Okřídlená duše

„Nemám dojem, že by samota měla něco společného s mou osamělostí,“ říká Amelia. Teď je jí dvacet sedm let, je uznávanou odbornicí na restaurování starých hřbitovů, zakázek má vždycky dost a při tom stíhá fotit náladové obrázky a vést si blog pod výmluvným názvem Hrobničení. Zní to trochu excentricky? Možná však nejde ani tak o morbidní zálibu jako o prostý fakt, že Amelia ví, že je trochu jiná než většina lidí – má schopnosti, díky kterým bude vždycky balancovat na pomezí světa živých a světa mrtvých.

Samotu má ráda, doteď jí vždycky vyhovovala. To se však brzy má změnit. Amelia je pověřena důležitou zakázkou – dát do pořádku Dubový háj, rozlehlý, velmi starý hřbitov patřící Emersonově univerzitě. Odjede na místo a provede úvodní průzkum terénu, nafotí si náhrobky a odhaduje množství práce. Pak přijde pár deštivých dnů, během nichž musí s prací počkat. A právě déšť s sebou přinese nemilé překvapení – smyje hlínu v jednom mělkém hrobě a odhalí tak jednu celkem čerstvou mrtvolu...

Tuto nemilou zprávu jí přinese detektiv John Devlin z charlestonské policie. John Devlin je muž, jehož  podivnému kouzlu by podlehla snad každá žena. Jenomže Amelia vidí něco, co většina žen nemůže – kolem něj se vznášejí dva duchové. Dřív, než Devlin vůbec promluví, ona už o něm ví mnohem víc, než co by jí byl ochoten na počkání prozradit. Duch krásné, divoce působící ženy, a duch malého smutného děvčátka... V minulosti tohoto muže se určitě neskrývá nic veselého.

Amelii se život rázem převrátí naruby. Policie ji zatáhne do vyšetřování, protože jako jediná zná historii Dubového háje a dokáže rozšifrovat indicie ze starých náhrobků. Kromě toho s ní začne svérázným způsobem komunikovat možný vrah – vodítka, která zanechává, ji však vždycky pustí jenom o malý krůček dál. K tomu se přidává strach – co když má být ona sama jeho příští obětí?

A co je snad ještě horší – v Amelii se probouzejí city k Devlinovi. Nemůže odolat. Přesto ví, že musí. Její otec, který vládne stejnou schopností rozeznávat duchy, jí už od dětství vštěpoval hlavní zásady, jak se vyhnout nebezpečí. Nikdy se nedruž s těmi, koho duchové pronásledují. Pokud tě takový člověk vyhledá, odvrať se od něj, protože pro tebe představuje strašlivou hrozbu a nedá se mu věřit.

A ona to velmi zřetelně cítí. Jakmile je Devlinovi příliš blízko, ztrácí sílu...

Je zajímavé, jak realisticky tato kniha působí, přestože mnohé z toho, co se v ní děje, by se dalo vlastně označit za paranormální jevy. Není to ani tak fantastičnost. Prostě kouzlo starých hřbitovů a magie duchů, v nichž člověk klidně může věřit.

Ptáte se, odkud se v příběhu bere tolik mrazivě krásné atmosféry? Autorka, Amanda Stevensová, se narodila a vyrostla na úpatí hor Ozarks, což je oblast dobře známá pro svůj osobitý folklor a přetrvávající pověry. Od útlého dětství byla Amanda vychovávána ve strachu z černých koček, žebříků, rozbitých zrcadel – žila ve světě po okraj naplněném magickými věcmi a dlouho prostě neznala nic jiného.

Přečtěte si. Na hřbitovy už pak nikdy nebudete hledět bez zachvění. A co teprve na symboly z epitafů... Víte, co znamená okřídlená duše?

