Rekviem za Nanking

V Nankingu v roce 1937, sužovaném nelítostnou válkou, byla touto hrdinskou duší Minnie Vautrinová. Tato americká misionářka se přestěhovala do daleké Číny, aby zde pomohla vybudovat dívčí univerzitu, a neopustila ji ani v těchto těžkých dnech, kdy z města lidé prchali po tisících – naopak, pokud jen bylo možno, zvýšila kapacitu kolejí a přijala do relativně bezpečných prostor univerzity obrovské množství uprchlíků.

Japonští vojáci se v nepřátelské zemi zcela vymykali kontrole a opakovaně se dopouštěli největších krutostí. Pro západní svět se občas sehrálo divadlo, jak si japonská armáda s čínskými civilisty skvěle vychází, a skutečný teror se tak dost dlouho podařilo tajit. Situace se zdála bezvýchodná, ve městě přesto pořád zůstávalo několik cizinců, kteří měli alespoň jakýs takýs prostor vyjednávat a neváhali zasáhnout, kdykoli se objevila nejmenší šance zachránit někomu život.

Minnie Vautrinová to pochopila jako své poslání a pro mnohé místní se stala symbolem naděje, bohyní milosrdenství. A přece se hluboko uvnitř nedokázala smířit s tím, že nemůže zachránit všechny – každý jeden lidský život, který propadl sítí, se jí neúprosně vrýval do ztrápeného čela. Tolik odpovědnosti na jedinou bytost nemohlo nebýt příliš...

Nekompromisně, střízlivě napsaný román Rekviem pro Nanking vzdává této oběti hold, staví jí svůj vlastní památník. Ani v nejmenším neromantizuje, nepřikrášluje, nesnaží se podat scény brutálního násilí snesitelnější formou – jsou takové , jaké jsou, protože je to důležité...

Když tlumočník skončil s překládáním, pronesla Minnie pevným hlasem: „Tento druh žen tady nemáme.“
„Podle našich informací,“ pokračoval plukovník, „máte v táboře pár šlapek. Přišli jsme si je vyzvednout a dáme jim licenci, aby mohly bavit muže a zároveň si vydělat na živobytí.“
„Nejsem si vědoma, že by mezi uprchlíky byly nějaké prostitutky.“
„My je snadno poznáme. S tím si nedělejte starosti. Kromě toho – nemyslíte si, že to bude účinný způsob, jak ochránit dobré a počestné ženy, jako je třeba tahle paní?“ ukázal na mě. Rozbušilo se mi srdce. „Popravdě řečeno,“ pokračoval, „všichni naši vojáci jsou silní a zdraví mládenci a potřebují ženy, aby se mohli uvolnit, takže vytvoření systému profesionálních služeb představuje nejlepší řešení, nemyslíte?“ Vrásky kolem očí se mu stáhly do úsměvu.
Tlumočník se ztěžklými víčky se k mému překvapení po přeložení důstojníkových slov na chvíli odmlčel a poté dodal sám od sebe. „Slečno Vautrinová, on je to rozkaz. Nemá smysl s tím polemizovat.“ Odkašlal si a zakryl si při tom ústa hřbetem dlaně.

Přidat komentář

Knihou čtenáře sice provází fiktivní postava domorodé asistentky z nankingské dívčí univerzity, ostatní aktéři a události celého příběhu jsou ovšem reální. Děj nás přivádí na půdu školy, v níž američtí misionáři pod vedením autentické děkanky Minnie Vautrinové zkoušejí do Číny importovat zvyky a vědomosti západní civilizace.

Na brány univerzity už ale klepou zástupci zcela jiného světa. Zdivočelí vojáci japonského císařství, kteří se tu následující týdny budou předhánět v soutěžení ve stínání hlav, pohřbívání zaživa či hromadném znásilňování. Univerzita se stává takzvanou bezpečnostní zónou. Záhy se přeplní desítkami tisíc utečenců. Do města dorazí japonská armáda.

Ve městě přestanou fungovat všechna pravidla. Všude se vraždí. Vojáci pořádají nájezdy i na zakázanou univerzitní půdu. Vautrinová běhá z místa na místo a snaží se zachránit, co se dá. Všem pomoci nemůže, třeba stovce žen, které armáda odvleče do bordelu. Vautrinová se stává terčem výčitek okolí i svých vlastních, proč nedokázala zabránit i těmto excesům. Svět kolem ní se noří do šílenství a rozum postupně ztrácí i děkanka. Přestane spát a jíst. Upadne do hluboké deprese. Na nátlak své misie se nakonec vrátí do Spojených států.

Cha Ťinův styl psaní je zarážející svou chladností: hrůzy, jimž se zde marně snaží Minnie Vautrinová čelit, vyjmenovává s odstupem pokorného účetního, který má pouze zaznamenat, co všechno se zde odehrálo, aniž by do své uzávěrky nějak promítal emoce.

„Počítaly jsme společně, postupovaly po směru hodinových ručiček podél vody. Minnie klackem rozhrnovala rákosí a vysokou trávu, v níž některé mrtvoly nebylo na první pohled vidět, zatímco já značila počty, k nimž jsme dospěly, do svého malého notýsku. Občas jsem si kvůli pronikavému zápachu musela ucpat nos. Minnie měla přes obličej chirurgickou roušku, kterou nosila při sobě, kdykoli se poslední dobou rozhodla jít ven. Nakonec jsme našly 142 mrtvol, z nichž bylo 38 žen a 12 dětí. Další mohly být ještě pod vodou, ta ale byla příliš zakalená a pod hladinou nebylo nic vidět.“

Autor tak čtenáře sugestivně přivádí do pozice, v jaké se před šestasedmdesáti lety ocitla hrdinka jeho dokumentárního románu. Tváří v tvář jednomu z největších zločinů v dějinách lidstva (co se týče znásilňování, horší situace podle historiků nastala jen v sedmdesátých letech během indicko-pákistánské války) jí nezbylo, než se snažit celou situaci vnímat, jako by se jí osobně vůbec netýkala. Jako by se před ní promítal nějaký děsivý, nepochopitelný film, který ji někdo nutí zhlédnout až do konce. Díky tomu zachránila, co se dalo, a navíc o tom sepsala zprávu, jež později posloužila jako jeden z důkazů při poválečném „tokijském procesu“, jenž poslal sedm z japonských velitelů na smrt.

V procesu se řada vojáků hájila tím, že prostě dělali jen to, co se jim přikázalo, a pokud se stalo obecnou normou používat zajatce k nácviku útoku na bodáky, pak ji okamžitě přijali za svou. Je to zajímavý detail: ať už se člověk stane součástí císařské, nacistické, komunistické či teroristické zlovůle, místo aby přiznal, že mu daná ideologie posloužila k realizaci vlastních sadistických choutek, zbaběle se vymlouvá na nadřízené.

To Minnie Vautrinová se ke svému svědomí postavila úplně jinak. Všichni ji sice ujišťovali, že dělala, co mohla, a málokdo by dokázal v tak složité životní zkoušce obstát tak úspěšně. Misionářka na to měla jiný názor. Čtyři roky po masakru si doma v Indianapolis otevřela všechny hořáky na sporáku a otrávila se plynem.


26.8.2013  Respekt

Přidat komentář