Sto roků samoty

Právě tento román je považován za jeden z nejúspěšnějších od tohoto autora. Dokázal mu prorazit cestu k velkému uznání na literárním poli a zajistit získání Nobelovy ceny za literaturu. Nejen tato fakta pro mě ale byla impulsem k jejímu přečtení.

Děj knihy byl pro mě docela složitý. Popisuje život šesti generací Buendiů, rodu žijícího ve fiktivním městě Macondu. Teprve až po přečtení knihy jsem se dozvěděl, že inspirací k Macondu bylo Marquézovi jeho rodné město Aracataca. Mimo to se v knize Sto roků samoty promítají autorovy vzpomínky, události inspirované jeho životem, a je tak vlastně jakoby autobiografickým odleskem. Zpětně jsem si ale uvědomil, že přesto, že se v příběhu mísí autobiografie s fantazií, působí přesto velmi kompaktně.

Co mi na knize dosti vadilo bylo velké množství postav zde vystupujících. Už po pár stránkách jsem si uvědomil, že si budu muset jména zapisovat, aby se mi v příběhu nepletla. Problém tkvěl mimo počtu hrdinů také v tom, že Buendiové všechny svoje mužské potomky pojmenovávali stejně, nebo dvěma různými jmény či jejich kombinacemi, což působí hodně chaoticky. Další výtku bych směřoval na špatnou charakteristiku postav. Mnohdy se o hrdinovi nedozvíme víc, než pár nepodstatných vět. Mimo to v románu vystupuje hodně takových postav, u kterých můžete mít pocit, že se více vryjí do příběhu, ovšem ony postupem časů za pár stránek zase zmizí.

Marquézovo pojetí postav mně přišlo někdy až materiální, nevýznamné, jakoby s nimi jezdil po šachovnici jako s neživými figurkami, které jsou opředeny mystikou a někdy i silnou erotičností.

Z mého popisu se může zdát, že kniha je chaotická, že se mi snad nelíbila, ale opak je pravdou. Určitě ji vřele doporučuji všem čtenářům hlavně proto, jak mistrně je příběh sepsán, jak dobrý dojem ve čtenáři nakonec kniha zanechá. Osa příběhu vás totiž tak přitáhne, že jsem přesvědčen, že román budete doslova hltat stejně jako já.

Autorem recenze je Pavel Bartoš

Přidat komentář

V románě se dočtete o šesti generacích Buendiů, rodě, který pochází z města Macondo. To je sice fiktivní, avšak předlohou se mu stalo kolumbijské město Aracataca, odkud pochází sám Márquez. Román je prodchnut autobiografickými prvky. Márquezova fantazie se v něm mísí se skutečnými historickými událostmi, postavy smyšlené s těmi, které skutečně žili a realita se s fikcí mísí tak dokonale, až je mnohdy těžké je od sebe odlišit. Tento fakt však není žádnou výtkou na adresu románu! Vždyť právě to z něj dělá vrcholné dílo magického realismu!

Řekne-li se termín "magický realismus", okamžitě mě napadne "Sto roků samoty". Mezi tyto dva pojmy bych bez obav napsala znak pro "rovná se".

Kdo není na styl magického realismu zvyklý a nebo snad neví, co tento směr obnáší, mohl by možná zápasit s velkým množstvím postav na relativně krátkém úseku textu. Snad všichni členové Buendiů v mužské linii se jmenují Jose Arcadio, a tak se ve spleti dalších a dalších generací čtenář brzy začne ztrácet. To je však autorův záměr a nesmíme na to zapomínat, stejně tak jako na to, že propracovanost postav není zrovna na úrovni špičkového psychologického románu. Mnohé z postav se v ději z ničeho nic vynoří, aby záhy na to zmizely po tom, co ve čtenáři zanechají poměrně hluboký dojem. Čekáme další zmínky o postavě, ale zbytečně. Místo ní se vyskytují další a další a Márquez s nimi radostně hýbe jako s figurkami na pomyslné šachovnici.

Právě postavy bych v románu Sto roků samoty označila za stěžejní. Dodávají ději atmosféru a kouzlo, celý příběh se věnuje právě jim, sleduje jejich osudy i konfrontace. S některými z nich se setkáváme během celého děje, ty další s nimi nějakým způsobem souvisejí. Márquez vytvořil skvělou sondu lidských vztahů, byť z velké části fantastickou. To však magický realismus obnáší.

Při čtení této knihy si každý musí uvědomit, že je nevšední svým stylem, magickým realismem, který je naprosto specifický (stejně tak, jako Sto roků samoty). Román je tak zářným příkladem tohoto žánru, že si nejsem schopna vybavit jiný román, který by Sto roků samoty v tomto ohledu předčil. Ten, kdo ji čte sice musí často listovat v knize zpět, aby neztratil nit a uvědomil si všechny souvislosti, ale pro mě to bylo jakýmsi pobavením a hrou, a to velmi potěšující!

Sto roků samoty je bezpochyby jedním z vrcholných literárních děl 20. století.

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

 

Přidat komentář