Dětská otrokyně. Prodány, odvlečeny, zapomenuty

Kniha Dětská otrokyně líčí těžký osud Urmily Čaudharíové, která byla prodána jako kamalarí, když jí bylo pouhých šest let. Od té doby zažívala jen strach, hlad, bezpráví a samotu a musela snášet nejrůznější příkoří. Urmila ve své knize, kterou napsala společně s německou novinářkou Nathalií Schwaingerovou, líčí těžký osud dívek kamalarí a zároveň nás seznamuje s Nepálskou kulturou, zvyky, tradicemi i jazykem.

Urmila za svůj dlouhý život, který strávila coby dětská otrokyně, vystřídala několik domácností, ve kterých musela sloužit a zastávat i ty nejtěžší práce. Mnohdy nedostala najíst, nesměla chodit do školy, nesměla jíst s ostatními u stolu a byla považována za méněcennou. Rozhodla se však, že se nevzdá a že pro sebe i ostatní dívky, které byly prodány stejně jako ona, vydobije svobodu a zastaví celý systém prodeje kamalarí.

Moc dobře ví, že si zvolila velmi těžký úkol, ale je plně odhodlaná bojovat za svobodu všech dívek, které musí otročit a nechat se neustále ponižovat a tyranizovat. Podaří se jí proklestit si cestu na svobodu z těžkého otroctví? Začne jednou chodit do školy stejně tak jako děti rodin u kterých sloužila?

V knížce se objevují slova v nepálštině, která jsou buď vysvětlená přímo v textu samotného příběhu nebo si je čtenář může vyhledat v krátkém slovníčku, který nalezne na konci knihy. Popis nepálských tradic a svátků, se kterým se v knize také setkáme, celý příběh aspoň lehce odlehčí a mile ho zpříjemní.

Dozvídáme se tedy ne jenom o těžkém osudu zotročených dívek, ale i o zvycích tamějších obyvatel, kteří si na dodržování jednotlivých svátků velmi zakládají. Nejkrásnějším, ale zároveň i nejděsivějším svátkem je nejspíše svátek Mághí, který je jakousi obdobou našeho Nového roku. Zároveň je to však svátek kdy od vesnic přicházejí kupci a kdy dochází k prodeji dívek jako kamalarí.

Knížka určitě zaujme starší i mladší čtenáře a podle mého by neměla chybět v žádné veřejné i soukromé knihovně jako příklad toho, že i v dnešní vyspělé společnosti jsou lidé nucení prodávat své děti, aby se alespoň částečně uživili. Kniha je důkazem toho, že i dnes je v mnohých zemích páchané bezpráví na dětech a že i v dnešní době není všude samozřejmostí chodit do školy a prožít si bezstarostné dětství, jaké známe my.

Autorka recenze: Wendy Šimotová

Z tohoto národa pochází i několikačlenná rodina, která v tomto vcelku chudém státě žije. Urmila, šestiletá dcera, sní o tom, jak jednou půjde do školy, naučí se číst, psát, mluvit anglicky a třeba bude mít to štěstí a přijmou ji na vysokou školu.

Jenže osud má s ní jiné plány.  Nadchází rok 1996 a s ním přichází každoroční svátek Mághí. Při něm se konají „trhy“, které změní život mnohým dětem dívčího původu. Malé holčičky, dcery rodin žijící v bídě, jsou prodávány bohatým lidem, aby pro ně pracovaly. Od té chvíle se nazývají kamalarí – těžce pracující ženy.

Toto postihne i malou Urmilu, která doufá, že se z toho nějak dostane a že matka se jí zastane. Jenže ve východních civilizacích platí stále slovo muže, který vše rozhoduje. On může vše zrušit. Jenže bratr Almar nemá jinou možnost, než s nabídkou dvou mužů souhlasit. Jeho rodina potřebuje peníze a on už na to prostě nestačí.

Urmila musí přetrpět nový „život“, kdy se stává něčím majetkem, a musí tvrdě pracovat, aby vůbec dostala to nejnutnější. V Sítině rodině vaří, uklízí, pere, dokonce i dětem myje hýždě,…Přeje si, aby alespoň mohla chodit do školy, ale to jí není přáno.

Zlepší se jí podmínky v rodině Sítině tety? Bohaté, namyšlené paničky, která žije sama v ohromné vile? Nebo bude jako ostatní kamalarí a bude zneužívána i jinak?

*

„V očích květiny je svět jako květina, v očích trnu je svět jako trn.“

To znamená, že když se člověk dívá na svět srdcem a vidí jej vlídný, pak svět hezký taky je. Zpívám si ji často. Je to mírová píseň, poselství, v něž věřím. Měli bychom se stejně jako Buddha k veškerým živým tvorům chovat s úctou, ke všem lidem, všem zvířatům, dokonce i k mravencům. Měli bychom na veškeré tvorstvo hledět srdcem.

Nelidskou madam (tetička) mé dojetí pobavilo. Vnímala jsem její postranní pohledy, jimiž zjišťovala, zda se mi to líbí. Viděla jsem, jak je spokojená, že vykonala něco dobrého, že mně, holce z vesnice, alespoň na chvíli zpřístupnila svět hudby. V té chvílí u mne převažovala vděčnost za tento zážitek.

Neměla jsem jí za zlé, ani když po koncertu už nebyla tak vlídná. Jako ve snu jsem se vznášela po schodech nahoru a nastoupila do auta, hlavu dosud plnou hudby. Tetu náhle začala bolet hlava, takže dobrou náladu rázem ztratila. Chtěla jen rychle domů a do postele. Sotva jsme se vrátily, odebrala mi šperky a netrpělivě čekala, až svléknu kurtu. A tak jsem tam zůstala stát téměř nahá. Opět jen chudá holka kamalarí.

*

Toto autobiografické dílo mě velice zaujalo. Docela mě mrzí, že tohle se na světě ještě děje. Ženy jsou stále zneužívány a jsou majetkem mužů. Snad nadejde doba, kdy ženy a muži budou na celém světě rovnocenní partneři. Není to však jen utopie?

Autor: Josef Němec