Game

* Moje příjmení je francouzské. Jeden z mých předků se v 17. století přestěhoval ze severní Francie do jednoho z nedalekých hradů kvůli práci zahradníka. Tehdy to bylo dánské území. De la znamená z a motte je malý kopec.

* Vždy jsem hodně četl a zajímal se o knihy, moje máma je knihovnice, takže jsem s knihami vyrostl.

* Psal jsem, když jsem byl ve škole. Pak jsem přestal psát a začal pracovat. Hodně jsem cestoval a na hotelových pokojích jen četl.

* Ve škole jsem psal na zadaná témata, jako třeba: vaše prázdniny, co se vám stalo o víkendu a tak. A já to téma vždycky vzal a přetvořil v něco napínavého. Podstatná část mé tehdejší tvorby byly thrillery, i kdybych měl psát o nejšťastnějším dni v životě, nakonec bych stejně napsal o vrahovi.

* Eda McBaina jsem poprvé objevil v knihovně svého strýce. Také jsem přečetl všechny Agathy Christie.

* V armádě jsem byl od roku 1991 do roku 1993 a pak u policie do roku 2001. Tehdy jsem odešel pracovat jako bezpečnostní manažer zásilkové služby UPS a v roce 2005 jsem přešel na pozici v Dell, proto jsem tolik cestoval.

* Říkal jsem si, že bych si psaní mohl zkusit. Nemohl jsem se ale k tomu odhodlat, a tak mi jednoho dne manželka řekla: „Hele, Andersi, kdy konečně zkusíš něco napsat?" Odpověděl jsem: „Teď." Proto jí taky věnuju všechny knihy, které napíšu.

* Řekl bych, že kriminalita ve Švédsku je zhruba stejná jako v Čechách. Velká města s sebou samozřejmě nesou větší rizika, ale ve Švédsku je i dost vesnic nebo máme kilometry a kilometry půdy bez jediného obyvatele.

* Nikdy jsem jako dítě nesnil o tom, že bych se stal policajtem. A zničehonic jsem byl v tom. Teď jsem spisovatel. Ani to jsem neplánoval, ale baví mě to. Myslím, že všechny předešlé roky pro mě byly dost užitečné, nastřádal jsem spousty příběhů a zkušeností, prostě toho, s čím můžu pracovat.

* Sám jsem se dopustil přestupků, ale jen malých. Například jsem několikrát překročil rychlost, ale nic opravdu závažného jsem nikdy neprovedl.

* Myslím, že každý člověk se může dostat do situace, ve které by byl odhodlán nějaký závažný přestupek spáchat. Třeba i já. Pokud by moje rodina hladověla a musel bych krást, tak bych samozřejmě kradl. Kdyby rodinu někdo ohrožoval nebo kdybych byl já sám ohrožen na životě, asi bych spáchal i vraždu. Tak to v životě chodí. Doufám, že k žádné podobné situaci nikdy nedojde.

* U armády jsme museli umět jezdit na koni, měli jsme nato speciální školení, ale já z toho byl vyděšený. Padák pro mě nebyl problém, ale kůň? Děs a hrůza!

* Někdy mě napadne jen tak vzít koně na projiždku do lesa, ale pak si uvědomím, že kůň je prostě kůň. Ale třeba taková motorka! Ta nedělá blbosti. Dělá přesně to, co po ní chci, a nikdy mě nekopne!

* Sám sebe už raději negoogluju. Na začátku kariéry jsem to dělal hodně, zajímalo mě, co si lidé myslí, ale problém je, že najdete lidi, kterým se vaše knihy líbí, ale najdete i ty, kteří je nesnášejí. Potřeboval jsem alespoň deset dobrých hodnocení, aby překryla jedno špatné. Tak jsem se rozhodl, že už se googlovat prostě nebudu. A toho se držím dodnes.

* Facebook používám jako médium, skrze které debatuji o svých knihách. Nic soukromého ale nezveřejňuji, žádné rodinné fotografie nebo soukromé rozhovory s přáteli.

* Doufal jsem, že mě ve Švédsku vydají, to byl můj sen. Kontrakt jsem s nikým neměl, ale tehdy jsem netušil, že publikovaný je jen jeden autor z tisíce. Ve Švédsku ročně zkouší u každého nakladatele štěstí tři až pět tisíc autorů. Asi proto, že máme vážně dlouhé zimní noci, netuším. A nakladatel si vybere jen tři nebo pět autorů.

* Konečně se to stalo! Vybrali mě v roce 2009 a rok nato knihu vydali. Byl jsem nadšený!

* Jsem rozmazlený, na všechno mám agenta. Informace nashromáždí, a pak mi je přetlumočí. Všechno sleduje a o všem mi volá nebo píše. Říkám mu mami. Volá mi: „Máš se v hotelu dobře?" „Jo, mami," odpovídám.

