Vnější tma

Obdobně jako např. v jeho „Cestě“ je čtenář jakoby vhozen do proudu řeky uprostřed toku, a po čase z něj „někde“ vystoupí. Kniha sice má v náznacích  dějovou osnovu románů: úvod -dramatickou zápletku – závěr s pointou, přesto nám autor zcela neobjasní jednotlivé souvislosti mezi postavami, kdo je kdo a proč děla zrovna to či ono.

Počátek i závěr jsou nejednoznačné, nebo ne zcela vysvětlené. Kniha je více méně takovým přehledem postav a setkání odehrávajících se v chudých oblastech Appalačských hor na přelomu 19. a 20. století.

Hlavními postavami tohoto svérázného koloritu jižanského světa jsou sourozenci Cullu a Rinthy, s nimiž vstupujeme do příběhu v době, kdy Rinthy rodí dítě. Cullu, o kterém nevíme jestli je či není otcem dítěte, ho hned po narození odnáší do hlubokých lesů, a nechává ho napospas přírodě. Nakonec ho objevuje a zachraňuje potulný dráteník, který dítě odnáší do své osady. Rinthy bratr řekne, že dítě je mrtvé a pohřbené, ale ona jeho podvod prohlédne a vydá se novorozeně hledat. Cullu naopak se vydává po jejich stopách hledat ji.

Jednotlivé kapitoly jsou nám předkládá tedy z pohledu jednoho a pak druhého „slaboduchého poutníka“. Na jejich cestě za svými cíly, které jsou kolemjdoucím často nejasné, se tak seznamuje s množstvím postav, jež vykreslují atmosféru a společnost tehdejší doby na americkém Jihu. Světa, kde vládne silné náboženské smýšlení, kde bytí či nebytí člověka závisí na momentální náladě rozhořčeného davu atd. A takových postav nám McCarthy představuje opravdu hodně. Mezi nejtajemnější patří „nesvatá trojice smrti“, která jim jakoby šla v patách. Celou atmosféru pak dokonale podtrhuje i použitý slang.

Co čtenáře podle mne zaujme, je nezvykle květnatý a popisný jazyk: „… narazil opět na potok, menší a čirý, ucpaný okřehkem a potoční řeřichou, všude pod řídkým příkrovem stromů se rozkládala plochá, zelenavá půda a měďnatý opar se v soumraku chvěl jako nějaký převzácný prach.“ A do tohoto až poetického jazyka se najednou vkládají popisy brutality a násilí: „Jeho vrah se na něj usmál zářivými zuby, tváře těch zbylých dvou zírající zpoza každého ramene coby konsubstanciální nestvůrnost, příšerná trojice, jež přihlížela vlídně a beze slov. Pohlédl dolů na mužovu pěst sevřenou u svého žaludku. Ta pěst se zvedala v divokém výronu rozervaných střev, dokud se čepel nezarazila o vidlici hrudní kosti a on tam zůstal stát zbaven vnitřností.“ Závěrečnou bestiální scénu dokonce kritik Mark R. Winchell označil za jednu z nejodpudivějších scén moderní literatury.

Tento román plný biblických podobenství je doplněn rozsáhlým doslovem velké znalce americké literatury Marcela Arbeita..


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář