Buzz

* Moje příjmení je francouzské. Jeden z mých předků se v 17. století přestěhoval ze severní Francie do jednoho z nedalekých hradů kvůli práci zahradníka. Tehdy to bylo dánské území. De la znamená z a motte je malý kopec.

* Vždy jsem hodně četl a zajímal se o knihy, moje máma je knihovnice, takže jsem s knihami vyrostl.

* Psal jsem, když jsem byl ve škole. Pak jsem přestal psát a začal pracovat. Hodně jsem cestoval a na hotelových pokojích jen četl.

* Ve škole jsem psal na zadaná témata, jako třeba: vaše prázdniny, co se vám stalo o víkendu a tak. A já to téma vždycky vzal a přetvořil v něco napínavého. Podstatná část mé tehdejší tvorby byly thrillery, i kdybych měl psát o nejšťastnějším dni v životě, nakonec bych stejně napsal o vrahovi.

* Eda McBaina jsem poprvé objevil v knihovně svého strýce. Také jsem přečetl všechny Agathy Christie.

* V armádě jsem byl od roku 1991 do roku 1993 a pak u policie do roku 2001. Tehdy jsem odešel pracovat jako bezpečnostní manažer zásilkové služby UPS a v roce 2005 jsem přešel na pozici v Dell, proto jsem tolik cestoval.

* Říkal jsem si, že bych si psaní mohl zkusit. Nemohl jsem se ale k tomu odhodlat, a tak mi jednoho dne manželka řekla: „Hele, Andersi, kdy konečně zkusíš něco napsat?" Odpověděl jsem: „Teď." Proto jí taky věnuju všechny knihy, které napíšu.

* Řekl bych, že kriminalita ve Švédsku je zhruba stejná jako v Čechách. Velká města s sebou samozřejmě nesou větší rizika, ale ve Švédsku je i dost vesnic nebo máme kilometry a kilometry půdy bez jediného obyvatele.

* Nikdy jsem jako dítě nesnil o tom, že bych se stal policajtem. A zničehonic jsem byl v tom. Teď jsem spisovatel. Ani to jsem neplánoval, ale baví mě to. Myslím, že všechny předešlé roky pro mě byly dost užitečné, nastřádal jsem spousty příběhů a zkušeností, prostě toho, s čím můžu pracovat.

* Sám jsem se dopustil přestupků, ale jen malých. Například jsem několikrát překročil rychlost, ale nic opravdu závažného jsem nikdy neprovedl.

* Myslím, že každý člověk se může dostat do situace, ve které by byl odhodlán nějaký závažný přestupek spáchat. Třeba i já. Pokud by moje rodina hladověla a musel bych krást, tak bych samozřejmě kradl. Kdyby rodinu někdo ohrožoval nebo kdybych byl já sám ohrožen na životě, asi bych spáchal i vraždu. Tak to v životě chodí. Doufám, že k žádné podobné situaci nikdy nedojde.

* U armády jsme museli umět jezdit na koni, měli jsme nato speciální školení, ale já z toho byl vyděšený. Padák pro mě nebyl problém, ale kůň? Děs a hrůza!

* Někdy mě napadne jen tak vzít koně na projiždku do lesa, ale pak si uvědomím, že kůň je prostě kůň. Ale třeba taková motorka! Ta nedělá blbosti. Dělá přesně to, co po ní chci, a nikdy mě nekopne!

* Sám sebe už raději negoogluju. Na začátku kariéry jsem to dělal hodně, zajímalo mě, co si lidé myslí, ale problém je, že najdete lidi, kterým se vaše knihy líbí, ale najdete i ty, kteří je nesnášejí. Potřeboval jsem alespoň deset dobrých hodnocení, aby překryla jedno špatné. Tak jsem se rozhodl, že už se googlovat prostě nebudu. A toho se držím dodnes.

* Facebook používám jako médium, skrze které debatuji o svých knihách. Nic soukromého ale nezveřejňuji, žádné rodinné fotografie nebo soukromé rozhovory s přáteli.

* Doufal jsem, že mě ve Švédsku vydají, to byl můj sen. Kontrakt jsem s nikým neměl, ale tehdy jsem netušil, že publikovaný je jen jeden autor z tisíce. Ve Švédsku ročně zkouší u každého nakladatele štěstí tři až pět tisíc autorů. Asi proto, že máme vážně dlouhé zimní noci, netuším. A nakladatel si vybere jen tři nebo pět autorů.

* Konečně se to stalo! Vybrali mě v roce 2009 a rok nato knihu vydali. Byl jsem nadšený!

* Jsem rozmazlený, na všechno mám agenta. Informace nashromáždí, a pak mi je přetlumočí. Všechno sleduje a o všem mi volá nebo píše. Říkám mu mami. Volá mi: „Máš se v hotelu dobře?" „Jo, mami," odpovídám.

* Nakladatelé jsou ti, kdo jsou zodpovědní za můj mezinárodní úspěch. Za to jsem jim vážně vděčný.

* Někteří spisovatelé napíšou padesát stran a výsledek pošlou editorovi, někteří mu pošlou výtvor až po sepsání celého příběhu, jako třeba já. Ale u své nové knihy to hodlám udělat opačně. U stejného nakladatele, ale s jiným editorem. Cítím, že je čas na změnu.

Zaznamenal Jiří Roth
30.7.2014 Esquire str. 80 Osobnost

Kniha hra je vaše prvotina. Jak jste se vlastně stal spisovatelem?

Vždy jsem rád četl a díky mé první práci na pozici ředitele bezpečnosti pro Evropu, Střední východ a Afriku jsem hodně cestoval, což mi na to dalo spoustu času. Jednou se mě moje žena zeptala, proč nezkusím napsat nějakou knihu taky sám. Jelikož jsem neměl po ruce žádnou dobrou odpověď, rozhodl jsem se to prostě zkusit. Rychle mi došlo, že psaní mě baví ještě víc než čtení.

Vy jste byl tedy policista? Pomohlo vám to při vytváření příběhu?

Stoprocentně. Mé zkušenosti z dvanácti let v mezinárodní bezpečnostní agentuře jistě pomohly. Přestože jsou mé příběhy fikce, používám při jejich tvorbě skutečné reálie, nejen lokační, ale i v popisech a osobách, nemluvě o celkovém společenském kontextu.

Přečetl jsem vaši knihu Hra jedním dechem. Byl to adrenalin, přestože jsem seděl doma v křesle. Není to náhodou skutečný příběh?

Haha, kdyby byl, nemohl bych to přeci říct...

Každopádně onen tajemný mechanismus, touha po uznání a ocenění, které vedou Henrika, jsou velmi skutečné. Pro každého, kdo používá třeba Facebook, Twitter nebo Instagram je to každodenní zkušenost. Hodně z nás tráví na těchto médiích každý den hodiny a někdy děláme a říkáme věci, kterých později litujeme, jen proto, abychom dostali „like”.

Vypadá to, že právě vaše první kniha Hra by mohla být v ČR velmi úspěšná. Přemýšlel jste někdy nad tím, že se stanete světově známým autorem?

Upřímně, nikdy bych si nedovolil na něco takového ani pomyslet. Opravdu bych si přál, aby si čtenáři v ČR užili dobrodružství Henrika Petterssona alespoň tak, jako jsem si je užil já při psaní.

Vaše kniha by ale mohla být i návodem k tomu, aby někdo zkusil hrát Hru opravdu. Přemýšlel jste i o této variantě?

Haha, doufám, že moji čtenáři jsou chytří natolik, aby podobnému svodu nepodlehli. Vždyť se podívejte, jak dopadl můj hrdina…

Game

Hlavním hrdinou je muž středního věku, trochu znuděný životem. Jste to vy?

No, já jsem starší. Tedy má první odpověď by byla jasné ne. Ale Henrik reprezentuje ten neodbytný hlásek v hlavě, co nám tvrdí, že jsme podceňováni, zasloužíme si víc od světa a lidí kolem nás. I já občas slyším tohoto našeptávače, takže Henrika docela chápu. Jsem ale spíše jako druhá hrdinka, Rebecca. Ta je absolutním opakem Petterssona. Například její maniakální posedlost pořádkem. To jsem celý já, haha..

Ve vaší knize musí hrdina plnit šílené úkoly a přitom je sledován tajemným společenstvím, které zadává a ohodnocuje. Věříte na konspirační teorie?

Konspiračním teoriím ani tolik nevěřím, jako mě fascinují. Navštívil jsem mnoho zemí a skoro každá má své vlastní konspirační teorie. Jen se někde zkuste zeptat a uvidíte, jak se rozpovídají. Řekl bych, že jde o hlubokou potřebu lidského nitra vysvětlovat nepochopitelné věci něčím velkým, mimo naši kontrolu.

Buzz

Vraťme se ke knize. Kdyby se něco podobného stalo vám a našel jste v metru takový mobil, hrál byste? Jak daleko jsou vlastně lidé ochotni zajít, pokud mají pocit, že jde o virtuální svět?

Hmmm. To je velmi dobrá otázka. Asi bych nehrál, myslím. Jak jsem říkal, jsem víc jako Rebecca, ale... nikdy nevíš. Co se týká ochoty jít přes čáru, myslím, že hry nebezpečné nejsou, ale sociální média ano.

Když člověk čte váš příběh, napadne ho otázka, zda v dnešní svět technologií nesmazal hranici mezi virtuálním a skutečným. Není to pro nás všechny docela nebezpečné?

Ano! Tato hranice definitivně zmizela. Vypadá to, že si mnoho lidí stale namlouvá, že internet prostě není skutečnost, a proto se pak online chovají tak, jak by si nikdy netroufli ve skutečném životě. Fakt, že veškeré informace, které o sobě tak rádi podáváme na sociálních médiích, jsou někým využívány k výdělku, není všeobecně znám. Jen proto, že jsou tato media zdarma neznamená, že nemusíme zaplatit...

07/2013
bux.cz

Buzz  - (podst. jm.) - něco, co vytváří drby a zájem, o čem se mluví.

Když se tehdy Henrika Pettersona tajemný mobil zeptal, zda chce hrát hru a on souhlasil, netušil, že najít tlačítko Exit nebude tak jednoduché jako stisknutí tlačítka Yes. Na konci kultovního thrilleru Game HP sice zmizel v utajení, ale je zpět. Buzz, druhá kniha od švédského spisovatele Anderse de la Motteho, začíná tam, kde první skončila.

Henrik sice zmizel pod novou identitou v Asii, aby si zaslouženě užíval těžce vydělané miliony, ale něco mu začíná chybět: adrenalinové vzrušení z riskantních situací, do nichž ho dostávala tajuplná Hra. V Dubaji, tom falešném klenotu na špičce Arabského poloostrova, HP stráví vášnivou noc s překrásnou blondýnkou Annou Argosovou. Avšak kromě její tváře a postavy ji zaujme její mobil. Znepokojivě totiž připomíná přístroj, který ho nedávno téměř zničil.

Má snad krásná Anna něco společného s Hrou? Než to Henrik stačí zjistit, Argosovou kdosi brutálně zavraždí v arabské poušti. Vzhledem k tomu, že byl jeden z posledních, kdo ji viděl naživu, okamžitě se stává hlavním podezřelým. HP od arabských vyšetřovatelů zakusí i neblaze proslulý waterboarding, ale nakonec se mu podaří vrátit se do Švédska.

Má plán. Vypůjčí si identitu svého počítačově zdatného kamaráda a vydává se do ústředí firmy, kterou Anna Argosová vlastnila se svým exmanželem. Zabývá se ovlivňováním veřejného mínění a propagací svých klientů skrze diskusní fóra a blogy. Postupně mu začne docházet, že jeho nový šéf má něco společného se Hrou, jenže práce je tak zábavná a naplňující…

Aspoň jedno bylo jisté. Konečně začínal chápat, proč Annu Argosovou zavraždili. Přesně jak si myslel, byla namočená do Hry, ale ne jako obyčejný drobný Hráč. Anna, a zejména její firma, hrála mnohem důležitější roli.

Henrik musí vyřešit těžké dilema: riskovat odhalení své pravé totožnosti, nebo odejít, dokud to ještě jde?

Také Henrikova sestra Rebecca Norménová má svých problémů až nad hlavu. Konečně našla normálního přítele a byla povýšena. Ale ne nadlouho. Po jedné nepovedené operaci z ní její nadřízení udělali obětního beránka a navíc se stala terčem záhadného bloggera, který o ní píše nehezké věci. Jenže pravdivé…

Oba sourozenci se zaplétají stále hlouběji do pavučiny pravdy a lží. Řídí nás stovky neviditelných manipulátorů? A najde konečně Henrik exit ze Hry?

Jedním z důvodů úspěchu severské literatury je její svěžest a modernita. Anders de la Motte nepíše květnatým jazykem, nepoužívá vznešená přirovnání. Naopak používá anglická slovní spojení, občas je okoření vulgarismem a věrně tak zachycuje současnost.

„Internet přímo praská ve švech pod náporem údajů, které si lidé vzájemně vnucují. Oblíbených televizních pořadů, filmů nebo knih, náboženských a politických názorů, vánočních dárků pro děti či receptů, které si právě uvařili k večeři. A proč? No protože drtivá většina z nás touží po jedné jediné věci.“
„Uznání,“ zamumlal HP.
„Přesně!“ Jsme čím dál závislejší na tom, aby nás ostatní vnímali jako chytré, krásné a schopné. Máme to ale fantastický život se skvělým manželem či manželkoua nádhernými dětmi, to si ale žijeme na rozdíl od ostatních šťastně. Od těch, kteří mají špatný smysl pro humor, špatně se stravují, špatně oblékají, bydlí na špatné adrese, špatně vychovávají své děti nebo mají vůbec na všechno špatný názor…“
Naklonil se na sedadle k HP.
„Tam venku se dá najít víceméně všechno, co stojí za to vědět, a stačí k tomu, aby někdo z té záplavy vyfiltroval takové informace, které zajímají potenciální zákazníky.“
HP přikyvoval čím dál tím zaujatěji.
„Informační monopol, který měly úřady a mocenské struktury téměř čtyři sta let, už v podstatě padl. Informace už netečou od shora dolů, ale všemi směry. Tisíce a tisíce lidí spolu mohou komunikovat během pár vteřin a nepotřebují nikoho prosit o svolení. Už neexistují žádné odvěké pravdy, všechno se dá zpochybnit, změnit nebo zavrhnout. Pravidla hry se navždy změnila, a kdo to nechápe, je odsouzen k zániku.“

Kdo to píše? A kam tím směřuje? A kolik toho o vás vlastně ví?

V takové situaci se octne Becca. Před pár týdny byla křivě obviněna a posléze nucena dočasně opustit své místo u policie. Ví, že chybu neudělala, a zpočátku naivně věří, že pravda brzy vyjde najevo, ale mezitím se zdá, že jde všechno nenapravitelně z kopce.. Někdo si jejího případu začíná všímat na svém blogu, spousta dalších lidí to nadšeně komentuje. Do toho jí chátrá vztah a ona, místo toho, aby situaci řešila, nepromyšleně přijme pozvání na rande od úplně cizího muže v posilovně.

A to končí ještě větší katastrofou. Po velmi příjemné večeři a několika nevydařených tazích leží její nápadník polonahý hlavou dolů na tvrdé podlaze, s rozbitým nosem a téměř vykloubeným ramenem. Na luxusní ploché obrazovce proti posteli zatím běží zjevně živé vysílání z jiného bytu, jiného pokoje – dvě ženy a jeden muž se oddávají intimním hrátkám. Mohla to být fajn podívaná, jenže ten muž je Beccin brácha. Co tam ke všem čertům dělá?

Henrik si nějaký čas vesele užíval, stěhoval se mezi státy a kontinenty se svým falešným pasem, změněný téměř k nepoznání, a právě si v Dubaji užil těch nejskvělejších pět minut svého života s jednou sexy ženskou, když se to všechno najednou sesypalo. Ano, dubajská policie se mu za to ošklivé obvinění omluvila, a dokonce ho vyprovodila na letiště, ale tím problémy rozhodně neskončily...

Na domácí půdě zase nevydržel moc dlouho sedět na zadku, překvapivě se mu však povedlo najít si (snad po prvé v životě) pořádnou práci. Vlastně ji vůbec nechtěl, snažil se jen proniknout do jedné firmy, aby si něco ověřil. Najednou má skvělé zaměstnání, hodné kolegy, sexy přítelkyni, a na cestě první výplatu. Má to jediný háček – falešný životopis. Henrik se vydává za svého indického kámoše. A ač je to k neuvěření, prochází mu to.

Prochází mu to přesně do chvíle, kdy ho jeho sestra spatří na té televizní obrazovce. Konec srandy, honička začíná...

Anders de la Motte jako by ignoroval hlavní trendy současné skandinávské literatury a vydal se veselým krokem úplně jiným směrem. Půjčil si zápletku v podstatě detektivní, ale krimi ho moc nezajímá. Šťavnatým, živým jazykem, slangem protkaným anglickými výrazy a citacemi z hollywoodských filmů nám přibližuje svět napůl virtuální, napůl děsivě skutečný. Na protikladu Beccy jako symbolu pořádku a spravedlnosti a jejího mazaného bratra, který se v nepřehledném světě informačních technologií pohybuje s jistým vědomím, že pořádek a spravedlnost jsou někdy relativní, rozehrává Motte svéráznou hru, jejíž konec nebudete tušit do poslední stránky...

* * * * *

Bezprostřední instinkt mu napověděl, aby zdrhl, aby spasil život útěkem. Ale jakmile se pokusil vstát, ucítil na ramenou těžkou ruku.
„Jenom klid, chlapče,“ zašeptal mu do ucha Elroy a vmáčkl ho zpátky do sedadla.
„Dnes večer ses opravdu pilně činil, Henriku.“
Philip žuchl na protější sedadlo. Jejich kolena byla tak blízko, že se málem dotýkala.
„Copak ti moje bývalá švagrová napovídala za zajímavé historky? Můžu hádat? Trápil jsem její sestřičku, vyhnal ji z jejího vlastního podniku a teď ho chci celý zaprodat ďáblu. Mám zatím pravdu?“
HP němě přikývl. Najednou se mu zvedl kufr. Byl si jistý, že ho nikdo nesleduje, navíc se vyplížil z vily dveřmi na terasu a pak přes živý plot do lesa.
Tak jak ho do prdele našli?
Někdo ho práskl.
Ale kdo?
Mrkl do přední části vagonu. Muž se sluchátky tam pořád seděl. Dokud je ve vagonu cizí člověk, nejspíš si netroufnou mu ublížit.
Nebo v to aspoň HP doufal…

Nejdříve bychom samozřejmě rádi věděli, jak jste vůbec přišel na ten nápad napsat tuto knihu.

Rozhodl jsem se, že chci napsat něco odlišného, něco, co bude rychle plynout a bude to moderní, něco velmi typického pro rok 2010. Měl jsem nápad o muži, který najde něco záhadného v letadle, nejdříve to měla být USB flashka s obrázky, ale to vytvořilo nějaké problémy (neměl by hned jak si prohlédnout, co na flashce je). Tak jsem to změnil na kameru, kde je možné vidět obrázky na displeji. Kamera ale nepůsobila až tak moderně, takže jsem to změnil na smartphone a přidal záhadné zprávy. Mobil se nemůže používat v letadle, takže jsem tu scénu přesunul do vlaku a najednou jsem měl úvodní scénu, kde HP najde onen záhadný telefon. Protože je to tak trochu anti hrdina, je celkem líný a sebestředný, potřeboval jsem něco, co by ho přimělo k akci, a pozvání do hry se zdálo jako dobré řešení. Rychle se ukázalo, že HP by udělal celkem cokoliv pro trochu ocenění a uznání. Přidal jsem to, že se může sám natáčet a tabulku, kde mu lidé dávali hodnocení a došlo mi, že mám všechny předpoklady, které jsem potřeboval, k napsání thrilleru, krom někoho, kdo by vyvážil jazyk HPho a jeho sobectví. A v tu chvíli přišla na scénu Rebecca.

HP používá takový zvláštní způsob vyjadřování a v knize je hodně anglických komentářů v jeho hlavě, což je něco ne až tak neobvyklého pro švédskou literaturu. Je to způsob, jakým přemýšlíte vy nebo to bylo čistě jen pro jeho postavu?

Je to vlastně tak trochu mix obojího. Pracoval jsem na mezinárodních pozicích pro dvě obrovské americké společnosti posledních 11 let, takže celá komunikace byla v angličtině. Někdy se snažím najít slovo švédsky a místo toho se objeví nejdříve to anglické. S HPem jsem prostě mohl neřešit jakýkoliv výběr jazyka a vybral to slovo, které mě napadlo jako první. Také jsem ale věděl, jaká slova se běžně používají anglicky, a ta jsem přidal do jeho jazyka. Bylo jich celkem dost. HP a já navíc sdílíme stejný vkus na filmy a televizní pořady, takže jsem přidal pár citátů a referencí, což mu přidalo na takovém tom popkulturním geekish (fakt nevím, jak to říct česky, aby to stejně nebylo jen rádoby české slovo) přístupu, který mám rád (a je velmi blízko mně samému).

Nějakou dobu to v knize vypadalo, jakoby Rebecca byla HPho milenka a ne sestra. Bylo to schválně nebo jsme si spíše měli myslet, že Rebeccin "přítel" byl součástí Hry?

Tato scéna byla vlastně mým malým experimentem. Představil jsem dlouhonohou dámu v HPho scéně a dlouhovlasého chlápka se smartphonem do té Rebecciné. Jelikož většina čtenářů očekávala, že jsou milenci, prostě si vyplnili ta prázdná místa a vyvodili si, že to tak je. Ale doopravdy tu není žádný důkaz, jen pár detailů, které čistě náhodou podpoří jejich očekávání, tak trochu jako to dělá HPho mozek, když si začně myslet, že Hra je celosvětovou konspirační teorií. Vidíte to, co chcete, spíše než to, co tam opravdu je. A takto přesně fungují všechny konspirační teorie.
A nemějte strach, rozhodně jste ještě neviděli vše okolo Rebeccina přítele.

Vaše kniha je plná IT drobností - počítače, internet, heckování do různých systémů - což je něco, co není tak snadné pro každého. Jste expert v této oblasti?

Vlastně vůbec ne. Jsem jen častý uživatel a stejně tak to platí u většiny postav v knize. Někdy se mým knihám říká IT-thrillery, ale to je podle mě trochu zavádějící. Pokud je člověk schopný použít telefon a posílat e-maily, nebude mít žádné problémy pochopit zápletku. To, co mě zajímá mnohem více než technická stránka naší IT technologií řízenou společností, je to, co všechno tyto novinky a různá fóra dělají našim běžným lidským potřebám. HP se chce zoufale cítit ocěňovaný a být něčeho součástí. Chce, aby si lidé uvědomili, jak chytrý a talentovaný opravdu je. A díky Hře tuto šanci dostane. My ostatní používáme Facebook, Instagram nebo Twitter. Ale ta touha je úplně stejná, jakou měli naši předkové v době kamenné. Chceme být součástí nějaké komunity, kde by nás vnímali naši vrstevníci - být uvnitř jeskyně u ohně a ne venku v temnotě.

Víme, že jste měl podobnou práci jako Rebecca, byly zde někdy tak vypjaté situace, jaké zažívá ona, nebo je opravdová práce více poklidná?

Haha, opravdová práce není většinou tak nabitá akcí. Vyžaduje to hodně plánování a příprav pro věci, které se z 95% nestanou. Ale pokud pracuješ v této oblasti dlouho, tak i těch 5% se nakonec objeví. Po skoro 20 letech v odvětví práva a bezpečnosti jsem si také zažil svou dávku oněch 5%.

Toto je možná těžké, ale byla v knihách Hry nějaká vaše oblíbená postava?

To opravdu nemohu říct, ti ostatní by se na mě totiž naštvali. :)
HP je opravdu dobrá postava na psaní, ale také je trochu otravné mít takovou postavu ve své hlavě. Rebecca musí mít vše pod kontrolou stejně jako já, a psaní jejích scén je pro mě velmi přirozené. Dvě takové osoby posedlé kontrolou spolu však netvoří dobrý pár. Myslím, že se mi spíše libí různé vlastnosti mých postav, víc než jedna určitá osoba.

V knize byl prvek bratra a sestry, ta představa, že by měli držet spolu, ať se stane cokoliv, což se mi velice líbilo, mimochodem, bylo to z vaší vlastní zkušenosti s rodinou nebo úplně vymyšlené?

Jako s většinou věcí v mých knihách, byla to částečně má vlastní zkušenost a částečně to, co jsem viděl a vymyslel si. Sourozenci mají užší pouto než většina lidí, protože se znají celý jejich život. Ale stejně jako já a moje sestra, nepamatují si vždy věci úplně stejně. Například Rebecca si zidealizovala svého otce, HP ho nenáviděl. Myslím, že tohle vytváří zajímavé napětí v jejich vztahu, spíše než kdyby měli nějaké úžasné dětství a výchovu jako z katalogu. (hoooodně přeneseno, nepřeložitelné)

"Velký bratr tě sleduje" je nápad, který byl poprvé zmíněn v knize 1984, která je stále považována za geniální kousek ve světě literatury, máte tuto knihu a nápady, které v ní Orwell ukázal, rád?

Opravdu se mi moc líbí 1984, vlastně je pár kapitol ve třetí knize ze série Game s názvem "Bubble" pojmenované po událostech, co se v této knize staly. Orwell hodně věcí skvěle odhladl, ale co si dokonce ani on nedokázal představit, bylo, že většina občanů ráda pomůže předat Velkému bratrovi informace, spíše než aby si je musel brát sám. Tohle jde zpět k naší touze být přijatí, kterou jsem už zmiňoval dříve. Myslím, že většina z nás si uvědomuje, že jsme sledováni, zvlášť v určitých případech. Stejně nás to ale nezajímá natolik, abychom se vzdali sociálních médií. A tato naše oběť je vyšší než to, co získáme my.

Moc se mi líbilo, jak jste zahrnul do knihy to že, "Ten nejlepší trik, jaký kdy ďáběl udělal, bylo, že přesvědčil svět, že neexistuje." Věříte v nadpřirozeno??

Haha, tento citát je převzatý z filmu "The usual suspects", který je jedním z mých (A HPheho) oblíbených. Je to vlastně parafráze z pera slavného francouzského básníka Charlese Baudelaira.
A co se týče nadpřirozena, zůstávám skeptickým, dokud mi někdo nedokáže opak.

Vaše kniha je hodně spojená s novým světem, ve kterém žijeme, se světem plným nových technologií, kde lidé "mluví" více skrze média než tváří v tvář. Myslíte, že je to dobře, že se proces technologie hýbe tak rychle, nebo více upřednostňujete ten starý způsob života bez všech těch počítačů, e-mailů a ostatních dnes tak důležitých médií?

Opravdu moc se mi líbí nové technologie a stal jsem se na nich víceméně závislý. Někdy je to hezké být úplně odpojený, ale potřebuji pár dnů, aby si na to můj mozek zvykl a vypnul. Být pořád online a připojený ke zbytku světa je závislost a posouvá to člověku jeho soustředění od místa/lidí, se kterými je. Je důležité najít si tu správnou rovnováhu, ale také je to velmi těžké.

A otázka, která se týká té předchozí. Píšete někdy své knihy ručně nebo na psacím stroji, nebo pouze na počítači?

100% jen na počítači.

Co plánujete po Game sérii? Máte už teď nějaké nové nápady v hlavě? Tady v České republice jsou novinky trochu zpomalené a většinou toho mnoho nevíme o nových knihách, dokud nevyjdou.

Zrovna jsem dokončil můj nový náčrt knihy. Je to thriller o policistovi, který pracuje s tajnými informátory uvnitř organizovaného zločinu. Ale po infarktu a násilné autonehodě zapomene vše, co se za posledních pár let v jeho životě stalo. Zapomene všechny svoje informátory, kódy, které používá, aby ochránil jejich komunikaci, a ještě něco jiného a mnohem důležitějšího. Něco extrémně důležitého. Obrovské tajemství, které by mu spousta vnitřních lidí i těch, co do jeho okruhu nepatří, rádi připomněli. Nebo by naopak chtěli, aby jej úplně zapomněl.

Někteří lidé si myslí, že je tu teď příliš mnoho skandinávských autorů, kteřý publikují detektivní příběhy, je to těžké být publikovaný v této situaci plné nových knih, které jsou psány každý den?