* * * * *

     „Neměl bych tu být,“ řekl s povzdechem. Zvedl naše spojené ruce a bedlivě je studoval, jako by se ze způsobu, jak byly naše prsty propletené, snažil vyčíst nějaké prchavé poselství.
     „Proč ne?“ Věděla jsem, proč by tu neměl být, ale umírala jsem touhou slyšet jeho vysvětlení. „Nejsem zas tak staromódní, abych nemohla být ve vlastním bytě sama s mužem.“
     „Takhle jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct... neměl bych tu být. S vámi.“ To zájmeno lehce zdůraznil. „Děsíte mě.“
     „Opravdu?“
     Ztichl. „Občas mě přimějete, abych zapomněl.“
     Srdce mi bušilo tak silně, až jsem si říkala, že mi snad vyskočí z hrudi. „Je to tak zlé?“
     „Nevím. Funguju takhle tak dlouho... Nejsem si jistý, jestli jsem připravený nechat to plavat.“
     „Pak byste to dělat neměl.“
     Potom vyslovil moje jméno. Nic než to. Amelie. Ale válel ho zvolna po jazyku po způsobu nefalšovaných charlestonských aristokratů, protahoval slabiky s elegantní, panovačnou intonací, kterou podbarvoval úpadek, požitkářství a tajemství toho druhu, jež mohou kvasit jedině v nejhlubších stínech Jihu.
     Vzal do dlaní můj obličej a přitáhl si mě blíž; velice dlouho se mi díval do očí. Myslela jsem, že mě chce políbit, a v očekávání jsem zavřela oči. Místo toho mi palcem zvolna přejel po spodním rtu přesně tak, jak jsem si to vyfantazírovala v restauraci. Polibek to nebyl – tohle gesto by se sotva dalo považovat za polaskání –, ale za celý život se mnou ještě nikdo neprovedl nic tak smyslného. Jako by mi toho večera četl myšlenky a vybíral si z nich moje nejniternější přání a tužby.
     Přitáhl si mě k sobě, objal mě a mlčky jsme tam leželi, dokud opět neusnul. Pod dlaní jsem cítila pravidelný tlukot jeho srdce. Jak spal, bylo stále silnější – a já jsem slábla.
     A přece jsem se ani nehnula.

* * * * *

     Z výrazu jeho tváře jsem vyčetla, že uvažoval o tomtéž. „Ani ne za hodinu byla po celém hřbitově i v těch chodbách celá hejna policajtů. Neexistuje způsob, jak by ji odtamtud dostal a strčil ji do tumby, aniž by ho někdo zpozoroval.“
     „Pokud odtamtud nevede ještě jiná cesta. Třeba chodba do jiného mauzolea. Mohl tam vyčkat, dokud všichni neodejdou, a pak ji vyvléct nahoru. Kdyby už byl uvnitř, za hřbitovní zdí, hlídka u brány by ho neviděla.“
     „I kdyby se mu podařilo dostat tělo bez pomoci nahoru, víko tumby už by sám neuzvedl.“
     „Copak by nepotřeboval pomoc při dopravě těla z chodby?“
     „Možná ne. Zdá se, že má určité znalosti, co se týče kladek. V rozumném časovém horizontu by to zvládl pomocí provazu a silné větve stromu.“
     „Ale ta židle, kterou jsme objevili v komoře...“
     „Ano,“ řekl tiše. „Ta židle.“
     Náznak, že by vrahové mohli být dva – a jeden z nich voyeur –, byl poněkud těžko stravitelný. Vyskočila jsem zpoza stolu. „Uvařím čaj.“ Jako by trocha heřmánku nebo darjeelingu mohla odehnat obludné představy, které náš rozhovor vyvolal.

Jaká jsi byla jako dítě? Tichý čtenář nebo takové to neklidné dítě, co při každé příležitosti uteče do lesa, zkoumá a objevuje?

Řekla bych, že obojí. Před cizími lidmi jsem byla extrémně stydlivá a milovala jsem ty chvilky, kdy jsem se mohla ztratit v dobré knížce. Ale taky jsem si libovala v opravdových dobrodružstvích. Vyrostla jsem v krajině obklopené lesy a poli a – věřte tomu nebo ne – dvěma starými hřbitovy. Za naším domem byl strmý sráz s jeskyněmi a malými kaňony. Velmi bohatý materiál pro živou představivost!

Kteří autoři tě ovlivnili jako spisovatelku?

Jako dítě na mě mocně zapůsobila kniha s názvem The Diamond in the Window od Jane Langtonové. Byl to mysteriózní příběh s prvkami fantasy a paranormálních jevů – předzvěst toho, co sama jednou budu psát. Jak jsem vyrůstala, zamilovala jsem si dobrodružné romance od Mary Stewartové a všechny ty nesmírně čtivé horory Stephena Kinga a Deana Koontze. Nedávno mě taky inspirovala série Harper Connolly (Pravá krev) od Charlaine Harrisové.

Kde se vzal tvůj zájem o hřbitovy? Jak je možné, že toho tolik víš o symbolech a o všem, co pak nacházíme v tvých příbězích?

Staré hřbitovy mě vždycky fascinovaly a jako dítě jsem trávila celé hodiny prozkoumáváním těch, které byly kousek od našeho domu. Připadaly mi klidné a tiché, a přece vždycky jaksi na hraně tajemna. Místa, kde se mohla představivost plně realizovat. Když jsem poprvé přišla na nápad napsat sérii o Hřbitovní královně, ponořila jsem se do výzkumu a o symbolech, zvycích a folkloru se naučila tolik, kolik jen bylo možné. Velké množství informací je na internetu, ale mým oblíbeným způsobem výzkumu stejně pořád zůstává procházka skutečnými hřbitovy.

