Bubble

* Moje příjmení je francouzské. Jeden z mých předků se v 17. století přestěhoval ze severní Francie do jednoho z nedalekých hradů kvůli práci zahradníka. Tehdy to bylo dánské území. De la znamená z a motte je malý kopec.

* Vždy jsem hodně četl a zajímal se o knihy, moje máma je knihovnice, takže jsem s knihami vyrostl.

* Psal jsem, když jsem byl ve škole. Pak jsem přestal psát a začal pracovat. Hodně jsem cestoval a na hotelových pokojích jen četl.

* Ve škole jsem psal na zadaná témata, jako třeba: vaše prázdniny, co se vám stalo o víkendu a tak. A já to téma vždycky vzal a přetvořil v něco napínavého. Podstatná část mé tehdejší tvorby byly thrillery, i kdybych měl psát o nejšťastnějším dni v životě, nakonec bych stejně napsal o vrahovi.

* Eda McBaina jsem poprvé objevil v knihovně svého strýce. Také jsem přečetl všechny Agathy Christie.

* V armádě jsem byl od roku 1991 do roku 1993 a pak u policie do roku 2001. Tehdy jsem odešel pracovat jako bezpečnostní manažer zásilkové služby UPS a v roce 2005 jsem přešel na pozici v Dell, proto jsem tolik cestoval.

* Říkal jsem si, že bych si psaní mohl zkusit. Nemohl jsem se ale k tomu odhodlat, a tak mi jednoho dne manželka řekla: „Hele, Andersi, kdy konečně zkusíš něco napsat?" Odpověděl jsem: „Teď." Proto jí taky věnuju všechny knihy, které napíšu.

* Řekl bych, že kriminalita ve Švédsku je zhruba stejná jako v Čechách. Velká města s sebou samozřejmě nesou větší rizika, ale ve Švédsku je i dost vesnic nebo máme kilometry a kilometry půdy bez jediného obyvatele.

* Nikdy jsem jako dítě nesnil o tom, že bych se stal policajtem. A zničehonic jsem byl v tom. Teď jsem spisovatel. Ani to jsem neplánoval, ale baví mě to. Myslím, že všechny předešlé roky pro mě byly dost užitečné, nastřádal jsem spousty příběhů a zkušeností, prostě toho, s čím můžu pracovat.

* Sám jsem se dopustil přestupků, ale jen malých. Například jsem několikrát překročil rychlost, ale nic opravdu závažného jsem nikdy neprovedl.

* Myslím, že každý člověk se může dostat do situace, ve které by byl odhodlán nějaký závažný přestupek spáchat. Třeba i já. Pokud by moje rodina hladověla a musel bych krást, tak bych samozřejmě kradl. Kdyby rodinu někdo ohrožoval nebo kdybych byl já sám ohrožen na životě, asi bych spáchal i vraždu. Tak to v životě chodí. Doufám, že k žádné podobné situaci nikdy nedojde.

* U armády jsme museli umět jezdit na koni, měli jsme nato speciální školení, ale já z toho byl vyděšený. Padák pro mě nebyl problém, ale kůň? Děs a hrůza!

* Někdy mě napadne jen tak vzít koně na projiždku do lesa, ale pak si uvědomím, že kůň je prostě kůň. Ale třeba taková motorka! Ta nedělá blbosti. Dělá přesně to, co po ní chci, a nikdy mě nekopne!

* Sám sebe už raději negoogluju. Na začátku kariéry jsem to dělal hodně, zajímalo mě, co si lidé myslí, ale problém je, že najdete lidi, kterým se vaše knihy líbí, ale najdete i ty, kteří je nesnášejí. Potřeboval jsem alespoň deset dobrých hodnocení, aby překryla jedno špatné. Tak jsem se rozhodl, že už se googlovat prostě nebudu. A toho se držím dodnes.

* Facebook používám jako médium, skrze které debatuji o svých knihách. Nic soukromého ale nezveřejňuji, žádné rodinné fotografie nebo soukromé rozhovory s přáteli.

* Doufal jsem, že mě ve Švédsku vydají, to byl můj sen. Kontrakt jsem s nikým neměl, ale tehdy jsem netušil, že publikovaný je jen jeden autor z tisíce. Ve Švédsku ročně zkouší u každého nakladatele štěstí tři až pět tisíc autorů. Asi proto, že máme vážně dlouhé zimní noci, netuším. A nakladatel si vybere jen tři nebo pět autorů.

* Konečně se to stalo! Vybrali mě v roce 2009 a rok nato knihu vydali. Byl jsem nadšený!

* Jsem rozmazlený, na všechno mám agenta. Informace nashromáždí, a pak mi je přetlumočí. Všechno sleduje a o všem mi volá nebo píše. Říkám mu mami. Volá mi: „Máš se v hotelu dobře?" „Jo, mami," odpovídám.

* Nakladatelé jsou ti, kdo jsou zodpovědní za můj mezinárodní úspěch. Za to jsem jim vážně vděčný.

* Někteří spisovatelé napíšou padesát stran a výsledek pošlou editorovi, někteří mu pošlou výtvor až po sepsání celého příběhu, jako třeba já. Ale u své nové knihy to hodlám udělat opačně. U stejného nakladatele, ale s jiným editorem. Cítím, že je čas na změnu.

Zaznamenal Jiří Roth
30.7.2014 Esquire str. 80 Osobnost

Henrik Petterson alias HP je zase v rejži. Myslel si, že Hra už definitivně skončila. Doufal, že už si konečně bude moct najít nějakou hezkou švédskou krásku a kouřit kila marihuany – regular life! Jenže poldové na něj zase něco našli. Tentokrát video z incidentu, do kterýho jej dostala před dvěma lety Hra.

A kde by se k těm záběrům mohli dostat poldové? Kameraman nebyl šokovaný a zaměřoval se právě na něj, na Henrika. Sakra! Ještě že si díky penězům, který organizátorům ukradl, může dovolit nejlepšího právnika ve městě. Suck it bitches!

Přesto HP dostává podezření, že ho zase někdo sleduje. Teda policajti, to je jasný, ale kromě nich ještě někdo. Na ulici potkává týpky, co vypadají jako lidi z jeho minulosti. Copak už totálně zešílel a vidí přízraky? A co s tím má společnýho jeho záhadnej soused, kterýho ještě nikdy nikdo neviděl?

Nejvíc Henrika dostane, když zjistí, že někdo byl u něj doma:

Vytáhl se ještě trochu výš, hmátl špičkami prstů dál a pokusil se chňapnout knihu za hřbet. Jenže místo toho ztratil rovnováhu a kniha přepadla přes okraj. S ní se zřítil i předmět, který ležel na ní, tvrdě ho zasáhl do hlavy a pak přistál na podlaze.
Telefon.
Lesklý, stříbrný, se skleněnou dotykovou obrazovkou.

Henrikova ségra Rebecca se mezitím dostává ke starýmu rodinnýmu trezoru, ve kterým najde nemálo divnejch informací o svým tátovi. Falešný pasy, tisíc dolarů v hotovosti a revolver. Really weird shit. Rebecca zrovna pracuje v ochrance Marka Blacka, majitele internetový společnosti PayTag.

Shodou okolností Henrik dostane podezření, že právě Mark Black je gejmmástr – ten, kdo řídí Hru. Oba sourozenci se proto ocitnou na opačnejch stranách barikády…

Anders de la Motte je švédský autor technothrillerů Game a Buzz. Bubble je závěrečný díl této trilogie, která si získala oblibu díky jedinečnému jazyku a zběsilému tempu.

Jakmile se šipka dotkla křížku v pravém horním rohu okna, začala se objevovat písmena. Jedno po druhé, dokud neutvořila větu, ze které se mu zježily chloupky na pažích.
CHCEŠ SI ZAHRÁT HRU, HENRIKU PETTERSONE?
Vrhl se pod stůl a vytrhl flashku z počítače. Když vstával, praštil se hlavou do desky stolu, zakopl o kancelářskou židli a málem spadl na zem. V poslední chvíli se chytil stolu, vytáhl se na kolena a zoufale se snažil dívat jinam. Ale na to už bylo pozdě. Jeho oči to táhlo k obrazovce stejně neúprosně jako hmyz odsouzený na smrt v UV lampě.
Uteč, zakřičel mu do ucha vyděšený hlásek.
Kurva zdrhej, ty blbče!
Ale tělo ho neposlouchalo.
Zůstal klečet před počítačem, pusu dokořán, oči jako pingpongové míčky, a jeho mozek hltal dění na obrazovce.  