Je to těžké, protože je tu spousta dobrých autorů. To je důvod, proč jsem se rozhodl napsat něco netypického, co není tak úplně detektivka, abych vybočoval. Dobré je, že většina spisovatelů si pomáhá a navzájem se podporují, aby byli dokonce lepší a také to, že úspěch jednoho autora pomůže i těm ostatním, jelikož to zvýší zájem o tento žánr.

Byl ve vašem životě někdo, kdo byl vaší inspirací pro psaní? Možná nějaký člen rodiny nebo nějaká slavná osobnost?

Rozhodně moje žena Anette. Bez ní bych nikdy nezačal psát, ale hlavně - nikdy bych v tom nepokračoval po tom, co jsem okamžitě neuspěl.

Toto je otázka, kterou lidé nenávidí (včetně mě), ale máte nějakého oblíbeného spisovatele nebo knihu? Pokud ne, klidně nám řekněte váš oblíbený žánr. Čtete rád detektivky?

Mám pár svých oblíbených, kteří se s časem mění. Z poslední doby jsou to třeba F. Scott Fitzgerald (právě jsem znovu přečetl Velkého Gatsbyho, stále je to úžasný příběh), také mám rád norského krimi spisovatele Jo Nesba (miluji jeho zápletky) a britskou krimi spisovatelku Belindu Bauer.

Na jakých knihách jste vyrůstal? Četl jste jako dítě?

Jelikož byla moje matka knihovnice, náš dům byl plný knih a já jsem četl od svých pěti let. Vždycky jsem četl knihy různých žánrů. Moje matka nechtěla, abych četl komiksy, takže jsem je samozřejmě četl hodně tajně, když se nedívala.

Herci, kteří žijí ve stejné zemi, se dobře znají a tvoří speciální komunitu lidí. Děje se něco podobného mezi švédskými spisovateli? Je zde nyní nějaký respektovaný švédský autor?

Ano, většina švédských krimi spisovatelů se trochu znají. Někteří mají dokonce tajnou skupinu na Facebooku. Snažíme se a navzájem se podporujeme různými způsoby.

Tady v České republice zatím vyšla jedna vaše kniha. Očekáváme tu druhou, "Buzz", v blízké budoucnosti. Je zde něco, co byste nám o ní mohl říct?

Začíná to smrtelným výletem do pouště v Dubai, ale rychle se to přesune zpět do Stockholmu. Lidé, kteří jsou za vraždu zodpovědní, jsou všichni nějak spojení se záhadnou PR společností, která používá internet velmi pochybným způsobem, aby ochránila své klienty. Ve stejné chvíli jedné z postav vyhrožuje internetový troll, který si říká "MayBey", který se také zdá být pronásledovatelem. Ale jako obvykle v mých příbězích, věci nejsou vždy takové, jaké se zdají. :)

Někteří spisovatelé jsou vzhůru celou noc, aby napsali svou knihu, a poté prospí půlku dne. Jaký je váš proces psaní? Potřebujete nějaké speciální místo, abyste něco mohl napsat?

Snažím se pracovat od 10 do 5 každý den, když píšu něco nového. Jsem noční osoba, takže cokoliv před tím (a dvěma až třemi kávami) u mě prostě nefunguje. Většinou jdu do kavárny nebo do knihovny, kde píšu, doma je to na mě příliš tiché. Když edituji nebo když se mi blíží uzávěrka, jsem doma ve své kanceláři a prodloužím si pracovní hodiny od 22 do 2 do rána, když je už v domě klid.

Někteří lidé věří, že číst knihu v originálním jazyce je jediná možnost, jak si ji může člověk užít. Čtete knihy v originále?

Zkouším číst knihy v angličtině, ale hlavně proto, abych si udržel své schopnosti v kondici. Měl jsem tu možnost pracovat se spoustou skvělých překladatelů a vím, že dělají, co mohou, aby udrželi jazyk a tón originálního textu, někdy ho dokonce vylepší.

A poslední ale rozhodně ne méně důležité, stalo se vám někdy, že jste ztratil část knihy, kterou jste právě psal, vlastní chybou nebo nějakou příšernou nehodou? (snad nevadí, že sem odpověď dám, i když je samosebou součástí blogtour, pokud by to byl problém, tak ji vymažu, jen to bylo takové uzavření rozhovoru)

Ne, nikdy (klepu na dřevo). Mám dropbox, virtuální server na Cyberspace, kde si vše zálohuji automaticky, krom toho, že to mám na svém laptopu a na mém TimeMachine routeru. Rebecca by na mě byla moc pyšná. :)

Rozhovor vedla: Veru z Knižní louky
Anglický originál rozhovoru a další zajímavé články najdete na jejím blogu :)
http://knizni-louka.blogspot.cz/

Hýřil energií, rozdával úsměvy na všechny strany a vyprávěl nám o svých oblíbených filmech a seriálech. „Kdyby podle Game, Buzz nebo Bubble vznikl film, moc rád bych si tam střihnul nějakou vedlejší roli. Že bych třeba jenom prošel vzadu na přechodu nebo tak něco. Jako Alfred Hitchcock!“ vyprávěl s nadšením.

Prozradil i něco o nové knize, která ve Švédsku vyšla před dvěma měsíci a u nás vyjde pod názvem Memorandum na jaře příštího roku.

„Každý den píšu tak od desíti ráno do dvou odpoledne,“ popisoval svůj denní rozvrh. „Před desátou jsem nepoužitelný a odpoledne na mě vždycky padne únava. Každý den ale potřebuju napsat minimálně tři stránky,“ vyprávěl de la Motte. Prý má dodnes noční můry z toho, jak při psaní knihy Buzz nasadil volnější tempo a pak týden před uzávěrkou skoro nespal a jenom psal.

Pak se diskuse přesunula do velkého sálu, kde Anders (trval na tom, ať ho oslovujeme křestním jménem) svým čtenářům představil psychologický profil Henrika Pettersona, neboli HP. „Moje knihy se od ostatních severských autorů liší tím, že v nich není hrdina. HP je spíš antihrdina. Vlastně to je idiot,“ popsal své literární dítě autor a celý sál vybuchl smíchem.