Odkud bereš inspiraci? Odkud je třeba to krásné Zvonkové jezero, které najdeme v druhé části série?

Já jsem vlastně měla na mysli jednu scénu – Amelia uvězněná v ponořené rakvi – ale to se nakonec do finální verze textu nedostalo. Nicméně z toho obrazu vzešel ten zaplavený hřbitov a Zvonkové jezero.

Věříš na duchy?

Spíš bych neřekla, že na ně nevěřím, pokud to dává smysl.

Co bylo to nejstrašidelnější, co se ti kdy stalo?

Já vedu velmi poklidný život, ale jsou chvíle, kdy se mé kočce zježí chlupy a prostě zírá dolů do dlouhé chodby v našem domě. Ne že by mě to úplně lekalo, ale běhá mi z toho mráz po zádech, protože mám vždycky pocit, že vidí věci, které já vidět nemůžu. Nebo taky když byl můj syn malý, řekl mi, že “lidé” přišli v noci do jeho pokoje, postavili se kolem jeho postele a dívali se na něj, jak spí. To bylo pořádně děsivé, i když jsem nikdy nenašla žádný důkaz, že by u nás mohli být nějací noční návštěvníci.

Zdálo se mi, že ve třetí části nebylo ani tak moc duchů jako spíš magie a duševních sil, kterými jeden člověk může působit na druhého – a to mi připadalo ještě hrozivější, protože to zní tak pravděpodobně a reálně. Jakkoli to může znít šíleně – zkusila jsi někdy něco takového? Třeba hypnózu?

Ne, nikdy, přestože jsem – stejně jako Amelia – z jižní části Spojených států a s některými představami lidové magie jsem dobře obeznámena. Vyrostla jsem na venkově v Arkansasu a pořád si pamatuji příběhy o vodnících, lidech, kteří dovedli zastavit oběh krve v žilách, nebo lidech schopných léčit určité nemoci pomocí kořínků a zaříkávadel. Těmto příběhům jsem do doby, než jsem začala psát o jihu, nevěnovala skoro žádnou pozornost. Teď se snažím dohnat, co můžu.

Zajímají tě sny? Pamatuješ si nějaký sen z nedávné doby?

Sny mě velmi zajímají. Když jsem byla malá, pořád se mi vracel jeden sen o mostu, který se potápěl, jakmile jsem se pokusila přejít na druhou stranu. Naprosto hrůzostrašné pro někoho, kdo fakt není moc dobrý plavec! Taky se mi vracely sny o upírech, démonech a o leteckých neštěstích. Čas od času se mi přisní i krátké povídky, vždycky se vzbudím a hned vím i název. “Prométheus čeká” byl o lidech ztracených pod jezerem. “Brána” byl o vkročení do říše mrtvých. “Pýcha” byl o stárnoucím Batmanovi a Robinovi.

Polekáš občas sama sebe, když píšeš? Protože mě napadlo – obzvlášť pokud píšeš večer nebo v noci, moc dobře si dovedu představit, že máš z toho husí kůži přesně tak jako pak my, když tvé příběhy čteme... :-)

Ano! A to je důvod, proč v noci radši moc často nepracuji. Moje pracovna má výhled na zadní dvůr, který je obklopen lesem. Moje představivost si pak se mnou celkem pohrává.

Kdyby někdo podle tvé trilogie chtěl natočit film a ty by sis mohla vybrat herce, koho by sis představovala jako Amelii a Devlina?

Tohle je něco, nad čím se zamýšlím od té chvíle, co společnost NBC TV koupila práva na Hřbitovní královnu. Zatím z toho nic nevzešlo, ale pořád doufám. Každopádně Devlina jsem si vždycky představovala tak trochu jako Henryho Cavilla. Jako Amelii navrhl někdo na mém blogu Teresu Palmerovou. Návrhy od čtenářů dostávám strašně ráda. Je zvláštní vidět, jak si ty postavy představují oni.

Doslechli jsme se, že po této trilogii by nakonec měl být přece jen další díl příběhů o Hřbitovní královně. Je to pravda? Je už nějaké datum, kdy by mohl vyjít? :-)

V této sérii budou nakonec ještě nejméně tři knihy. Návštěvník je předběžně plánován na duben 2015.

Jakou radu bys dala někomu, kdo se chce stát spisovatelem, nebo dokonce už na nějakém textu pracuje?

Pokud to jde, piš každý den, i kdyby to mělo být jen pár minut, prostě aby ti nevybledla intenzita událostí, abys příběh neztratil ze zřetele. Čti, čti, čti, vytrvej a vypěstuj si hroší kůži.

Za rozhovor děkuje
Míša