Hýřil energií, rozdával úsměvy na všechny strany a vyprávěl nám o svých oblíbených filmech a seriálech. „Kdyby podle Game, Buzz nebo Bubble vznikl film, moc rád bych si tam střihnul nějakou vedlejší roli. Že bych třeba jenom prošel vzadu na přechodu nebo tak něco. Jako Alfred Hitchcock!“ vyprávěl s nadšením.

Prozradil i něco o nové knize, která ve Švédsku vyšla před dvěma měsíci a u nás vyjde pod názvem Memorandum na jaře příštího roku.

„Každý den píšu tak od desíti ráno do dvou odpoledne,“ popisoval svůj denní rozvrh. „Před desátou jsem nepoužitelný a odpoledne na mě vždycky padne únava. Každý den ale potřebuju napsat minimálně tři stránky,“ vyprávěl de la Motte. Prý má dodnes noční můry z toho, jak při psaní knihy Buzz nasadil volnější tempo a pak týden před uzávěrkou skoro nespal a jenom psal.

Pak se diskuse přesunula do velkého sálu, kde Anders (trval na tom, ať ho oslovujeme křestním jménem) svým čtenářům představil psychologický profil Henrika Pettersona, neboli HP. „Moje knihy se od ostatních severských autorů liší tím, že v nich není hrdina. HP je spíš antihrdina. Vlastně to je idiot,“ popsal své literární dítě autor a celý sál vybuchl smíchem.

Následovala otázka: kolik toho s Henrikem má Anders společného? „No tak vzhledem k tomu, že jsem právě řekl, že je to idiot, tak bych rád řekl, že vůbec nic. Ale pravdou je, že máme oba leccos společného. Mimo jiné slabost pro filmy a pro seriály. Ale HP je sobec. Minimálně v první knize. Postupně se mi ale podobá víc a víc.“

Diskuse se potom od knih stočila k (ne)soukromí na internetu. „Nejlepší je na Facebook ani Twitter nic nedávat. Samozřejmě mám účet jak na Facebooku, tak na Twitteru a hned si vás tam nasdílím,“ dodal se svým osobitým humorem poté, co si vyfotil obecenstvo na mobil.

Následovala autogramiáda, která všechny překvapila hojnou účastí. Fronta byla skutečně dlouhá, místy se zdálo, že nikdy neskončí, ale Anders na sobě nedával znát ani stopu únavy. Dokonce s fanoušky i mezi podepisováním žertoval: „Praha se mi moc líbí. Už jsem tady několikrát byl a dokonce jsem tady napsal důležitou pasáž knihy Buzz. Praha je v tomhle ohledu velice inspirativní,“ nechal se slyšet na závěr.

Své dojmy napsal Radek

V Praze nebyl poprvé. V minulosti se tady ovšem vždycky ocitl kvůli své předešlé práci, a tedy řešil problémy jiných, zatímco teď přijel poprvé jako autor – pozdravit své zdejší čtenáře. Výlet mu přišel o to příjemnější, že psaní, jak říká, je osamělá práce, občas k zešílení, takže vidět po dlouhé době tolik lidí pohromadě je pak prostě radost. A úleva.

Hned v úvodu Věra Holá, herečka z projektu Listování, přečetla úryvek z jeho knihy. Anders po celý ten čas držel v rukou výtisk jednoho ze svých románů v českém překladu a převracel stránky, jako kdyby hledal příslušnou pasáž. A pořád se přitom tak napůl lišácky, napůl pobaveně usmíval.

Kdo ví, třeba umí česky? Při tom, jak záhadné je jeho předešlé zaměstnání (a nakolik chvílemi připomíná práci tajného agenta), by to asi nikoho nepřekvapilo... :-)

HP je od normálního hrdiny na míle daleko

Jedna z prvních otázek směřovala k jednomu ze dvou hlavních protagonistů jeho trilogie, k Henriku Petterssonovi, zvanému HP. Anders se očividně výborně bavil. „On není hrdina. Není ani antihrdina. Spíš je to prostě idiot.“ A žít s takovou postavou v hlavě několik let prý vůbec není legrace.

„Věřte mi, časem to začne být trochu otravné,“ vysvětlil Anders, „ty jeho věčné monology... Jinak je to vlastně takové mé vnitřní dítě. Jako když stojíte ve výtahu a vidíte velké červené tlačítko s nápisem Stisknout jen v případě nouze, a vás to třeba láká, ale nemůžete to udělat. Ale vaše vnitřní dítě ano. Přes Henrika jako přes postavu tak dělám všechny ty skopičiny, co jako civilizovaný člověk nemůžu.“

Jak se prosadit v záplavě severských krimirománů?

