseň, a všichni je obdivují. Myslíš, že je třeba něco prožít, mít za sebou opravdu těžké chvíle, k tomu aby člověk napsal něco skutečně hodnotného, nebo něco, co se lidí dotkne?
Nemyslím, že potřebuješ těžké chvíle na to, abys vytvořil velké umění, ale pomáhá to, víš, mít co nejširší záběr lidských zkušeností znamená, že toho máš víc, co můžeš vnést do své práce. Mou osobní zkušeností je psát zejména tehdy, když se cítím nejvíc neschopná, a když se život prostě zdá příliš.

A co psaní z radosti? Jako Wordsworth?
Z radosti se taky dá psát, samozřejmě, řekla bych, že naši existenci můžeme na stránku obtisknout jakýmkoli způsobem.

21. května 2013, bux.cz