V koutě štěstí nehledej - Společenská pravidla jsou v módě

Na průběh večera dohlížel Zbigniew Czendlik jako moderátor. A jelikož je povoláním kněz, rovnou na úvod trefně poznamenal: „Na křty jsem odborník... Pak ještě taky na svatby a pohřby.“ S autorkou se dobře zná a autorka stejně dobře zná obě dámy, které knihu přišly pokřtít – Hanu Zagorovou i Janu Švandovou, takže od počátku zavládla kamarádská pohoda a chvílemi to mohlo vypadat spíš jako bezstarostné klábosení u kafe než jako oficiální akce.

„Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.“ Tyto veršíky připomněl Zbigniew, když po úvodním přivítání přišla řeč na knížku, a Eva Filipová hned souhlasně přitakávala – přesně to měla na mysli. Dnes už to tak prostě nefunguje. Je třeba vzít věci do vlastních rukou – promyšleně raději než spontánně a určitě víc s odhodláním než s obavami. Žena nemusí vystupovat zas tak úplně jako dáma, ale měla by se chovat kultivovaně a s elegancí. O tom je její knížka – že to vlastně není tak těžké. Stačí se naučit pár zásadních pravidel a dbát na detaily.

A jak se mluvilo dál, třeba o rozpacích v restauraci u stolu, když člověk najednou neví, kterou lžičku chytit jako první, a nenápadně pak šilhá po ostatních, možná si nejeden či nejedna z přítomných vzpomněli na tu bagetu nebo porci z polystyrénového obalu, co do sebe dnes hodili o polední pauze, jen tak, před počítačem. Na tom, pravda, není nic elegantního, na druhé straně, i o tom slušnost je – vědět, co si kde člověk může dovolit. V restauraci bychom zeleninovou přílohu holými prsty po talíři nehonili…

Rozpředl se rozhovor o slušnosti, jak to bylo kdysi a jak je to dnes. Hanka Zagorová si vzpomněla na své první políbení ruky, ve čtyřech letech od tatínka. Jana Švandová se smála, že v koutě asi taky naposledy stála jedině v dětství, teď už by si nikdo netroufl ji tam posílat. A všechny tři kamarádky se shodly, že čím jsou starší, tím je to jednodušší – jednak už jaksi přirozeně vědí, co se sluší a patří, jednak už jsou jen zřídkakdy v rozpacích. Nějaký ten drobný přešlap si přece i dáma může dovolit. Pokud tak činí vědomě.

A mají pravdu! Nejde přece o to, abychom byli bezchybní, abychom se snažili být dokonalí. Konec konců, jak řekl Zbigniew ke své „polské“ češtině a přízvuku, nějaké to klopýtnutí na půvabu nikomu neubere: „Dokonalost je přece nuda!“