Uvězněna v rodné zemi - Jak mě můj turecký přítel unesl do paralelního světa islámu

Anotace

Ukázka z textu

Když jsem otevřela dveře bytu, Mahmud stál v předsíni s rukama zkříženýma na prsou a mračil se.
„Odkud jdeš?“ obořil se na mne, než jsem stačila pozdravit.
„Zlato, co je to za otázku? Přece víš, že jsem byla u mámy,“ podivila jsem se.
Cítila jsem, jak ve mně roste strach. Najednou, z ničeho nic, na mě Mahmud začal bez varování řvát.
„Děláš ze mě hlupáka, Katjo? Na cestu tam i zpátky ti stačí hodina. To bys tu musela být nanejvýš v sedm! A teď je skoro deset,“ vypočítával. „Ptám se tě naposled: Kdes byla mezitím?“
Situace mi připadala tak absurdní, že se mi ve vší panice chtělo smát. Přirozeně jsem se snažila úsměv potlačit, ale moc se mi to nepodařilo. Mahmud si pochopitelně myslel, že se mu vysmívám, a děsivě se rozlítil. Než mi došlo, co se děje, zasáhl mě tvrdě pěstí do tváře.
Ještě nikdy mě nikdo neuhodil a já na to nebyla vůbec připravená. Ztratila jsem rovnováhu a upadla na zem. Mahmud teď ztratil veškeré zábrany a vrhl se na mne. Mlátil mě do hlavy a kopal do mne a já neměla sebemenší šanci se mu ubránit. Stočila jsem se do klubíčka, abych se chránila, jak nejlépe to šlo.
Připadalo mi jako věčnost, než mě konečně nechal. Celou dobu jsem si říkala, že je to jen zlý sen, ale zároveň jsem věděla: tohle je hořká realita…