Právě HP je podle Anderse taky klíčovým okamžikem, díky němuž se mu podařilo najít si své místo na knižním trhu, který je podobnými romány přesycený. Původně nejdřív napsal něco řekněme klasičtějšího, o co nikdo neměl zájem a co téměř okamžitě upadlo v zapomnění. Brzy mu bylo jasné, že pokud chce prorazit, musí se odlišit.

Odlišil se tím, že vytvořil tohoto svého „nehrdinu“, s nímž se asi paradoxně celkem hodně lidí dokáže ztotožnit, nebo je jim přinejmenším částečně sympatický. Těžké bylo pouze dostat ho do akce. „HP by normálně jen seděl, hulil a hrál počítačové hry. Jak ho donutit, aby vůbec něco dělal?“

Dalo se to – stačilo zahrát na tu správnou strunu, popíchnout jeho ego a slíbit mu na konci zábavné cesty velký kus koláče. Skočil po něm a příběh byl na světě.

Internet není vymyšlený pro vaše soukromí

Bezpečnost na sociálních sítích samozřejmě taky přišla na přetřes. „Kauza Snowden mě nepřekvapila. Spíš jsem se divil, že někdo vůbec mohl být překvapený. Že NSA o nás sbírají informace? Ale jasně, že sbírají. Mají to v popisu práce, je to důvod jejich existence. Jediný rozdíl je v tom, že už ty informace nemusí hledat, protože jim je sami dáváme. Naše politické názory, osobní preference, sny a plány, všechno to máme zalajkované a vyvěšené na internetu.“

Taky to prohlášení, které vás vítá na hlavní stránce, že facebook vždycky byl a bude zdarma, je podle Anderse nesmysl. (Překladatelka přeložila „nesmysl“, poznamenám, že Anders řekl „bullshit“.) Když si přečtete podmínky pro uživatele (to malé pod čarou, co každý automaticky odklikne a dál si nevšímá), je tam napsané, že peníze sice od vás nebudou chtít, ale můžou prodávat vaše informace třetí straně.

„Internet není vymyšlený pro něčí soukromí. Je vymyšlený pro sdílení obsahu a šíření informací,“ shrnul Anders a tvářil se pořád stejně vesele. „Já facebook mám. I twitter. Z toho si můžete domyslet, že to podle mě asi stejně za to stojí.“

Pak ještě odcitoval známou větu Kurta Cobaina – to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že vás nikdo nepronásleduje. Takže je vždycky lepší dvakrát si rozmyslet, co si do toho statusu napíšete a co ne.

Krom toho, nikdy nevíte, kam vás osud zavede. „Možná jednou budete chtít kandidovat na prezidenta a docvakne vám, že ty fotky tehdy z toho parádního večírku nebyly zas až tak strašně vtipné...“

Psaní je mnohem lepší způsob, jak procestovat svět

Ke kontroverzní postavě Henrika jsme se ještě jednou během besedy vrátili. Na otázku, co má s ním on sám společného, zase velmi pobaveně řekl, že něco určitě...

„Ale on je fakt tak trochu idiot. Kdybych já byl HP, ani bych se neobtěžoval přijet do Prahy, seděl bych doma a hrál videohry. Při psaní jsem potřeboval i ten druhý hlas, abych se nezbláznil, a tak jsem vytvořil Rebeccu. Dalo by se říct, že ona je mé pracovní já – všechno pod kontrolou, zorganizované, přehledné, ví, kde jsou nejbližší únikové východy. Mimochodem, víte, kde jsou? Jeden tady nalevo a druhý vepředu rovně,“ máchl rukou do dvou stran.

Nad tím, že by napsal knihu, uvažoval už dlouho, ale pořád si netroufal. Až mu to pak jednou navrhla jeho žena. Tak si řekl – teď je to vlastně její nápad, takže pokud to projedu, bude to její blbý nápad a já s tím nemám nic společného! Ale vážně. Pak jsem byl rád.“

I cestování je prý příjemnější takhle, na stránkách vlastních románů. Předtím byl taky pořád na cestách, z Norska do jižní Afriky, z Ruska do Portugalska. Ale řešil cizí problémy, spousty problémů, a ne vždycky to byla zábava. Spisovatelské povolání je lepší práce. „Například když mě někdo naštve, v další kapitole ho shodím z útesu!“ rozesmál se.

