Labyrintem Íránu

Rozhovory s íránskými ajatolláhy ukazují, že i v rámci šíitských duchovních elit existuje poměrně široké spektrum politických názorů. Právě rahbar Chameneí, kterého jako svého nástupce prosadil po zapuzení svého neposlušného žáka ajatolláha Montazerího sám Chomejní, se v náboženském centru země Kommu netěší právě bezvýhradné podpoře.

O íránském prezidentu Ahmadínežádovi prohlašuje v rozhovoru nonkonformní velký ajatolláh Júsef Sáneí, že by ho prý měli „zaživa sežrat červi“. Relativní je ale i rozdělení na liberální a konzervativní křídlo íránského vedení – nejeden současný reformní politik (bývalý premiér a kandidát na prezidenta Mír-Hosejn Músaví, duchovní Mehdí Karrúbí) patřil ještě v 80. let k horlivým Chomejního žákům a budovatelům islámského státu v duchu zásady „velájate fakíh“ (vlády duchovního). Například Mohsen Mírdámádí, vlivný reformní poslanec z doby prezidenta Chátamího, byl ještě v roce 1979 jedním z revolučních studentů, kteří přepadli a obsadili americkou ambasádu v Teheránu.

Myšlení některých íránských politiků prošlo za poslední čtvrtstoletí zásadním vývojem. Jedním z prvních byl ajatolláh Hosejn-Alí Montazerí, který se už ve druhé polovině 80. let postavil proti justičním vraždám odpůrců režimu. Jeho pohřeb se v prosinci 2009 – v atmosféře protestů po prezidentských volbách – stal obrovskou opoziční demonstrací. Autorita ajatolláhů nevyplývá z jejich současné vlády v Íránu, ale především z počtu jejich následovníků. Každý šíita si svobodně volí svého duchovního vůdce (mardžu, tedy „vzor k následování“), jehož stanovisky, regulujícími všechny oblasti života, se příslušný věřící řídí.

Kanceláře ajatolláhů dnes vycházejí vstříc poptávce a se svými stoupenci komunikují nejenom skrze tištěné právní sborníky a pronesená kázání, ale prostřednictvím internetových stránek a online poradny. Jednou z námitek proti nástupu Alího Chameneího na post rahbara v roce 1989 byla právě skutečnost, že tehdy ještě nedosáhl postavení ajatolláha.

Autor touto knihou nabízí alternativu ke zkratkovitému a povrchnímu pohledu médií. O Íránu píše nejen jako pozorný reportér, ale i vášnivý cestovatel, který zemi projel od Perského zálivu až po pouště Balúčistánu, naučil se persky a pronikl do jemných nuancí místního náboženství, politiky a kultury. Vysvětluje, že některá kontroverzní prohlášení ve skutečnosti íránský prezident nikdy neřekl (například slova o „vymazání Izraele z mapy“ jsou výsledkem mizerného překladu), současně ale uvádí řadu jiných skandálních výroků Mahmúda Ahmadínežáda, o jejichž autenticitě nejsou pochybnosti. Popisuje kontroverzi kolem íránského jaderného programu, nad nímž s pomocí různě úspěšných sabotážních operací a dezinformačních kampaní zápolí hned několik tajných služeb.

Mezi osobami, které sám vyzpovídal, byl vedle šajcha Kávúka, funkcionáře Hizballáhu (íránského spojence v Libanonu), i Ahmad Čalabí, irácký politik, který se patrně podílel na fabrikování „důkazů“ o Saddámově spojení s Al Kajdou a o iráckých zbraních hromadného ničení. Jeho úlohu zpětně osvětluje zjištění, že podle všeho jednal v zájmu íránské tajné služby.

Tureček píše o íránské, ale i české reakci na vznik perského vysílání Spojenými státy financovaného Rádia Fardá, které je součástí pražské Svobodné Evropy. Íránskou současnost uvádí v kontextu historických souvislostí. Lidské příběhy íránské historie souvisí i s bývalým Československem, jak to ukazuje osud „pražského pešmergy“, íránského Kurda a někdejšího docenta VŠE Abdula Rahmana Ghassemloua, kterého v červenci 1989 zavraždila ve Vídni íránská tajná služba, nebo život člena íránské komunistické strany Túdeh Mohammada Torbatího, který se od roku 1953 v Praze ukrýval před šáhem (a později před íránskými fundamentalisty).

Pohled zevnitř autorovi umožnil bez příkras vylíčit zemi kontrolovanou všudypřítomným eršádem (tajnou policií), zároveň ale zemi, v níž velká část obyvatel žije své životy bez každodenního střetu s politickou mocí. Zemi, která vede soudní procesy s disidenty a provádí druhý největší počet poprav na celém světě, ale také zemi, která i s pomocí Západu vede úspěšný boj proti narkoobchodu. Íránská současnost je v tomto podání „jeden velký politický thriller“, jehož realita je mnohem spletitější a napínavější než jakákoli fabule.


15.6.2013  Lidové noviny

Přidat komentář

V českém kontextu je pohled na Írán i jeho náboženský režim zakalen množstvím mediálních stereotypů. Čím to podle vás je?

Často jde o neznalost lidí, kteří o Í ránu informují. Druhá věc je obsahové zadání, od novinářů je čím dál víc vyžadováno zjednodušování, takže jim sem tam nezbude než se opřít právě o stereotypy. A třetí příčinou je ideologie. Írán je u nás vnímán jako nepřátelská země, což ale samozřejmě neopravňuje novináře, aby se na této vlně vezli a ještě ji podporovali.

Někteří z nich ovšem chtějí stát za každou cenu na „správné“ straně a odmítají cokoli relativizovat. Třeba způsob, jakým někdy novináři překrucují výroky íránských činitelů, by byl v případě amerického prezidenta nebo německé kancléřky nemyslitelný.

Pojďme se aspoň lehce dotknout některých z oněch stereotypů. Který byste zmínil jako první?

Íránu se říká režim ajatolláhů. Bezesporu jde o náboženský režim, na druhou stranu kritizovaný bezpečnostní aparát je málokdy obsazený duchovními a často vystupuje právě proti ajatolláhům, z nichž řada nedodržuje ideologickou linii státu. Od sporných prezidentských voleb v roce 2009, kdy byl znovu zvolen Mahmúd Ahmadínežád, je dodnes v domácím vězení třeba duchovní Mehdí Karrúbí, tehdy jeden z vůdců opozice.

Při četbě vaší knihy mě překvapilo, jaká panuje v Íránu, mimo jiné právě mezi kleriky, názorová pestrost.

Záměrně teď nechám stranou lidi, kteří cíleně bojují proti režimu. Pro ty je Írán k nežití, bývají pronásledováni, mučeni, vražděni. Ale když si dovolíme tohle odseparovat, vidíme, že je Írán do značné míry svobodnou zemí. Taky mě to překvapilo, ale když si srovnáme, co je dnes v Í ránu možné, k jakým informacím mají lidé přístup, vychází nám, že je tam určitě větší svoboda než u nás v osmdesátých letech. I proto, že Íránci jsou méně bojácní. Když vyjdu v Teheránu s mikrofonem na ulici a zeptám se lidí, co si myslí o vládě, odpoví mi jich - kriticky i nekriticky - mnohonásobně víc, než kdybych se ptal na Jakeše a Husáka v pražských ulicích v roce 1988.

A jak je to s činností náboženské policie?

Pokud mluvíme o zátazích na nesezdané páry v ulicích nebo o zatýkání děvčat s nedostatečně zahalenými vlasy, tak ty se obvykle objevují v politicky vypjaté době - nebývají samoúčelné. Například zhruba před deseti lety takovými raziemi konzervativní bezpečnostní aparát diskreditoval poměrně liberálního prezidenta Chátamího.