* Nakladatelé jsou ti, kdo jsou zodpovědní za můj mezinárodní úspěch. Za to jsem jim vážně vděčný.

* Někteří spisovatelé napíšou padesát stran a výsledek pošlou editorovi, někteří mu pošlou výtvor až po sepsání celého příběhu, jako třeba já. Ale u své nové knihy to hodlám udělat opačně. U stejného nakladatele, ale s jiným editorem. Cítím, že je čas na změnu.

Zaznamenal Jiří Roth
30.7.2014 Esquire str. 80 Osobnost

Každý jeho čin je přitom z mnoha úhlů zaznamenáván na kamery. Organizátoři hry a hráči jsou zřejmě všude. Mezi policisty, politiky, úředníky, byznysmeny... Ten systém taky umožňuje výběr potenciálních hráčů – úřednice na magistrátu sežene adresu, trenér ve fitku zhodnotí jeho fyzický stav a tak dále. Hra je tu pro ty, kteří cítí, že v životě mají na víc, hledají trochu vzrušení a špetku slávy. A to vše pomocí propracovaného systému telefonů a zpráv rozesílaných přímo na jméno.

Teprve když ho jeden z náročnějších úkolů jedné noci navede ke shození balvanu na auto projíždějící pod mostem, HP vystřízliví a uvědomí si, že mohl někoho zabít.

Shodou okolností v autě seděla jeho sestra. Jakmile se to zlodějíček s bohatou zásobou anglických nadávek dozví, policistům při výslechu vyklopí všechno. O tom, jak našel telefon ve vlaku, jak začal plnit úkoly a jak se mu strašně zalíbila virtuální sláva, stovky pochvalných komentářů a zvyšující se skóre.

Jenže se ukáže, že Henrika nevyslýchali policisté. Šlo jenom o další level. V něm HP neuspěl a je potrestán okamžitým vyloučením ze hry. Henrik je zoufalý. Na slávu, obdiv a vzrušení ve svém životě si už zvykl natolik, že je mu zatěžko se jej teď vzdát. Status virtuální celebrity je pro něj ještě důležitější než peníze, než skutečný život.

Game

Naštěstí má HP sestru a nejlepšího kamaráda, kteří mu pomáhají odhalit tajemství Hry s velkým H. Je to dvojnásob těžké – nejenže mají organizátoři zvrácené soutěže zřejmě oči a uši všude, ale Henrikova sestra se navíc pořád vyrovnává s drsnými vzkazy, které jí po smrti jejího násilnického manžela kdosi hází do skříňky.

Pátrání Henrika zavede na odlehlou švédskou farmu. Její majitel, který dříve pracoval pro hru, dá pronásledovanému zlodějíčkovi mapu serverů. Poté za „nevysvětlených okolností“ ve své farmě uhoří. HP tuší, že to není náhoda a ukrývá se u své sestry. Tak se také stane, že v rukou jejího přítele spatří povědomý stříbrný mobil…

Švédský mistr slova Anders de la Motte ve své knize Game nahlíží nejen na zvláštní spiknutí pod slupkou společnosti, ale – a to je mnohem důležitější – pod slupku každého z nás. Jak moderního člověka deformuje touha po slávě – alespoň té virtuální? Co všechno je člověk schopen udělat pro stovku fiktivních bodů a pochvalu od anonymních voyerů?

A jak byste se zachovali vy, kdybyste mobil s hrou našli a ona si chtěla hrát?

* * * * *

Mobil, přesně jak si myslel, a rázem mu to zlepšilo ráno.
Nový model, takový ten bez tlačítek, jenom se zasklenou dotykovou obrazovkou.
Sweet!
Kupodivu nikde nenašel jméno výrobce, že by to byl tak exkluzivní telefon, že to ani není potřeba? Nebo jsou ta čísla vyrytá vzadu vlastně značka?
128, stálo tam slabě reliéfním světle šedým písmem, vysokým ani ne jeden centimetr.
Nevzpomínal si, že by o takovém výrobci mobilů někdy slyšel.
Ale what the hell…
To mu u Mobilovýho Řeka hodí přes pětikilo, míň tenhle telefon stát nebude. Anebo možná HP vyplázne pár stovek na prolomení blokace čísla IMEI, kterou si majitel určitě brzo aktivuje, a nechá si to sluchátko pro sebe.
Ale to asi nehozí…
Jeho dlouhodobě napjatá finančí situace včera večer definitivně praskla. Na účtu už měl dávno prázdno a všechna záchranná lana si spálil. Ale čórka sem, čórka tam a kase  bude brzo zase plná…
Člověka, jako je on, nikdo neudrží dlouho dole,  a mobil toho byl živým důkazem. Převracel ho, otáčl a zblízka ho zkoumal.
Mobil byl malý, elegantní, jen o málo větší než jeho dlaň, a kryt měl z leštěné oceli. Dírka na zadní straně prozrazovala, že je vybaven kamerou, a nahoře byl připevněn černý úchyt, kterým se telefon nejspíš dal připnout na šaty. Úchyt ostře kontrastoval s jinak minimalistickým designem a HP se ho zrovna pokoušel ulomit, když tu náhle obrazovka ožila.
Wanna play a game?
Zeptala se a objevily se dvě ikony, YES a NO.

