Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Život patnáctiletého Jacoba ovlivnila událost, od které svůj další osud dělí na dobu před a po ní. Událost spojená s osudem jeho dědečka, podivného starého pána, který malému Jacobovi rád vykládá příběhy o netvorech, jež ho v dětství ohrožovaly a pořád někde kolem slídí. Ale s postupem let Jacob přestává dědečkovým příběhům věřit, a stejně jako zbytek rodiny ho začíná vidět jako skutečně otravného a už senilního podivína.

To vše se ale změní onou událostí, kdy po opětovném nesmyslném vyvádění po telefonu nakonec najde umírajícího dědu doslova rozsápaného v lese za jeho domem. A v přítmí stromů a keřů uvidí i on něco jiného, děsivějšího: „Zírala na mě očima, jež se koupaly v temné tekutině, na shrbené postavě volně visely cáry masa černého jako úhel, ústa měla groteskně otevřená, aby se z nich mohly plazit ven dlouhé jazyky připomínající úhoře.“

Záhada dědečkova života a především jakoby v mlhách zahaleného dětství, je svázaná se sirotčincem slečny Peregrinové pro podivné děti, jež se nacházel v době druhé světové války na jednom téměř bohem zapomenutém ostrově u pobřeží Walesu. A to je jediné místo, kde Jacob může najít odpovědi na rodinnou historii a zbavit se i svých nočních můr.

Už od prvních stránek je čtenář vtahován do příběhu, který v sobě kombinuje temnotu hororových námětů, bizarních postav a nápadů. Výsledkem je pak příběh naplněný atmosférou se silným mysteriózním nádechem. Především v první polovině knihy je cítit ono hrdinovo balancování na pomezí reality a fantastična.

Může být nakonec něco na těch dědových fantasmagoriích přece špetka pravdy? A právě tato nerozhodnost, ono tápání v mlhách, dělá z první poloviny skutečně jedinečný čtenářský zážitek. Riggs dokázal totiž spojit už tak ponurá témata jako druhá světová válka, holocaust, židovské děti a sirotčinec s podivnými chovanci na téměř opuštěném ostrově, do jednoho celku, v němž každá další stránka jakoby odkrývala něco nového a částečně popírala předešlé reálie.

Ten kurzu ale kniha v druhé polovině opouští. V momentě, kdy Jakob odhalí pravdu, přestane kniha mít onen tajemný náboj a stává hororově laděným akčním příběhem o přežití. K tomu se přidává milostný vztah a kniha zapadne přesně do cílové žánrové kolonky – fantastiky pro mladé a dospívající.

Svým otevřeným koncem kniha přímo nabádá k dalšímu pokračování. Mimoto příběh vzbudil v Americe už před vydáním takový zájem, že její filmová práva byla prodána ještě před knižní premiérou. A o jeho vizuální ztvárnění se má postarat „prý“ sám mistr bizarních témat Tim Burton.

Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář

První, co mě „udeřilo“ do očí, byla fotografie holčičky na přebalu. Byla zajímavá a stejně zajímavé byly další obrázky v knize. Jen jsem nevěděla, co si mám o fotografiích myslet. Byly na nich podivné věci, podivné děti, podivní lidé. Přesto (nebo právě proto?) jsem si román koupila a hned cestou domů se do něj začetla.

Po pár stránkách bylo jasné, že se jedná opravdu o „podivnou“ knížku v tom nejpozitivnějším slova smyslu. A jakmile si přečtete, co, nebo přesněji řečeno kdo na fotografiích je, máte ve všem úplně jasno! Vše do sebe skvěle zapadá, text doplňuje fotografie a fotografie doplňují text.

Hlavní hrdina Jacob má dědečka, kterého všichni krom něho považují za senilního podivína, jemuž lidově řečeno straší ve věži, či šplouchá na maják, jak je komu  libo. Už jako malému chlapci ukazoval dědeček Jacobovi fotografie zažloutlé stářím a doprovázel je vyprávěním plným zvláštností a neobvyklostí.

Jack dědovi věřil každé slovo, ovšem jen do doby, kdy začal „rozum brát“. Dál sice věřil tomu, že dědeček uprchl z rodného Polska před hrůzami druhé světové války a válečná léta trávil v jakémsi útulku pro děti s podobným osudem, ale věřit tomu, že na obrázku skutečně je neviditelný chlapec, nebo že je někdo schopen držet nad hlavou olbřímí balvan?!?

Autor velice zdařile „dávkuje“ překvapivá odhalení a nové skutečnosti příběhu. Vždycky, když si myslíte, že víte, co bude dál, následuje další věc, která dělá děj ještě zajímavější než doposud byl. Přitom je vše přehledné, logické, bez zbytečných příkras, oklik a umělého natahování textu.

Kniha dostává spád ve chvíli, kdy dědeček Abe zemře, ale zemřel opravdu tak, jak zní oficiální verze uzavřeného vyšetřování – zabit smečkou zdivočelých psů? Jacob zahlédl na místě, kde nalezl umírajícího dědečka něco, co ho vyděsilo natolik, že musí začít navštěvovat psychiatra. Také posledních pár podivných (už zase to slovo?) vět, které Abe z posledních sil vnukovi řekne, a které nedávají smysl, chlapci na duševní rovnováze nepřidají.

Jenže je to stejné jako s fotografiemi -  časem pochopí Jack poslední dědečkovo poselství naprosto dokonale a lavina podivností se dává do pohybu, události nabývají na tempu a na povrch vyplouvá pravda, byť pravda velice nepravděpodobná….

Na závěr už jen tolik -  jelikož má kniha otevřený závěr, je velká šance, že se dočkáme pokračování, já osobně bych ho určitě uvítala!


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář