Kronika mého života

Snad nejvlídněji na mě působil samotný začátek knihy, kdy Josef Lada popisuje a vzpomíná na své dětství v Hrusicích. Bylo to období tak překrásné a láskyplné, že jsem mu ho sama záviděla, i přesto, že v době jeho klukovských let nebyly k dispozici technické vymoženosti, kterých se dostalo mojí generaci, i přesto, že si místo kuřecích medailónků s hranolky pochutnával na pečených bramborách přímo z ohniště.

Mnohokrát jsem při čtení prvních stránek téhle knihy měla pocit, že čtu pohádku! Vždyť právě z pohádek znám příběhy o tom, jak malí kluci pasou na louce krávy, o tom, jak děti spávají na peci, o voňavých maminčiných buchtách a o černých hodinkách, kdy si spolu ještě všichni dokázali povídat a malé děti žadonily o strašidelné příběhy za mrazivé noci, kdy za tenkými skleněnými tabulemi zuřila sněhová vánice.

Uvědomila jsem si, že Josef Lada, ač jeho rodina nikdy neoplývala bohatstvím a mnohdy zažívala vážně krušné chvíle, dostalo se mu vlastně bohatství přímo nesmírného.

Cesta Josefa Lady za uměním byla až příliš trnitá a v podstatě začínala u práce malíře pokojů. Jeho snem bylo studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, nicméně jeho několikeré pokusy byly marné, což mi ani trochu nešlo na rozum. Budoucí národní umělec tak zpočátku pracoval coby knihař a později redaktor.

Velmi úsměvná je kapitola o jeho lásce a budoucí manželce, se kterou měl dvě dcery. Na ni přirozeně navazuje kapitola o otcovství, plná vtipných historek o Josefu Ladovi - otci a jeho dcerách.

Velice vtipně pojatá je jedna z posledních kapitol knihy, která vypráví o zážitcích Josefa Lady s některými známými osobnostmi, například Jaroslavem Haškem. Některé příhody, ať už soukromé nebo pracovní, jsou nesmírně úsměvné!

Ať už coby ilustrátor, malíř nebo spisovatel, bude Josef Lada v mých očích vždy jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin.


Autorkou recenze je Lucie Horáková

Přidat komentář