Modlitba za matku

Přesto, jak už to s těmi nejbližšími nejednou bývá, občas zapomeneme, že tady není jen pro nás, že má vlastní život, vlastní sny a touhy, a že ač jsme ji třeba od dětství celá dlouhá léta vídali denně a denně s ní rozmlouvali, je docela možné, že ji vůbec neznáme.

O tom všem a ještě o mnohém jiném je kniha Modlitba za matku. Rodiče mají přijet za svými dospělými dětmi na návštěvu do Soulu. Řeknou, že není třeba čekat na ně na nádraží, poradí si sami. Cesta však neproběhne tak hladce, jak se čekalo. Maminka se ztratí.

Vyprávění otevírá její nejstarší dcera. Rekapituluje první šok a první zmatené pokusy matku najít. Od začátku až do konce půjde nicméně o hledání ve dvou rovinách – najednou je tady také hledání v sobě samém, vzpomínání na dětství, dotahování obrysů v hlavě. Skládá se dohromady obrázek milované maminky, jež toho tolik dala, a vlastně tak málo dostala nazpátek...

Pamatuješ se, jak jsi před časem chtěla, ať ti povím něco, co o mámě vím jenom já? Řekla jsem ti, že mamku neznám. Věděla jsem jen, že se ztratila. I teď je to stejné. Hlavně nevím, odkud se brala její síla. Přemýšlej o tom. Mamka dělala věci, jaké jeden člověk sám ani nedokáže zvládnout. Myslím si, že byla pořád prázdnější právě proto, jak se rozdala. Nakonec se stala někým, kdo ani nedokáže najít dům svých dětí.

Příběh se dál skládá z vyprávění dalších sourozenců, před očima se nám odhaluje víc a víc podrobností a mimoděk nás nutí přemýšlet o tom, jak se chováme ke své vlastní matce. Nebereme ji někdy jako samozřejmost, nepřehlížíme ji? Oplácíme jí láskou stejnou mincí? Nezapomínáme na ni někdy? A víme vůbec my sami, za co všechno svým rodičům vděčíme?

V zemi svého původu, Jižní Koreji, je Kjung-suk Šin uznávanou a oblíbenou autorkou. Má za sebou už hezkou řádku románů a posbírala nejrůznější ocenění po celém světě, z nichž snad nejprestižnější je Man Asian Literary Prize, největší ocenění, jakého se anglicky psané knize asijského autora v současnosti může dostat.

U nás se představuje v překladu poprvé a hned dosti působivě. Modlitba za matku vypadá jako snadné čtení, vzpomínky zlehka navazují jedna na druhou a mozaika se pozvolna skládá dohromady. Ve skutečnosti však kniha zároveň nese hluboké poselství a na čtenáře působí jakoby s odstupem. Možná až pár dní poté, co dočtete, začnete zjišťovat, co všechno vám ten příběh dal. A začnete si klást podobné otázky, a třeba si víc dávat pozor, abyste sami neztratili z očí, co vám ještě zbývá, co je vám nejdražší...

* * * * *

„Maminko!“
Vyškrábala ses na plošinu a uložila si maminčinu zmučenou hlavu do klína. Zasunula jsi jí paži pod ramena, aby jí hlava nesklouzla z tvých kolenou. Jak mohla zůstat sama v takovém stavu? Myslí ti projelo rozhořčení, jako by ji někdo v přístřešku takhle pohodil. Jenže to ty ses odstěhovala a maminku opustila. Když se člověk ocitne v hlubokém šoku, neví najednou, co si počít. Mám zavolat sanitku? Měla bych ji přenést do domu? Kde je otec? Tyhle myšlenky ti letěly hlavou, ale pořád jsi jen zírala dolů na maminku, která ti ležela v klíně. Nikdy jsi neviděla její tvář takhle staženou, tak bědnou, tak bolavou. Její ruka, již si tiskla na čelo, malátně klesla na plošinu. Maminka pracně, vyčerpaně dýchala. Končetiny měla bez vlády, jako kdyby už nebyla schopná žádné námahy, aby se vyhnula bolesti. „Maminko!“ Srdce ti bušilo. Napadlo tě, že třeba umírá, prostě jen tak z ničeho nic. Potom se však maminčiny oči poklidně otevřely a zastavily se na tobě. Měla by být překvapená, že tě vidí, ale v těch očích nic nebylo. Zdála se být příliš slabá, aby dokázala nějak reagovat. Po chvíli zavolala tvé jméno, ale obličej měla bezvýrazný. A cosi si slabě mumlala. Naklonila ses.
„Když moje sestra zemřela, ani jsem nedokázala plakat.“ Maminčina bledá tvář byla tak prázdná, že ses nezmohla na slovo.