A takhle to všechno začne – úplně nečekaně, v několika vteřinách.

Někdo vstane a vystoupí z vlaku. Hendrik sotva zaznamená, co to bylo za člověka, zato však vidí velmi dobře, že po sobě na sedadle zanechal mobilní telefon. A že to vypadá na opravdu luxusní hračku! Za to by v obchodě s kradeným zbožím dostal nejméně pětistovku! Vzápětí se však stane něco, kvůli čemu se Hendrik rozhodne si zařízení ponechat. Netuší, čemu se zavazuje. Netuší, že z této cesty se nedá odbočit ani vrátit.

Mobil byl malý, elegantní, jen o málo větší než jeho dlaň, a kryt měl z leštěné oceli. Dírka na zadní straně prozrazovala, že je vybaven kamerou, a nahoře byl připevněn černý úchyt, kterým se telefon nejspíš dal připnout na šaty. Úchyt ostře kontrastoval s jinak minimalistickým designem a HP se ho zrovna pokoušel ulomit, když tu náhle obrazovka ožila.

            Wanna play a game?

Jasně, že chce. Nerozumí, jak je možné, že s ním ta věc komunikuje, neví, kdo za tím vším stojí, ale větří dobrodružství, a to si přece nemůže nechat ujít! Stiskne tlačítko YES a zábava se rozjíždí.

Mobil mu zadává nejrůznější úkoly. Začíná směšně jednoduchými – Hendrik je vykoná / splní  levou zadní. A žádá  něco náročnějšího. Nejenom proto, že by se nudil. Má lepší motivaci. Za každou splněnou misi mu totiž na účet přijde hezká suma – čím těžší úkol, tím štědřejší ohodnocení.

Kromě toho zjevně není jediný, kdo je do hry zapojený. Podobně dostávají příkazy jiní lidé. Všechno se nahrává na kameru přímo přes telefon. Kdokoli, kdo se záhadné hry účastní, může jednotlivé výkony hodnotit a komentovat. Hendrik je ve svém živlu. Nezastaví se před ničím. Pod videy dokumentujícími splnění jeho úkolů se rychle prodlužuje seznam komentářů – nadšených, pochvalných, obdivných. Jen tak dál, Hendriku...

Nenapadne ho, že někdo někde možná o něm ví mnohem víc, než je normální. Nejenom o jeho životním stylu, flákačství, ochotě udělat pro peníze téměř cokoli, ale i o jeho minulosti, o jeho povaze, slepé touze po slávě a uznání. Nepřemýšlí nad tím, jak lehce s ním ten někdo může manipulovat. Až když je do hry zatažena jeho rodina, až když Hendrik mimoděk ohrozí na životě vlastní sestru, pochopí, že pod rouškou nevinné zábavy se skrývá něco velkého.

A nedá se to zastavit.

Opravdu nedá?
Co kdyby Hendrik rozhodil sítě, dostal pár kontaktů a pokusil se dostat se do hry jinak – proniknout do řídícího systému.

Jenže jak najít spojence a neprozradit se? Komu se dá věřit? Hendrik sedí ve vlaku a pozoruje každého cestujícího s mobilem v ruce. A mobil v ruce má skoro každý. Kolik z nich je ve hře? Kterého z nich pošlou, aby mu šel po krku, kdyby se Hendrik rozhodl se vším seknout?

Seveřané nás už nejméně dva roky zásobují skvělou literaturou a zejména v žánru detektivky jednoduše excelují. Švédský autor Anders de la Motte dokázal i v tak silné konkurenci obstát na jedničku – a to už svým debutovým románem Game, za níž získal ocenění švédské akademie za nejlepší prvotinu.

Jak shrnuje odborná kritika – Anders de la Motte představuje nový směr pro skandinávskou kriminální tvorbu: divoký, hravý a plný odkazů na popkulturu. Hru si prostě nemůžete nechat ujít.