Na otázku z publika, kterou svou knihu má nejradši, chvíli předstíral úlek. „To se mě přece nemůžete ptát. Horší by snad byl jen dotaz, která z mých postav je má nejoblíbenější. To neřeknu, pak by se ostatní postavy zlobily. Ale jasně, slyším tady někde ve své hlavě Henrikův hlásek – řekni, že já, já, já!“

Nakonec jsme se ale dočkali. „Ale jo – nejradši mám Game. Protože byla první, která mi vyšla. Takže se mi splnil velký sen.“

A co čtenáře čeká dál?

Na to bychom téměř byli zapomněli, naštěstí nám tuto důležitou věc připomněla paní redaktorka Martina Bekešová. Nejnověji napsal Anders knihu pod názvem Memorandum, úplně jiný příběh, než co jsme doposud četli v jeho první trilogii. Česky by mohla vyjít už začátkem příštího roku. Dobrá zpráva je, že jedna americká televize už koupila filmová práva.

„Chtějí z toho udělat seriál. Pro někoho jako já, kdo miluje filmy a seriály, je to samozřejmě naprosto skvělá novinka.“

Anders ještě jednou – pokec v zákulisí

Po skončení debaty jsem si sbalila svůj papír (popsaný zoufale od kraji ke kraji, plný šipek a vsuvek, opravdu jsem nečekala, že mi běžná A4 nebude stačit) a podívala se do programu, co tam mám dál. Nakonec jsem si řekla, že ještě zaběhnu k nám do stánku pro sklenici vody a něco malého sladkého, co mě udrží na nohou.

Propletla jsem se davem a vletěla dovnitř, očima hledala něco k jídlu, když vtom se někde zezadu ozvalo veselé: „Hello there!“ Anders. Už seděl u stolku i s překladatelkou a dvěma mými kolegy z kanceláře. Tak jo, přisedla jsem si. Jednak na mě volal jako na starého kamaráda, což se neodmítá, jednak asi na mně bylo vidět, že by mi prospělo pět minut oddechu.

Můžu říct, že to, co předváděl na scéně, není žádné jeho veřejné rádoby veselé já. Opravdu je takový. Prostě se ze všeho těší. Těšil se, že tam může s námi posedět a poklábosit, i když nejsme novináři, nejsme kolegové spisovatelé, nejsme hvězdy. Každý děláme něco jiného a náhodou jsme jeho trilogii četli – a líbila se nám.

Bavili jsme se o různých odkazech, co vložil do knížek, třeba zrovna do třetího dílu, odkazy k různým seriálům nebo třeba ke Kingovu Osvícení. Pak vzal Buzz a ukázal na malinké telefonní číslo na obálce. „Víte, co to je?“ Napadlo mě, jestli se přes něj snad opravdu nedá někam dovolat. Nedá, ale když jej přepíšete na papír, v podstatě vám vyjde slovo GEIM, což je původní název románu (devítka je G, trojka je E, jednička je I, a pak 151, napsáno římskými číslicemi, vypadá jako M).

Chvíli jsem nevěřícně koukala a pak se zeptala, kolik tam asi takových tajemných odkazů asi je, co ani nerozšifruji. Smál se, prý zas tolik tam toho není. Prostě ho jen baví koukat se na televizi, třeba i na méně kvalitní věci, a byl rád, že mu HP vlastně dal možnost všechno to nějak zakomponovat do textu.

A pár slov na závěr

Tento článek nemohl být kratší. Průzkumy říkají, že jsme líní, když jde o čtení z monitoru, a tak nevím, kdo se dostane až sem na konec, ale stejně jsem ty, co to zajímá, nechtěla o nic ochudit. A musím dodat, že fakt doufám, že všichni, co mají jeho knihy v takové oblibě jako já, jednou budou mít příležitost potkat Anderse osobně, pokud to náhodou nestihli na letošním veletrhu. Je to – stejně jako jeho trilogie – prostě zážitek.

Zážitek?

Bullshit, řekl by možná Anders.

Byla to prostě jízda, úlet, všechno dohromady :-)

Napsala Míša
bux.cz

Bubble

Anders de la Motte: No, jedná se o svého druhu složeninu. Anders je velmi švédské jméno, ale příjmení je francouzské. Nikdy jsem příliš nepátral po kořenech, ale v hrubých rysech vím, odkud moji předci asi tak přišli, a hlavně jde o to, že v jisté době bylo Švédsko – a Dánsko – silně ovlivněno Francií a přišla sem řada imigrantů.

