Nepravděpodobná pouť Harolda Frye

Dopis přinese radost i smutek – píše mu jeho stará dobrá přítelkyně Queenie, kterou už dlouhé roky neviděl, píše však, že umírá na rakovinu. Nic nechce, jenom se důstojně a přátelsky rozloučit s jedním z mála přátel, co kdy měla. Harold začne sestavovat odpověď a jakkoli těžce to jde, nakonec přece jenom něco sesmolí a rovnou se vydá  ke schránce. Není to daleko, aspoň si udělá procházku.

Netuší, že mu ta cesta nakonec potrvá mnoho týdnů...

Den je hezký a teplý a Haroldovi se zdá, že ke schránce došel nějak rychle. Tak procházku prodlouží k další schránce. A další. Nakonec po jednom krátkém rozhovoru se slečnou u pumpy, kam si, vyhládlý, došel koupit něco k snědku, usoudí, že dopis opravdu není dostačující a že navíc přece nemůže vzdávat naději – přece musí být možné Queenie zachránit!

A tak se prostě vydá  za ní. Harold Fry se rozhodl zachránit svou kamarádku Queenie a kráčí teď proto za ní na opačný konec země, do Berwicku nad Tweedem – před sebou má šest set mil a v kapse jen to, co si odnesl z domu.

Maureen zůstane doma. Harold své ženě cestou z budky zavolá a nedočká se nijak nadšené odpovědi: „Před rakovinou člověka nemůžeš zachránit, Harolde. Ne, pokud nejsi chirurg. A ty si bez úhony ani neukrojíš chleba. Tohle je směšné.“

Vlastní žena jeho úsilí nevěří a spousta dalších by měla dost důvodů se mu vysmát, přesto se Harold na své pouti setkává s mnoha milými slovy a velkou podporou. Kráčí pěšky svým důchodcovským tempem a při každé zastávce v každém městečku nebo vesnici se dá do řeči s někým, kdo mu na oplátku řekne svůj příběh nebo jeho zlomek. Nejednou je mu nabídnuto malé občerstvení. Harold putuje napříč zemí a rozlouskává skořápky tvrdých anglických srdcí svou prostomyslnou radostí z nápadu téměř uličnického.

Haroldova pouť, vskutku nepravděpodobná, je působivou skládankou lidských osudů, boje s minulostí i touhou oprostit se a udělat pro jednou něco na pohled šíleného.

Autorka Rachel Joyceová se s tímto svým literárním počinem octla v užším výběru nominací na aktuální Man Bookerovu cenu, jedno z nejprestižnějších britských literárních ocenění. Nepochybně zaslouženě. Její místy až bolestně laskavý, hloubavý a přitom lehce humorný pohled na každou postavu, i tu nejmenší, v lecčems připomene Dickense a konec konců už sám motiv poutě odkazuje k bohaté kulturní tradici.

Přesto tento román není slepým romantismem. Harold je konec konců starý a slabý, cestou musí zdolat mnohé překážky, přinutit své tělo, aby šlo dál, když mu docházejí síly, a svou mysl, aby se nevzdávala, když se všechno kolem hroutí.

Závěr určitě nejednoho čtenáře velmi překvapí a také se o něm dost diskutovalo a diskutuje. Faktem zůstává, že Haroldova pouť kromě svých krásných postav a neomylného humoru přináší také hluboké poselství, které nelze promlčet.

* * * * *

Servírka se objevila s konvicí čaje a mlékem. Nechal si obojí nalít do šálku.
     „Aspoň vám přeje počasí,“ podotkla.
     Takže nezapomněla. Harold usrkl čaj, ale spálil si pusu. Servírka stále postávala vedle něho.
     „Podnikáte takové věci často?“ chtěla vědět.
     Uvědomoval si napjatou strnulost v místnosti, která zesilovala její hlas. Letmo se rozhlédl po ostatních hostech, avšak nikdo se nepohnul. Dokonce i kapradina v květináči vypadala, že zadržuje dech. Harold jemně zavrtěl hlavou. Přál si, aby se servírka přesunula k někomu jinému, jenže všichni vypadali, že jsou zaměstnaní výhradně sledováním Harolda. Jako kluk se tolik obával pozornosti, že se plížil jako stín. Dokázal se dívat na matku, jak si nanáší rtěnku nebo pročítá časopis o cestování, aniž o tom měla ponětí.
     Servírka řekla: „Kdyby se člověk čas od času neztratil hlavu, nebyla by žádná naděje.“
     Zlehka ho poklepala po rameni a konečně znovu prošla zapovězenými lítačkami.
     Harold cítil, že se stal středem zájmu, přestože se to nikomu nechtělo přiznat. I když postavil čaj na podšálek, vnímal to jakoby zvenčí, a cinknutí porcelánu ho vyděsilo. Zápach se mezitím zhoršoval. Spílal si, že si večer nepřepral ponožky. Maureen by to udělala.
      „Snad vám nevadí, že se ptám,“ obrátila se na něj jedna ze starších dam. „Já a moje přítelkyně se dohadujeme, co že se chystáte udělat.“
     Byla vysoká a elegantní, starší než on, měla splývavou blůzu a bílé vlasy sepnuté pírky, aby jí nepadaly do obličeje. Napadlo ho, jestli Queenie zešedivěly vlasy. Jestli si je nechala narůst jako tahle paní, nebo je nosila nakrátko jako Maureen. „Je to asi strašlivě nezdvořilé.“
     Harold ji ujistil, že není, ale k jeho zděšení místnost znovu ztichla.
     Druhá z žen byla baculatější a kolem krku měla šňůru kulatých perel. „Máme příšerný zvyk, posloucháme cizí rozhovory,“ prohodila a zasmála se.
     „Víme, že se to nedělá.“ To bylo určeno všem hostům. Mluvily hlasitě a týmž vybroušeným přízvukem jako Maureenina matka. Harold hledal vhodnou odpověď tak úpěnlivě, až šilhal.
     „Já tipuji let balonem,“ řekla první žena.
     „Já plavání v divoké vodě,“ přidala se druhá.
Všechny oči se v očekávání upíraly na Harolda. Zhluboka se nadechl. Jestli to z vlastních úst uslyší dost často, možná mu začne připadat, že to opravdu dokáže uskutečnit.
„Jdu,“ řekl. „Jdu pěšky do Berwicku na řece Tweed.“
      „Na řece Tweed?“ zopakovala vysoká dáma.
      „To musí být tak pět set mil,“ usoudila její společnice.