* * * * *

Erman k němu přikročil ještě blíž, zaťal pěsti a vystřelil vyčítavý ukazováček.
„Google!“ vyplivl. „Ty sis vygoogloval moji adresu na mapě, přiznej se!“
„Né, né!“ odpověděl HP instinktivně, ale v tu chvíli si uvědomil, že vlastně ano.
Erman si buď všiml změny jeho výrazu, anebo zkrátka uhodl, že HP lže.
Každopádně se k němu rozběhl.
„Ty blbče!“ řval Erman. „Dal jsem ti jednoduchou instrukci. S nikým se nebav, nepoužívej žádnou elektroniku. A ty si mě vygoogluješ! To už můžeš rovnou dělat přímo pro Pořadatele, měl bych tě na místě zabít, sakra!“
„Sorry!“ vyhrkl HP, teď už tak vyděšený, že nedovedl ani pořádně lhát.
Na vteřinku si představil, že bude zastřelen mezi trsy trávy a dopadne jako bockstenský muž. Za dvě stě let ho vyhrabou, naloží jeho prdel do zavařovačky a vystaví ji v Muzeu vidlí ve Fjärdhundře. Z toho pomyšlení si málem nadělal do kaťat!
Erman se stále blížil k HP, ale pak se náhle zarazil.
Chvilku zůstal stát a zdálo se, že přemýšlí. Pak se beze slova otočil na podpatku a rozběhl se do domu.
HP nečekal, než se vrátí s brokovnicí. Raději udělal čelem vzad a vyrazil sprintem po cestičce k silnici, co mu nohy stačily. Nad sebou pořád slyšel bzučení letadla. Jako by kroužilo. 

Kniha hra je vaše prvotina. Jak jste se vlastně stal spisovatelem?

Vždy jsem rád četl a díky mé první práci na pozici ředitele bezpečnosti pro Evropu, Střední východ a Afriku jsem hodně cestoval, což mi na to dalo spoustu času. Jednou se mě moje žena zeptala, proč nezkusím napsat nějakou knihu taky sám. Jelikož jsem neměl po ruce žádnou dobrou odpověď, rozhodl jsem se to prostě zkusit. Rychle mi došlo, že psaní mě baví ještě víc než čtení.

Vy jste byl tedy policista? Pomohlo vám to při vytváření příběhu?

Stoprocentně. Mé zkušenosti z dvanácti let v mezinárodní bezpečnostní agentuře jistě pomohly. Přestože jsou mé příběhy fikce, používám při jejich tvorbě skutečné reálie, nejen lokační, ale i v popisech a osobách, nemluvě o celkovém společenském kontextu.

Přečetl jsem vaši knihu Hra jedním dechem. Byl to adrenalin, přestože jsem seděl doma v křesle. Není to náhodou skutečný příběh?

Haha, kdyby byl, nemohl bych to přeci říct...

Každopádně onen tajemný mechanismus, touha po uznání a ocenění, které vedou Henrika, jsou velmi skutečné. Pro každého, kdo používá třeba Facebook, Twitter nebo Instagram je to každodenní zkušenost. Hodně z nás tráví na těchto médiích každý den hodiny a někdy děláme a říkáme věci, kterých později litujeme, jen proto, abychom dostali „like”.

Vypadá to, že právě vaše první kniha Hra by mohla být v ČR velmi úspěšná. Přemýšlel jste někdy nad tím, že se stanete světově známým autorem?

Upřímně, nikdy bych si nedovolil na něco takového ani pomyslet. Opravdu bych si přál, aby si čtenáři v ČR užili dobrodružství Henrika Petterssona alespoň tak, jako jsem si je užil já při psaní.

Vaše kniha by ale mohla být i návodem k tomu, aby někdo zkusil hrát Hru opravdu. Přemýšlel jste i o této variantě?

Haha, doufám, že moji čtenáři jsou chytří natolik, aby podobnému svodu nepodlehli. Vždyť se podívejte, jak dopadl můj hrdina…

Game

Hlavním hrdinou je muž středního věku, trochu znuděný životem. Jste to vy?

No, já jsem starší. Tedy má první odpověď by byla jasné ne. Ale Henrik reprezentuje ten neodbytný hlásek v hlavě, co nám tvrdí, že jsme podceňováni, zasloužíme si víc od světa a lidí kolem nás. I já občas slyším tohoto našeptávače, takže Henrika docela chápu. Jsem ale spíše jako druhá hrdinka, Rebecca. Ta je absolutním opakem Petterssona. Například její maniakální posedlost pořádkem. To jsem celý já, haha..

Ve vaší knize musí hrdina plnit šílené úkoly a přitom je sledován tajemným společenstvím, které zadává a ohodnocuje. Věříte na konspirační teorie?

Konspiračním teoriím ani tolik nevěřím, jako mě fascinují. Navštívil jsem mnoho zemí a skoro každá má své vlastní konspirační teorie. Jen se někde zkuste zeptat a uvidíte, jak se rozpovídají. Řekl bych, že jde o hlubokou potřebu lidského nitra vysvětlovat nepochopitelné věci něčím velkým, mimo naši kontrolu.

Buzz

Vraťme se ke knize. Kdyby se něco podobného stalo vám a našel jste v metru takový mobil, hrál byste? Jak daleko jsou vlastně lidé ochotni zajít, pokud mají pocit, že jde o virtuální svět?

Hmmm. To je velmi dobrá otázka. Asi bych nehrál, myslím. Jak jsem říkal, jsem víc jako Rebecca, ale... nikdy nevíš. Co se týká ochoty jít přes čáru, myslím, že hry nebezpečné nejsou, ale sociální média ano.

Když člověk čte váš příběh, napadne ho otázka, zda v dnešní svět technologií nesmazal hranici mezi virtuálním a skutečným. Není to pro nás všechny docela nebezpečné?

Ano! Tato hranice definitivně zmizela. Vypadá to, že si mnoho lidí stale namlouvá, že internet prostě není skutečnost, a proto se pak online chovají tak, jak by si nikdy netroufli ve skutečném životě. Fakt, že veškeré informace, které o sobě tak rádi podáváme na sociálních médiích, jsou někým využívány k výdělku, není všeobecně znám. Jen proto, že jsou tato media zdarma neznamená, že nemusíme zaplatit...

07/2013
bux.cz

Nejdříve bychom samozřejmě rádi věděli, jak jste vůbec přišel na ten nápad napsat tuto knihu.

Rozhodl jsem se, že chci napsat něco odlišného, něco, co bude rychle plynout a bude to moderní, něco velmi typického pro rok 2010. Měl jsem nápad o muži, který najde něco záhadného v letadle, nejdříve to měla být USB flashka s obrázky, ale to vytvořilo nějaké problémy (neměl by hned jak si prohlédnout, co na flashce je). Tak jsem to změnil na kameru, kde je možné vidět obrázky na displeji. Kamera ale nepůsobila až tak moderně, takže jsem to změnil na smartphone a přidal záhadné zprávy. Mobil se nemůže používat v letadle, takže jsem tu scénu přesunul do vlaku a najednou jsem měl úvodní scénu, kde HP najde onen záhadný telefon. Protože je to tak trochu anti hrdina, je celkem líný a sebestředný, potřeboval jsem něco, co by ho přimělo k akci, a pozvání do hry se zdálo jako dobré řešení. Rychle se ukázalo, že HP by udělal celkem cokoliv pro trochu ocenění a uznání. Přidal jsem to, že se může sám natáčet a tabulku, kde mu lidé dávali hodnocení a došlo mi, že mám všechny předpoklady, které jsem potřeboval, k napsání thrilleru, krom někoho, kdo by vyvážil jazyk HPho a jeho sobectví. A v tu chvíli přišla na scénu Rebecca.

HP používá takový zvláštní způsob vyjadřování a v knize je hodně anglických komentářů v jeho hlavě, což je něco ne až tak neobvyklého pro švédskou literaturu. Je to způsob, jakým přemýšlíte vy nebo to bylo čistě jen pro jeho postavu?

Je to vlastně tak trochu mix obojího. Pracoval jsem na mezinárodních pozicích pro dvě obrovské americké společnosti posledních 11 let, takže celá komunikace byla v angličtině. Někdy se snažím najít slovo švédsky a místo toho se objeví nejdříve to anglické. S HPem jsem prostě mohl neřešit jakýkoliv výběr jazyka a vybral to slovo, které mě napadlo jako první. Také jsem ale věděl, jaká slova se běžně používají anglicky, a ta jsem přidal do jeho jazyka. Bylo jich celkem dost. HP a já navíc sdílíme stejný vkus na filmy a televizní pořady, takže jsem přidal pár citátů a referencí, což mu přidalo na takovém tom popkulturním geekish (fakt nevím, jak to říct česky, aby to stejně nebylo jen rádoby české slovo) přístupu, který mám rád (a je velmi blízko mně samému).

Nějakou dobu to v knize vypadalo, jakoby Rebecca byla HPho milenka a ne sestra. Bylo to schválně nebo jsme si spíše měli myslet, že Rebeccin "přítel" byl součástí Hry?

Tato scéna byla vlastně mým malým experimentem. Představil jsem dlouhonohou dámu v HPho scéně a dlouhovlasého chlápka se smartphonem do té Rebecciné. Jelikož většina čtenářů očekávala, že jsou milenci, prostě si vyplnili ta prázdná místa a vyvodili si, že to tak je. Ale doopravdy tu není žádný důkaz, jen pár detailů, které čistě náhodou podpoří jejich očekávání, tak trochu jako to dělá HPho mozek, když si začně myslet, že Hra je celosvětovou konspirační teorií. Vidíte to, co chcete, spíše než to, co tam opravdu je. A takto přesně fungují všechny konspirační teorie.
A nemějte strach, rozhodně jste ještě neviděli vše okolo Rebeccina přítele.