Docela často potkávám lidi, kteří říkají, že znají někoho přesně se stejným příjmením, nejste náhodou příbuzní, a já říkám: Oh, ano, to je milé, ale ne, nejsme, asi... kdo ví? Každopádně, mé příjmení není úplně běžné, ale každopádně ne tak vzácné, jak by se mohlo zdát. Každopádně to můžete přeložit jako „Ten chlápek z hor“, kdybyste v tom chtěli hledat nějaký symbol...

Na všech přebalech vašich knih narazíme na poznámku, že jste šéfem zabezpečení velké IT firmy. Co si pod tím přesně máme představit? Protože nepochybuji o tom, že vzhledem k motivům a tématům vašich knih přesně tohle spoustu čtenářů napadne.

Musím řešit všechno, co by se byť jen mohlo stát. Pokaždé když se něco pokazí, opravdu ošklivě pokazí, volají mi. Takže když mi zvoní mobil, nikdy to není dobrá zpráva. Mimochodem, i na přebalu mé první knihy můžete vidět přístroj s takovým červeným světýlkem, tak to je odkaz na mou práci. Něco podobného mi pořád svítí.

Opravdu se musím vypořádat se vším možným, od únosů přes krádež po skutečnost, že byl někdo z naší firmy někde zadržen kvůli nějaké stupiditě. Primárně ale samozřejmě jde o to, abych takovým věcem předcházel, aby se nikdy nestaly...

A jak toho dosáhnete?

Mám na to lidi. Děláme podrobné analýzy – například při obchodních cestách: kam jedeme, jakou pozici a pověst tam má naše firma, jaká jsou možná nebezpečí - a podle toho děláme plán cesty. Ale víte co, vždycky je fajn použít i Google, ne jen ty složité cesty...

Jak důležité jsou v tomto ohledu osobní kontakty?

Jsou důležité, ale stejně jako se nemůžete spoléhat jen na různé svodky, nesmíte se omezit jen na lidi. Ale vždy je lepší, když někoho znáte, protože v téhle branži jde o hodně specifické problémy a samozřejmě o hodně specifické zkušenosti, které prostě jinde než od svých kolegů nebo lidí na podobných pozicích neseženete. A fajn je, že my si opravdu pomáháme. Naše výzvy a hrozby jsou podobné a dobře víme, že když si pomůžeme, vrátí se nám to – i napříč řekněme konkurenčním prostředí.

Jaké umělecké dílo „z branže“ vás nejvíc uspokojilo po profesionální stránce? Je vůbec nějaké takové? Předpokládám, že Osobní strážce to nebude...

Máte pravdu. Ten to vážně nebude. Už jen pro tu představu, že to všechno visí na jednom člověku, proboha! Tohle jsou věci, kdy musíte, prostě musíte mít tým. Ale také je pravda, že o osobních strážcích zase tolik filmů není. Je to totiž extrémně nudná práce. Koukáte, koukáte, koukáte, a když koukáte dobře, nic se nestane. O tom se moc dobře filmy netočí.

Asi vás tedy nepřekvapí, že na určitý druh filmů nejsem ten správný společník do kina nebo na večer... Platí to i o dílech s policejní tematikou. Pedant jsem hlavně na to, jak všude policisté někam vpadnou a míří zbraní někam do stropu nebo k podlaze. Velmi užitečné, že? Pokud tedy čekáte útok ze stropu. Takže postavy ve filmech a seriálech chodí takovým legračně cool způsobem, který je totálně na nic.

Pro mě je to zároveň ale určitá výzva ve snaze o rovnováhu. Chci do svých knih vkládat detaily z opravdové policejní práce, ale jak to udělat, abych neohrozil příběh?

Buzz

Klidně bych to řekl i ostřeji. Vtip ale je, že každé takové odsunutí „reality“ musí být podmíněné vaší znalostí. Protože příběh má skutečně své vlastní zákony a logiku, ale to v nejmenším neznamená, že si můžeme jako spisovatelé dovolit všechno. Dělat věci „správně“ je mnohdy nepoužitelné, protože to prostě zabere moc času, je to pomalé... a vy musíte pracovat se zkratkou.

