Žlutý déšť

Je již stár a jeho blížící se smrt jakoby symbolizovalo i roční období, ve kterém svůj příběh vypráví, a totiž přelom podzimu a nastávající zima. Proto "žlutý déšť" coby ze stromů padající barevné  listí, které zakryje a uchvátí jen bělostný sníh, chladný jako smrt.

Hlavní hrdina si ve své mysli vybavuje okamžiky svého života, vypráví o obyvatelích vesnice, o těch, kteří kamsi zmizeli, buď odešli nebo už je dávno pohřbil čas. On je opředen samotou jako pavučinou a uvědomuje si, že mu na bedrech visí pomyslné zavření dveří, symbolizujících Ainielle.

Pro autora (tedy alespoň co se této knihy týče) je charakteristická lyričnost, jazyk, vytříbený do dokonalost, silná melancholie a motiv přírody. Mimo to také zmar, chátrání a smrt, ne však ve smyslu depresivním nebo naturalistickém, spíše zněžnělém melancholií a vzpomínáním. Ta atmosféra je jedinečná a hodně mi připomínala knihu Muž, který sázel stromy od Jeana Giona (atmosférou, ale i hlavním motivem) nebo pak některé španělské básníky, např. Salvadora Espiru či J.A.Valenteho (poetičností a stylem).

Kniha začíná trochu posmutněle a docela netradičně - představou smrti vypravěče. Sám ji popisuje, hovoří o tom, jak ho po čase lidé najdou, jak ho uvidí, až otevřou dveře jeho domu a jak jejich pohled padne na jeho mechem porostlé tělo.

Mnohokrát jsem si při čtení knihy vybavila obrazy Gustava Davida Friedricha - romantické, kde člověk bojuje s přírodou, aby se nakonec stal její součástí. I tak dopadl hlavní hrdina Žlutého deště. Sám, uprostřed jihoevropských nehostinných hor, kde vládnou stromy a květiny a vítr i bouře a voda.

Člověk si žije svým vlastním životem, ale příroda si stejně jednoho dne vezme to, co odjakživa patřilo a člověk je nakonec bezmocný. Příroda přitom v knize nevystupuje coby ničitel, ale jako součást života a žití vůbec. Nám zbývá se jí jen podřídit a smířit se s ní.

Samotnou hlavní postavu je docela těžké charakterizovat. Především je to melancholický snílek, trochu blázen, se kterým si osud někdy dost pohrával. Děti mu zemřely, žena spáchala sebevraždu a on se tu teď coby poslední žijící obyvatel vesnice zjevuje jako duch, kterého se ostatní bojí. On žije v naprostém osamění, jen se svými vzpomínkami, které jsou mu jediným věrným společníkem.

Nejen příběh samotný, ale i jazyk je vytříben do dokonalosti ve směru, v jakém autor zamýšlel, tedy poetickém. Síla příběhu a vytříbenost jazyka - co víc by si čtenář mohl přát?


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář

Melancholická, částečně depresivní, poeticky psaná, takové bych volil termíny, které by mohly charakterizovat novelu, jejíž námětem je vlastně jediné – umírání, zmar, smrt. Novelu, která je dlouhým monologem starého muže, jež nám na smrtelné posteli vypraví nejen příběh posledních několika let svého osamělého života, ale „umírání“ jeho už opuštěné rodné horské vesnice Ainielle na úpatí Pyrenejí.

Je to příběh nejen o samotě a umírání jednoho člověka, ale celého lidského společenství, kterým byla vesnice po desítky let. Do děje vstupujeme vlastně jejím ukončení. Kniha začíná dosti neobvykle - vypravěč příběhu nám předkládá svoji představu objevení své mrtvoly. Detailně popisuje vizi, jak muži z okolních vesnic ho najdou „za těmi dveřmi, na této posteli, ještě oblečeného, rozežraného mechem a oklovaného ptáky, hledícího přímo do jejich očí, …“

Už od prvních stránek mi příběh navozoval atmosféru jiné, možná o něco proslulejší knížky „Muž, který sázel stromy“ od francouzského autora Jean Giona. Opět je tu onen prvek osamělého muže uprostřed krásných, ale divokých a nehostinných jihoevropských hor, kde skrze ně pozorujeme konfrontaci člověka s přírodou.

Jenže na rozdíl od slavné povídky z Provence, LLamazares onu rivalitu člověka s přírodou vidí trochu jinak. Počínání člověka je chvilkové, příroda si počká a pak si vezme zpět, co jí vždy náleželo. Čtenář doslova cítí sílu, jakou autor přikládá přírodě. Nejen stromům, rostlinám, zvířatům, ale i větru, bouřím atd. Přes neustálé snahy o udržování svých statků, je ale člověk proti moci přírody bezmocný, přesně jak to nakonec pochopil i náš hrdina.

Llamazares přitom nevidí přírodu jako destruktivní sílu, ale jako entitu kterou lze pouze respektovat. Něco jiného je vztah k lidem. Tady je složitější charakterizovat i samotného starce. Starý snílek, senilní blázen, šílenec? Život mu uštědřil jednu ránu za druhou: smrt dětí, sebevražda ženy, vylidnění rodné vsi.

Nelze se divit, že po letech života v naprosté osamělosti uprostřed hřbitova vzpomínek z něj lidé z okolí udělají přízrak, kterého bojí. Přitom on sám ve stavu duševního poblouznění musí bojovat se svými přízraky, kterých se nejprve děsí, ale s postupem času je pochopí a je šťasten aspoň za jejich přítomnost.

Silné téma lidských postojů k tradici, k životu, či přírodě umocňuje především autorův jazyk. Už od prvních vět čtenář cítí poetický styl, který si tento básník skutečně vychutnává. Vyžaduje to jistou větší soustředěnost a pozornost ze strany nás literárních konzumentů.

Přes osobitý námět právě podstatnou roli hraje právě jazyk a styl, který z knihy dělá něco více než jen „příběh“.  Jak píše známá překladatelka Mgr. Anna Tkáčové na stránkách iLiteratura.cz, je to literární text par excellence, jehož překladu se výborně zhostil Jan Machej.


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář