Kronika ohlášené smrti

Děj knihy si troufám označit za velmi jednoduchý, a přesto pro mě není úplně jednoduché jej popsat. V Kronice ohlášené smrti se setkáváme s množstvím postav, ale kupodivu se v nich docela dobře čtenář dokáže orientovat. Ve srovnání s knihou Sto roků samoty působí Kronika ohlášené smrti naprosto přehledně. Co se týče sledu událostí, byla jsem už o trochu víc zmatená, protože Márquez často přeskakuje z jedné události na druhou a zaměřuje svou pozornost na různé postavy.

Podstatou příběhu je smrt mladíka Santiaga Nasara. Trochu mi vadilo, že ač byl jednou z hlavních postav, nic o jeho pocitech nevíme, nemáme možnost se vcítit do jeho myšlenek. O této osobě vypovídá pouze skromný nezúčastněný popis o jeho dětství a povahových vlastnostech, přičemž už během prvních pár stránek knihy se dozvídáme o jeho smrti.

Jeho úmrtí je popsáno se vší absurditou a fakta o ní nám odkrývají svědectví jednotlivých občanů vesnice. Díky tomu se však postupně dozvídáme o problému samotném a spletitý příběh se stává stále jasnějším a smysluplnějším.

V tehdejší době bylo nemyslitelné, aby nevěsta nebyla pannou. Doslova pár hodin po svatbě takto vrátil Angelu Vicariovou její rodině Bayardo San Román a to z důvodu její "nečistoty". Rodina pak nešťastnici donutí prozradit jméno jejího milence. Jde právě o mladíka jménem Santiago Nasar. Angelinini bratři se ho rozhodnou zabít a o jejich záměru ví snad každý obyvatel jejich vesnice.

To, že o plánované vraždě každý ví a přesto s tím nikdo nic neudělá, má snad čtenáře šokovat, ovšem sama za sebe musím říci, že já jsem v šoku nebyla. To, co ve mně kniha vyvolala, bylo maximálně překvapení z lhostejnosti lidí. Dokonce ani samotný konec, skutečně navýsost naturalistický, mě nijak zvlášť nešokoval. Márquez smrt mladíka popisuje naprosto syrově a naturalisticky, popisuje každý řez a bodnutí do jeho těla, dokonce i vyhřezlá střeva, se kterými Santiago kráčí vesnicí a jedné ze sousedek povídá: "Zabili mě, slečno Wene", předtím, než mrtvý padne k zemi.

Na pozadí příběhu o zneuctění dívky vystupuje hlavní záměr knihy, tj. poukázat na laxnost lidí, kteří se upínají k tradicím, byť jsou mnohdy naprosto nesmyslné. Právě letitým zvykům se bojíme postavit, a tak pácháme nesmyslnosti, přehazujeme svou zodpovědnost na druhé. Také samotný Santiago je jaksi lhostejný ke svému osudu, ke své smrti, o níž ví a přesto se ani nepokouší vysvětlit, jak všechno doopravdy bylo.

Jednoduchý příběh, hlubší myšlenka s obrovským množstvím pravdy, tvrdý naturalismus a magický realismus - tak bych charakterizovala Kroniku ohlášené smrti. Láska za časů cholery nebo Sto roků samoty se mi líbily mnohem víc, ale i tato kniha stojí za přečtení. Její děj a styl vám určitě uvízne v paměti, i když nemůžu s jistotou říct, zdali se umístí na předních příčkách vašich oblíbených knih. U mě se tomu tak bohužel nestalo, byť má kniha bezesporu své přednosti a místo v moderní světové literatuře.


Autorkou recenze je Lucie Horáková

Přidat komentář