Následovala otázka: kolik toho s Henrikem má Anders společného? „No tak vzhledem k tomu, že jsem právě řekl, že je to idiot, tak bych rád řekl, že vůbec nic. Ale pravdou je, že máme oba leccos společného. Mimo jiné slabost pro filmy a pro seriály. Ale HP je sobec. Minimálně v první knize. Postupně se mi ale podobá víc a víc.“

Diskuse se potom od knih stočila k (ne)soukromí na internetu. „Nejlepší je na Facebook ani Twitter nic nedávat. Samozřejmě mám účet jak na Facebooku, tak na Twitteru a hned si vás tam nasdílím,“ dodal se svým osobitým humorem poté, co si vyfotil obecenstvo na mobil.

Následovala autogramiáda, která všechny překvapila hojnou účastí. Fronta byla skutečně dlouhá, místy se zdálo, že nikdy neskončí, ale Anders na sobě nedával znát ani stopu únavy. Dokonce s fanoušky i mezi podepisováním žertoval: „Praha se mi moc líbí. Už jsem tady několikrát byl a dokonce jsem tady napsal důležitou pasáž knihy Buzz. Praha je v tomhle ohledu velice inspirativní,“ nechal se slyšet na závěr.

Své dojmy napsal Radek

V Praze nebyl poprvé. V minulosti se tady ovšem vždycky ocitl kvůli své předešlé práci, a tedy řešil problémy jiných, zatímco teď přijel poprvé jako autor – pozdravit své zdejší čtenáře. Výlet mu přišel o to příjemnější, že psaní, jak říká, je osamělá práce, občas k zešílení, takže vidět po dlouhé době tolik lidí pohromadě je pak prostě radost. A úleva.

Hned v úvodu Věra Holá, herečka z projektu Listování, přečetla úryvek z jeho knihy. Anders po celý ten čas držel v rukou výtisk jednoho ze svých románů v českém překladu a převracel stránky, jako kdyby hledal příslušnou pasáž. A pořád se přitom tak napůl lišácky, napůl pobaveně usmíval.

Kdo ví, třeba umí česky? Při tom, jak záhadné je jeho předešlé zaměstnání (a nakolik chvílemi připomíná práci tajného agenta), by to asi nikoho nepřekvapilo... :-)

HP je od normálního hrdiny na míle daleko

Jedna z prvních otázek směřovala k jednomu ze dvou hlavních protagonistů jeho trilogie, k Henriku Petterssonovi, zvanému HP. Anders se očividně výborně bavil. „On není hrdina. Není ani antihrdina. Spíš je to prostě idiot.“ A žít s takovou postavou v hlavě několik let prý vůbec není legrace.

„Věřte mi, časem to začne být trochu otravné,“ vysvětlil Anders, „ty jeho věčné monology... Jinak je to vlastně takové mé vnitřní dítě. Jako když stojíte ve výtahu a vidíte velké červené tlačítko s nápisem Stisknout jen v případě nouze, a vás to třeba láká, ale nemůžete to udělat. Ale vaše vnitřní dítě ano. Přes Henrika jako přes postavu tak dělám všechny ty skopičiny, co jako civilizovaný člověk nemůžu.“

Jak se prosadit v záplavě severských krimirománů?

Právě HP je podle Anderse taky klíčovým okamžikem, díky němuž se mu podařilo najít si své místo na knižním trhu, který je podobnými romány přesycený. Původně nejdřív napsal něco řekněme klasičtějšího, o co nikdo neměl zájem a co téměř okamžitě upadlo v zapomnění. Brzy mu bylo jasné, že pokud chce prorazit, musí se odlišit.

Odlišil se tím, že vytvořil tohoto svého „nehrdinu“, s nímž se asi paradoxně celkem hodně lidí dokáže ztotožnit, nebo je jim přinejmenším částečně sympatický. Těžké bylo pouze dostat ho do akce. „HP by normálně jen seděl, hulil a hrál počítačové hry. Jak ho donutit, aby vůbec něco dělal?“

Dalo se to – stačilo zahrát na tu správnou strunu, popíchnout jeho ego a slíbit mu na konci zábavné cesty velký kus koláče. Skočil po něm a příběh byl na světě.

Internet není vymyšlený pro vaše soukromí

Bezpečnost na sociálních sítích samozřejmě taky přišla na přetřes. „Kauza Snowden mě nepřekvapila. Spíš jsem se divil, že někdo vůbec mohl být překvapený. Že NSA o nás sbírají informace? Ale jasně, že sbírají. Mají to v popisu práce, je to důvod jejich existence. Jediný rozdíl je v tom, že už ty informace nemusí hledat, protože jim je sami dáváme. Naše politické názory, osobní preference, sny a plány, všechno to máme zalajkované a vyvěšené na internetu.“

Taky to prohlášení, které vás vítá na hlavní stránce, že facebook vždycky byl a bude zdarma, je podle Anderse nesmysl. (Překladatelka přeložila „nesmysl“, poznamenám, že Anders řekl „bullshit“.) Když si přečtete podmínky pro uživatele (to malé pod čarou, co každý automaticky odklikne a dál si nevšímá), je tam napsané, že peníze sice od vás nebudou chtít, ale můžou prodávat vaše informace třetí straně.

„Internet není vymyšlený pro něčí soukromí. Je vymyšlený pro sdílení obsahu a šíření informací,“ shrnul Anders a tvářil se pořád stejně vesele. „Já facebook mám. I twitter. Z toho si můžete domyslet, že to podle mě asi stejně za to stojí.“

Pak ještě odcitoval známou větu Kurta Cobaina – to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že vás nikdo nepronásleduje. Takže je vždycky lepší dvakrát si rozmyslet, co si do toho statusu napíšete a co ne.