Jak se někdo z vaší branže stane spisovatelem? Třeba u novinářů nebo lidí z reklamek je to v podstatě další vývojové stadium, ale šéf bezpečnosti?

Vždycky jsem se zajímal o literaturu. Moje matka byla knihovnice. Moje žena je učitelka. Takže kniha a příběhy mě vždycky obklopovaly. A já nikdy nečekal, že budu dělat do bezpečnosti. A najednou jsem zjistil, že cestuji od východní Evropy do jižní Afriky a zpátky, pořád na hotelích, večery na cizích místech... A já začal mluvit se svou ženou, že bych mohl trávit volný čas, jako relax, nějakým psaním. A ona mi řekla: Tak kdy začneš? A já si řekl, že začnu právě teď...

Světoznámá trilogie byla vaším prvním projektem, nebo jste si udělal jakési výběrové řízení?

Upřímně... první věc, co jsem napsal, to byla hodně tradiční záležitost. Vražda, vyšetřování, tyhle věci. Poslal jsem to pár nakladatelům a odpověď byla: Ne, děkujeme. Takže fajn, řekl jsem si, že nikdo neuspěl napoprvé. Takže co je důležité? Zkusit to znovu. Takže jsem napsal další. Mírně odlišný. Odpověď byla: Hele, není to špatné, zkuste to zase za rok. Sedl jsem si a vyhodnotil své neúspěchy. Kde je v mém pracovním procesu chyba? Co fungovalo, co ne? Jako v práci.

Měl jsem hrdinu. A to bylo skvělé. Ale také to byl problém. Protože to byl antihrdina. A ten prostě nepůjde nakopávat zlé zadky z nějakého principu. HP chce sedět na gauči a hulit. A co že to píšu? Thriller. Těch se na gauči moc neodehrává. Jak ho mám sakra dokopat do nějaké akce? Napadlo mě dodat mu nějakou hru, pocit, že je ve vlastním filmu, ve vlastní hře... a fungovalo to skvěle. A navíc to umožnilo spoustu malých cliffhangerů a popkulturních narážek.

Vyšlo mi, že už nenapíšu klasiku, žádné tradiční krimi. A rozhodně ne s tradičním hrdinou. U toho jsem musel začít. Potřeboval jsem antihrdinu. V podstatě nepříjemného chlápka. A to byl HP. On je vlastně na začátku mého úspěchu. Mimochodem, jeho jazyk... spousta lidí v mnoha zemích na něj upozorňuje, na míchání švédštiny a angličtiny... A víte co? To jsem já. Zrovna jsem pracoval pro Američany a musel jsem celý den přemýšlet a mluvit i psát anglicky, takže když jsem pak večer sedl a psal si pro radost, stejně mě občas angličtina napadala jako první a nakonec jsem se rozhodl ji tam nechat...

Ale zpátky k věci. Měl jsem hrdinu. A to bylo skvělé. Ale také to byl problém. Protože to byl antihrdina. A ten prostě nepůjde nakopávat zlé zadky z nějakého principu. HP chce sedět na gauči a hulit. A co že to píšu? Thriller. Těch se na gauči moc neodehrává. Jak ho mám sakra dokopat do nějaké akce? Napadlo mě dodat mu nějakou hru, pocit, že je ve vlastním filmu, ve vlastní hře... a fungovalo to skvěle. A navíc to umožnilo spoustu malých cliffhangerů a popkulturních narážek.

Na druhou stranu, udělal jsem ho možná až moc nepříjemným. Takže na scénu přišla jeho sestra, někdo, kdo ho miluje, i když je to takový zmetek. Někdo ho musel polidštit, otevřít čtenáři.

Tohle jste měl dobře promyšlené... Jak byste ale, s neomezeným rozpočtem k dispozici, začal s organizováním Hry, na kterou vaši hrdinové narazili?

Cha, v prvé řadě bych si na to najal pořádně dobrého Pána jeskyně! Rozhodně bych se nespolehl na své schopnosti.

Debutoval jste trilogií. Bylo to pro vás obtížné? Přece jen, kdysi se lidé uváděli spíše kratšími texty. Dokážete si vůbec představit, že byste teď napsal povídky?

Vlastně jsem už napsal. Pro jednu antologii. A bavilo mě to. Je úžasné, jak každé slovíčko musí mít význam, a musí to být na tom správném místě. To chce pořádné plánování! Podobně jako scénář filmu, kde jste hodně limitován záběrem a jeho rozsahem... Povídky jsou v tomhle směru opravdu zábavné.