Vaše kniha je plná IT drobností - počítače, internet, heckování do různých systémů - což je něco, co není tak snadné pro každého. Jste expert v této oblasti?

Vlastně vůbec ne. Jsem jen častý uživatel a stejně tak to platí u většiny postav v knize. Někdy se mým knihám říká IT-thrillery, ale to je podle mě trochu zavádějící. Pokud je člověk schopný použít telefon a posílat e-maily, nebude mít žádné problémy pochopit zápletku. To, co mě zajímá mnohem více než technická stránka naší IT technologií řízenou společností, je to, co všechno tyto novinky a různá fóra dělají našim běžným lidským potřebám. HP se chce zoufale cítit ocěňovaný a být něčeho součástí. Chce, aby si lidé uvědomili, jak chytrý a talentovaný opravdu je. A díky Hře tuto šanci dostane. My ostatní používáme Facebook, Instagram nebo Twitter. Ale ta touha je úplně stejná, jakou měli naši předkové v době kamenné. Chceme být součástí nějaké komunity, kde by nás vnímali naši vrstevníci - být uvnitř jeskyně u ohně a ne venku v temnotě.

Víme, že jste měl podobnou práci jako Rebecca, byly zde někdy tak vypjaté situace, jaké zažívá ona, nebo je opravdová práce více poklidná?

Haha, opravdová práce není většinou tak nabitá akcí. Vyžaduje to hodně plánování a příprav pro věci, které se z 95% nestanou. Ale pokud pracuješ v této oblasti dlouho, tak i těch 5% se nakonec objeví. Po skoro 20 letech v odvětví práva a bezpečnosti jsem si také zažil svou dávku oněch 5%.

Toto je možná těžké, ale byla v knihách Hry nějaká vaše oblíbená postava?

To opravdu nemohu říct, ti ostatní by se na mě totiž naštvali. :)
HP je opravdu dobrá postava na psaní, ale také je trochu otravné mít takovou postavu ve své hlavě. Rebecca musí mít vše pod kontrolou stejně jako já, a psaní jejích scén je pro mě velmi přirozené. Dvě takové osoby posedlé kontrolou spolu však netvoří dobrý pár. Myslím, že se mi spíše libí různé vlastnosti mých postav, víc než jedna určitá osoba.

V knize byl prvek bratra a sestry, ta představa, že by měli držet spolu, ať se stane cokoliv, což se mi velice líbilo, mimochodem, bylo to z vaší vlastní zkušenosti s rodinou nebo úplně vymyšlené?

Jako s většinou věcí v mých knihách, byla to částečně má vlastní zkušenost a částečně to, co jsem viděl a vymyslel si. Sourozenci mají užší pouto než většina lidí, protože se znají celý jejich život. Ale stejně jako já a moje sestra, nepamatují si vždy věci úplně stejně. Například Rebecca si zidealizovala svého otce, HP ho nenáviděl. Myslím, že tohle vytváří zajímavé napětí v jejich vztahu, spíše než kdyby měli nějaké úžasné dětství a výchovu jako z katalogu. (hoooodně přeneseno, nepřeložitelné)

"Velký bratr tě sleduje" je nápad, který byl poprvé zmíněn v knize 1984, která je stále považována za geniální kousek ve světě literatury, máte tuto knihu a nápady, které v ní Orwell ukázal, rád?

Opravdu se mi moc líbí 1984, vlastně je pár kapitol ve třetí knize ze série Game s názvem "Bubble" pojmenované po událostech, co se v této knize staly. Orwell hodně věcí skvěle odhladl, ale co si dokonce ani on nedokázal představit, bylo, že většina občanů ráda pomůže předat Velkému bratrovi informace, spíše než aby si je musel brát sám. Tohle jde zpět k naší touze být přijatí, kterou jsem už zmiňoval dříve. Myslím, že většina z nás si uvědomuje, že jsme sledováni, zvlášť v určitých případech. Stejně nás to ale nezajímá natolik, abychom se vzdali sociálních médií. A tato naše oběť je vyšší než to, co získáme my.

Moc se mi líbilo, jak jste zahrnul do knihy to že, "Ten nejlepší trik, jaký kdy ďáběl udělal, bylo, že přesvědčil svět, že neexistuje." Věříte v nadpřirozeno??

Haha, tento citát je převzatý z filmu "The usual suspects", který je jedním z mých (A HPheho) oblíbených. Je to vlastně parafráze z pera slavného francouzského básníka Charlese Baudelaira.
A co se týče nadpřirozena, zůstávám skeptickým, dokud mi někdo nedokáže opak.

Vaše kniha je hodně spojená s novým světem, ve kterém žijeme, se světem plným nových technologií, kde lidé "mluví" více skrze média než tváří v tvář. Myslíte, že je to dobře, že se proces technologie hýbe tak rychle, nebo více upřednostňujete ten starý způsob života bez všech těch počítačů, e-mailů a ostatních dnes tak důležitých médií?

Opravdu moc se mi líbí nové technologie a stal jsem se na nich víceméně závislý. Někdy je to hezké být úplně odpojený, ale potřebuji pár dnů, aby si na to můj mozek zvykl a vypnul. Být pořád online a připojený ke zbytku světa je závislost a posouvá to člověku jeho soustředění od místa/lidí, se kterými je. Je důležité najít si tu správnou rovnováhu, ale také je to velmi těžké.

A otázka, která se týká té předchozí. Píšete někdy své knihy ručně nebo na psacím stroji, nebo pouze na počítači?

100% jen na počítači.

Co plánujete po Game sérii? Máte už teď nějaké nové nápady v hlavě? Tady v České republice jsou novinky trochu zpomalené a většinou toho mnoho nevíme o nových knihách, dokud nevyjdou.

Zrovna jsem dokončil můj nový náčrt knihy. Je to thriller o policistovi, který pracuje s tajnými informátory uvnitř organizovaného zločinu. Ale po infarktu a násilné autonehodě zapomene vše, co se za posledních pár let v jeho životě stalo. Zapomene všechny svoje informátory, kódy, které používá, aby ochránil jejich komunikaci, a ještě něco jiného a mnohem důležitějšího. Něco extrémně důležitého. Obrovské tajemství, které by mu spousta vnitřních lidí i těch, co do jeho okruhu nepatří, rádi připomněli. Nebo by naopak chtěli, aby jej úplně zapomněl.

Někteří lidé si myslí, že je tu teď příliš mnoho skandinávských autorů, kteřý publikují detektivní příběhy, je to těžké být publikovaný v této situaci plné nových knih, které jsou psány každý den?

Je to těžké, protože je tu spousta dobrých autorů. To je důvod, proč jsem se rozhodl napsat něco netypického, co není tak úplně detektivka, abych vybočoval. Dobré je, že většina spisovatelů si pomáhá a navzájem se podporují, aby byli dokonce lepší a také to, že úspěch jednoho autora pomůže i těm ostatním, jelikož to zvýší zájem o tento žánr.

Byl ve vašem životě někdo, kdo byl vaší inspirací pro psaní? Možná nějaký člen rodiny nebo nějaká slavná osobnost?

Rozhodně moje žena Anette. Bez ní bych nikdy nezačal psát, ale hlavně - nikdy bych v tom nepokračoval po tom, co jsem okamžitě neuspěl.

Toto je otázka, kterou lidé nenávidí (včetně mě), ale máte nějakého oblíbeného spisovatele nebo knihu? Pokud ne, klidně nám řekněte váš oblíbený žánr. Čtete rád detektivky?

Mám pár svých oblíbených, kteří se s časem mění. Z poslední doby jsou to třeba F. Scott Fitzgerald (právě jsem znovu přečetl Velkého Gatsbyho, stále je to úžasný příběh), také mám rád norského krimi spisovatele Jo Nesba (miluji jeho zápletky) a britskou krimi spisovatelku Belindu Bauer.

Na jakých knihách jste vyrůstal? Četl jste jako dítě?

Jelikož byla moje matka knihovnice, náš dům byl plný knih a já jsem četl od svých pěti let. Vždycky jsem četl knihy různých žánrů. Moje matka nechtěla, abych četl komiksy, takže jsem je samozřejmě četl hodně tajně, když se nedívala.

Herci, kteří žijí ve stejné zemi, se dobře znají a tvoří speciální komunitu lidí. Děje se něco podobného mezi švédskými spisovateli? Je zde nyní nějaký respektovaný švédský autor?

Ano, většina švédských krimi spisovatelů se trochu znají. Někteří mají dokonce tajnou skupinu na Facebooku. Snažíme se a navzájem se podporujeme různými způsoby.

Tady v České republice zatím vyšla jedna vaše kniha. Očekáváme tu druhou, "Buzz", v blízké budoucnosti. Je zde něco, co byste nám o ní mohl říct?

Začíná to smrtelným výletem do pouště v Dubai, ale rychle se to přesune zpět do Stockholmu. Lidé, kteří jsou za vraždu zodpovědní, jsou všichni nějak spojení se záhadnou PR společností, která používá internet velmi pochybným způsobem, aby ochránila své klienty. Ve stejné chvíli jedné z postav vyhrožuje internetový troll, který si říká "MayBey", který se také zdá být pronásledovatelem. Ale jako obvykle v mých příbězích, věci nejsou vždy takové, jaké se zdají. :)

Někteří spisovatelé jsou vzhůru celou noc, aby napsali svou knihu, a poté prospí půlku dne. Jaký je váš proces psaní? Potřebujete nějaké speciální místo, abyste něco mohl napsat?