Narazil jste na zahalování. Postavení íránských žen je také výrazným mediálním tématem.

Je jasné, že v Í ránu jsou milióny těch, které nesou těžce, že se musejí zahalovat, včetně křesťanek nebo turistek. Na druhou stranu to vůbec není, jak se často prezentuje, machistická společnost, kde o všem rozhodují muži. Možná to tak vypadá na ulici, ale v drtivé většině íránských domácností vládnou ženy. Ať už se v rodinách přede mnou řešil problém jakéhokoli druhu, od běžných rozepří po drogy, ženy měly vždy poslední slovo.

Ostatně na íránských vysokých školách tvoří muži jen třetinu studentů. Jak je to ale potom s uplatněním?

Nebývá jednoduché, problém je v prachbídné úrovni tamního vzdělávání. Stalo se mi mnohokrát, že jsem se anglicky nedomluvil ani s člověkem, jenž měl diplom za studium angličtiny. Není výjimkou, že se absolvent některé z íránských vysokých škol musí živit manuální prací. Ale to nesouvisí s tím, zda jde o muže nebo ženu.

Značná pozornost je věnována rovněž íránskému jadernému programu. Je pravda, že Írán celou dobu přesně dodržuje regule, jak je nastavila Mezinárodní agentura pro atomovou energii?

Ano, mezinárodní inspektoři se v Í ránu dostanou ke všem zařízením, ke kterým se tamní režim přiznal. Získali přístup do Natanzu, kde se obohacuje uran, mají pod dozorem stavbu těžkovodního reaktoru v Aráku. Namontovali tam kamery, monitorují pohyb veškerého potenciálně nebezpečného materiálu. To ale nutně neznamená, že někde neexistuje tajný jaderný závod, o němž nevíme. Nicméně Západ pro to nemá žádné důkazy přesto, že se je snaží všemi prostředky už deset patnáct let získat.

Mluví se o vojenské základně Párčín.

Na což Íránci logicky argumentují: Máme povinnost zpřístupnit jaderná zařízení, to děláme. Párčín takovým zařízením není a Britové nebo Američané rovněž na své raketové základny nikoho nepouštějí, zvlášť ne mezinárodní inspektory, z nichž je každý druhý špiónem některé ze zahraničních vlád. Ano, Írán mlží a možná se někdy z pohledu Západu chová podivně. Nicméně i řada střízlivě uvažujících zahraničních expertů tvrdí, že mlžení je pro Íránce na prvním místě způsob, jak západní země odradit od případného útoku. V něčem je jejich strategie paradoxně podobná té izraelské. Izrael nikdy otevřeně neřekl, zda vlastní či nevlastní jaderné zbraně. Všichni tak nějak vědí, že je má, ale tím, že to nikdy nedeklarovali, si Izraelci vybojovali určitý manévrovací prostor. O to samé se teď snaží Íránci.

Na Izrael v souvislosti s jeho jaderným programem ale takový tlak není.

Izrael nikdy neratifikoval žádnou dohodu o zákazu chemických či nešíření jaderných zbraní. A osobně největší problém jeho arzenálu vidím právě v tom, že se na něj může jakákoli jiná blízkovýchodní země odvolávat. Izrael tak vytváří pro tyto státy, včetně Íránu, alibi.

Izraelci argumentují, že kdyby takovou hrozbou nedisponovali, tak už žádný Izrael není.

Z jejich pohledu to má logiku. Na Blízkém východě prostě stojí dvě logiky proti sobě.

Íránské vládě se vytýká podpora libanonského ozbrojeného hnutí Hizballáh, které je v podstatě permanentním ohrožením pro sousední Izrael.

Írán toto hnutí bezesporu vnímá jako nástroj, jak uplatňovat svou politiku na Blízkém východě. Své koně tu ovšem mají i Američané, kteří kupříkladu vyzbrojovali za Saddámova režimu v Iráku tamní Kurdy. Jde o takovou malou verzi studené války. Jsem ale přesvědčený, že kdyby Američané za Íránci přišli a řekli: Dobře, necháme vás žít, ale jen když přestanete podporovat Araby z Hizballáhu v boji proti našim izraelským spojencům, tak na to Írán zcela pragmaticky a bez váhání kývne.

Čistě pragmaticky se historicky chovaly, pokud to šlo, všechny strany blízkovýchodních sporů.

Je to tak. Svědčí o tom mimo jiné kauza Irangate, kdy se ukázalo, že Íráncům v osmdesátých letech tajně dodávali zbraně jeho oficiální nepřátelé Izraelci a Američané. A to pouze pět let poté, co revoluční studenti obsadili americké velvyslanectví v T eheránu a utnuli do té doby relativně smělé námluvy Spojených států s novým íránským náboženským režimem.

Není právě pragmatismus nadějí, že dojde k trvalejší dohodě mezi Íránem a USA?

Určitě. V posledních letech jsou to Íránci, kteří odmítají snahy o sblížení, které po svém nástupu do prezidentské funkce inicioval Barack Obama. Na druhou stranu v roce 2003 to byli naopak oni, kdo pod dojmem americké invaze do Iráku poslali do Washingtonu nepodepsaný dopis vyjadřující vůli se dohodnout. Tehdejší viceprezident Dick Cheney to však z čistě ideologických důvodů odmítl, protože se státem z „osy zla“ se nemluví.

Mezi oběma stranami funguje kulturní porozumění. Íránský film Rozchod Nadera a Simin dostal nedávno Oscara a celá tamní kinematografie je z perspektivy zahraničních festivalů velmi ceněná…

Jenže na Západě jsou na festivalech úspěšné íránské filmy hlavně záležitostí pro cinefily, od osmi hodin je na Nově neuvidíte. Podobné je to i v Íránu, kde se každoročně točí spousta akčních snímků, které jsou plné špionů a hrdinných vojáků, co hájí zemi před nepřítelem. Samozřejmě existují Íránci, kteří znají třeba odpůrce režimu, režiséra Džafara Panahího. A je hezké, že teď přes telemost pozdravil diváky v Karlových Varech, ale protože se o něm doma nesmí psát, normální lidé se to ani nedozvědí, pokud si tu informaci sami aktivně nenajdou někde na zahraničních filmových webech.

Je to podobné jako s československými disidenty v osmdesátých letech, kteří byli sice známí a podporovaní na Západě, ale na domácí společnost vliv neměli. V Íránu je to komplikovanější v tom, že procento intelektuálů je tam obecně nižší. Nepředpokládám, že by případný pád režimu vzešel z těchto kruhů.

Česká republika nemá u íránského vedení dobré jméno. Hlavní důvodem je, že nechala na svém území Američany zřídit redakci perské varianty Rádia Svobodná Evropa.

Íránci z toho vycítili, že jsme slabí a že si na nás mohou vyskakovat. Stáhli z Prahy velvyslance, odmítají s námi uzavírat obchodní dohody, nepřijímají naše delegace a podobně. Jsme pro ně třetiřadá země, americký lokaj.

Dnešní prezident Miloš Zeman se netají svým negativním postojem k muslimům. Je tedy asi nepravděpodobné, že by se vzájemné vztahy zlepšily.

Neviděl bych to tak kategoricky. Miloš Zeman se neohlíží jen na ideologii, ale také na obchodní stránku věci a v jeho okolí jsou dnes lidé, kteří by si možná přáli obnovit příležitosti, které jsme v minulosti v Í ránu měli. Stavěli jsme tam válcovny, cukrovary, dodávali trolejbusy, mluvilo se o výstavbě železnic, to jsou miliardové zakázky. A na to Zeman slyší. Jen si neumím představit, jak by dokázal přesvědčit Američany, aby onu redakci přestěhovali jinam.


29.8.2013  Literární noviny

Přidat komentář