No a s tou trilogií... víte, já to napsal jako jednu knihu. Že budou tři, to přišlo až časem a nebylo to součástí plánu během psaní. Další projekt už jsem slíbil jako dvoudílný... a můj nejnovější text, to bude samostatný román. Takže jdu tak nějak sestupně.

Občas mi můj agent přinese recenze, kde se píše, jak je celá trilogie promyšlená, jak to do sebe zapadá, jak je úžasné, že jsem měl tak dobrý plán a tak dobře jsem ho naplnil. Baví mě to. A samozřejmě těm lidem říkám: Jistě, vše bylo podle plánu... tak dobrý prostě jsem.

Game

Má další kniha, Memorandum, je tradičnější. Je o policistovi, který pracoval s tajnými informacemi získanými od zločinců a používal je k vydírání... a náhle utrpí ztrátu paměti. Je to pořád příběh o informačním světě, i když zápletka už není tak z mé práce jako v trilogii, ale částečně z rodinné historie, můj otec totiž měl jednou problém se ztrátou paměti.

Myslím, že svět moderních technologií jsem už asi vyčerpal. Odlišnost mi pomohla prosadit se, teď si už můžu dovolit dělat i tradičnější věci, které mě také hodně baví, ale s kterými bych se v životě neprosadil jako debutant. To je výhoda, když napíšete hit. Líbí se mi, když mi lidé, co mě kdysi odmítli, teď píšou a nabízejí mi, abych přešel k nim.

Navíc budu psát nové věci už jako mnohem lepší spisovatel. A samozřejmě, moderní technologie nikdy zcela neopustím. To už by dnes ani nebylo reálně možné.

A ještě jedna poznámka: jsem samouk, takže cesta zkoušení dalších subžánrů, dalších formátů, jako už zmíněné povídky, to je pro mě cesta, jak se zlepšovat. Pomocí výzev. Rozhodně nechci pokračovat psaním o tom, jak HP něco zažije v Římě, něco v Paříži a tak dále a tak dále.

Když jste zmínil ona světová města... rozhlížíte se někdy v jejich knihkupectvích, jak se šíří sláva severského thrilleru? Cítíte se nějak součástí té vlny?

Určitě. Každý z nás, kdo uspěje ve Švédsku a pak v zahraničí, otevírá cestu nám dalším. Pomáháme tak sami sobě navzájem. Svým úspěchem, ale i kontakty, nápady... Podívejte se, knihy nejsou počítače. Můžete si koupit moji knihu, můžete si koupit ale i Larssona nebo Menkella. To není problém. Vy jste zmínil právě Lindqvista – on je ukázkový příklad. Prosadil se a díky němu se ve Švédsku zvedla nová vlna zájmu o horor. V tomhle opravdu nejsme konkurence. Jsme rodina.

Když jste zmínil Larssona a Mankella. Oba jsou zfilmováni. Máte vy nějaký sen ve filmovém oboru?

Jsem filmový fanoušek, určitě. Takže mě těší, že ve Švédsku se už pracuje na scénáři podle Game. Dokonce jsem už připomínkoval scénář, ale ne moc. To není moje oblast.

A co mě opravdu těší, tak o zmíněné Memorandum mají zájem lidé, kteří stojí za studiem Lionsgate a mají na krku třeba Hunger Games. A zajímali se i lidi, co dělali seriál Mad Men. Samo o sobě to nic neznamená, nemusí z toho nic být, ale fakt bych lhal, kdybych řekl, že to není vzrušující představa.

Na závěr bych se ještě vrátil k vaší práci. Celý den se snažíte předcházet problémům, vyhmátnout je ze stínů a pak píšete o konspiracích. Nejste občas trochu paranoidní?

Víte, ve svých knihách jsem použil citát Kurta Cobaina: To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou. Chápu, kam tím směřujete. Neřekl bych, že bych byl více či méně paranoidní. Dokážu svou paranoiu zapřáhnout, využít ji jako velmi silný nástroj při vytváření příběhů.

Takže víte co? Já mám paranoiu vlastně rád. Ve správném dávkování. Je to pro mě kamarád. Úplně to vidím jako headline, velkým písmem. Anders de la Motte je kámoš s paranoiou... Dobré, že?

Aktuálně.cz autor: Boris Hokr