Snažím se pracovat od 10 do 5 každý den, když píšu něco nového. Jsem noční osoba, takže cokoliv před tím (a dvěma až třemi kávami) u mě prostě nefunguje. Většinou jdu do kavárny nebo do knihovny, kde píšu, doma je to na mě příliš tiché. Když edituji nebo když se mi blíží uzávěrka, jsem doma ve své kanceláři a prodloužím si pracovní hodiny od 22 do 2 do rána, když je už v domě klid.

Někteří lidé věří, že číst knihu v originálním jazyce je jediná možnost, jak si ji může člověk užít. Čtete knihy v originále?

Zkouším číst knihy v angličtině, ale hlavně proto, abych si udržel své schopnosti v kondici. Měl jsem tu možnost pracovat se spoustou skvělých překladatelů a vím, že dělají, co mohou, aby udrželi jazyk a tón originálního textu, někdy ho dokonce vylepší.

A poslední ale rozhodně ne méně důležité, stalo se vám někdy, že jste ztratil část knihy, kterou jste právě psal, vlastní chybou nebo nějakou příšernou nehodou? (snad nevadí, že sem odpověď dám, i když je samosebou součástí blogtour, pokud by to byl problém, tak ji vymažu, jen to bylo takové uzavření rozhovoru)

Ne, nikdy (klepu na dřevo). Mám dropbox, virtuální server na Cyberspace, kde si vše zálohuji automaticky, krom toho, že to mám na svém laptopu a na mém TimeMachine routeru. Rebecca by na mě byla moc pyšná. :)

Rozhovor vedla: Veru z Knižní louky
Anglický originál rozhovoru a další zajímavé články najdete na jejím blogu :)
http://knizni-louka.blogspot.cz/

Hýřil energií, rozdával úsměvy na všechny strany a vyprávěl nám o svých oblíbených filmech a seriálech. „Kdyby podle Game, Buzz nebo Bubble vznikl film, moc rád bych si tam střihnul nějakou vedlejší roli. Že bych třeba jenom prošel vzadu na přechodu nebo tak něco. Jako Alfred Hitchcock!“ vyprávěl s nadšením.

Prozradil i něco o nové knize, která ve Švédsku vyšla před dvěma měsíci a u nás vyjde pod názvem Memorandum na jaře příštího roku.

„Každý den píšu tak od desíti ráno do dvou odpoledne,“ popisoval svůj denní rozvrh. „Před desátou jsem nepoužitelný a odpoledne na mě vždycky padne únava. Každý den ale potřebuju napsat minimálně tři stránky,“ vyprávěl de la Motte. Prý má dodnes noční můry z toho, jak při psaní knihy Buzz nasadil volnější tempo a pak týden před uzávěrkou skoro nespal a jenom psal.

Pak se diskuse přesunula do velkého sálu, kde Anders (trval na tom, ať ho oslovujeme křestním jménem) svým čtenářům představil psychologický profil Henrika Pettersona, neboli HP. „Moje knihy se od ostatních severských autorů liší tím, že v nich není hrdina. HP je spíš antihrdina. Vlastně to je idiot,“ popsal své literární dítě autor a celý sál vybuchl smíchem.

Následovala otázka: kolik toho s Henrikem má Anders společného? „No tak vzhledem k tomu, že jsem právě řekl, že je to idiot, tak bych rád řekl, že vůbec nic. Ale pravdou je, že máme oba leccos společného. Mimo jiné slabost pro filmy a pro seriály. Ale HP je sobec. Minimálně v první knize. Postupně se mi ale podobá víc a víc.“

Diskuse se potom od knih stočila k (ne)soukromí na internetu. „Nejlepší je na Facebook ani Twitter nic nedávat. Samozřejmě mám účet jak na Facebooku, tak na Twitteru a hned si vás tam nasdílím,“ dodal se svým osobitým humorem poté, co si vyfotil obecenstvo na mobil.

Následovala autogramiáda, která všechny překvapila hojnou účastí. Fronta byla skutečně dlouhá, místy se zdálo, že nikdy neskončí, ale Anders na sobě nedával znát ani stopu únavy. Dokonce s fanoušky i mezi podepisováním žertoval: „Praha se mi moc líbí. Už jsem tady několikrát byl a dokonce jsem tady napsal důležitou pasáž knihy Buzz. Praha je v tomhle ohledu velice inspirativní,“ nechal se slyšet na závěr.

Své dojmy napsal Radek