Krom toho, nikdy nevíte, kam vás osud zavede. „Možná jednou budete chtít kandidovat na prezidenta a docvakne vám, že ty fotky tehdy z toho parádního večírku nebyly zas až tak strašně vtipné...“

Psaní je mnohem lepší způsob, jak procestovat svět

Ke kontroverzní postavě Henrika jsme se ještě jednou během besedy vrátili. Na otázku, co má s ním on sám společného, zase velmi pobaveně řekl, že něco určitě...

„Ale on je fakt tak trochu idiot. Kdybych já byl HP, ani bych se neobtěžoval přijet do Prahy, seděl bych doma a hrál videohry. Při psaní jsem potřeboval i ten druhý hlas, abych se nezbláznil, a tak jsem vytvořil Rebeccu. Dalo by se říct, že ona je mé pracovní já – všechno pod kontrolou, zorganizované, přehledné, ví, kde jsou nejbližší únikové východy. Mimochodem, víte, kde jsou? Jeden tady nalevo a druhý vepředu rovně,“ máchl rukou do dvou stran.

Nad tím, že by napsal knihu, uvažoval už dlouho, ale pořád si netroufal. Až mu to pak jednou navrhla jeho žena. Tak si řekl – teď je to vlastně její nápad, takže pokud to projedu, bude to její blbý nápad a já s tím nemám nic společného! Ale vážně. Pak jsem byl rád.“

I cestování je prý příjemnější takhle, na stránkách vlastních románů. Předtím byl taky pořád na cestách, z Norska do jižní Afriky, z Ruska do Portugalska. Ale řešil cizí problémy, spousty problémů, a ne vždycky to byla zábava. Spisovatelské povolání je lepší práce. „Například když mě někdo naštve, v další kapitole ho shodím z útesu!“ rozesmál se.

Na otázku z publika, kterou svou knihu má nejradši, chvíli předstíral úlek. „To se mě přece nemůžete ptát. Horší by snad byl jen dotaz, která z mých postav je má nejoblíbenější. To neřeknu, pak by se ostatní postavy zlobily. Ale jasně, slyším tady někde ve své hlavě Henrikův hlásek – řekni, že já, já, já!“

Nakonec jsme se ale dočkali. „Ale jo – nejradši mám Game. Protože byla první, která mi vyšla. Takže se mi splnil velký sen.“

A co čtenáře čeká dál?

Na to bychom téměř byli zapomněli, naštěstí nám tuto důležitou věc připomněla paní redaktorka Martina Bekešová. Nejnověji napsal Anders knihu pod názvem Memorandum, úplně jiný příběh, než co jsme doposud četli v jeho první trilogii. Česky by mohla vyjít už začátkem příštího roku. Dobrá zpráva je, že jedna americká televize už koupila filmová práva.

„Chtějí z toho udělat seriál. Pro někoho jako já, kdo miluje filmy a seriály, je to samozřejmě naprosto skvělá novinka.“

Anders ještě jednou – pokec v zákulisí

Po skončení debaty jsem si sbalila svůj papír (popsaný zoufale od kraji ke kraji, plný šipek a vsuvek, opravdu jsem nečekala, že mi běžná A4 nebude stačit) a podívala se do programu, co tam mám dál. Nakonec jsem si řekla, že ještě zaběhnu k nám do stánku pro sklenici vody a něco malého sladkého, co mě udrží na nohou.

Propletla jsem se davem a vletěla dovnitř, očima hledala něco k jídlu, když vtom se někde zezadu ozvalo veselé: „Hello there!“ Anders. Už seděl u stolku i s překladatelkou a dvěma mými kolegy z kanceláře. Tak jo, přisedla jsem si. Jednak na mě volal jako na starého kamaráda, což se neodmítá, jednak asi na mně bylo vidět, že by mi prospělo pět minut oddechu.

Můžu říct, že to, co předváděl na scéně, není žádné jeho veřejné rádoby veselé já. Opravdu je takový. Prostě se ze všeho těší. Těšil se, že tam může s námi posedět a poklábosit, i když nejsme novináři, nejsme kolegové spisovatelé, nejsme hvězdy. Každý děláme něco jiného a náhodou jsme jeho trilogii četli – a líbila se nám.

Bavili jsme se o různých odkazech, co vložil do knížek, třeba zrovna do třetího dílu, odkazy k různým seriálům nebo třeba ke Kingovu Osvícení. Pak vzal Buzz a ukázal na malinké telefonní číslo na obálce. „Víte, co to je?“ Napadlo mě, jestli se přes něj snad opravdu nedá někam dovolat. Nedá, ale když jej přepíšete na papír, v podstatě vám vyjde slovo GEIM, což je původní název románu (devítka je G, trojka je E, jednička je I, a pak 151, napsáno římskými číslicemi, vypadá jako M).

Chvíli jsem nevěřícně koukala a pak se zeptala, kolik tam asi takových tajemných odkazů asi je, co ani nerozšifruji. Smál se, prý zas tolik tam toho není. Prostě ho jen baví koukat se na televizi, třeba i na méně kvalitní věci, a byl rád, že mu HP vlastně dal možnost všechno to nějak zakomponovat do textu.

A pár slov na závěr

Tento článek nemohl být kratší. Průzkumy říkají, že jsme líní, když jde o čtení z monitoru, a tak nevím, kdo se dostane až sem na konec, ale stejně jsem ty, co to zajímá, nechtěla o nic ochudit. A musím dodat, že fakt doufám, že všichni, co mají jeho knihy v takové oblibě jako já, jednou budou mít příležitost potkat Anderse osobně, pokud to náhodou nestihli na letošním veletrhu. Je to – stejně jako jeho trilogie – prostě zážitek.

Zážitek?

Bullshit, řekl by možná Anders.

Byla to prostě jízda, úlet, všechno dohromady :-)

Napsala Míša
bux.cz