Noc nic nezadrží

Spisovatelka sestavuje obraz matky z vyprávění jejích sourozenců, čte matčiny i své deníky, oficiální dokumentaci, lékařské zprávy a propadá panice, že se v ukrutném množství informací objektivita nezostřuje, ale naopak ztrácí. Nepřesnosti ve výpovědích a interpretacích dávají dohromady portrét až příliš kubistický.

Čím blíže byla de Vigan konečnému cíli, tím zřetelněji se vynořovala další překážka – svědomí. Nezpronevěřit se vzpomínkám rodiny, která nad projektem s úzkostí bděla.

Autorka si v této choulostivé situaci uvědomila zásadní fakt:
„Psát ještě neznamená, že je vše dovoleno.“

Je otázkou, jestli ji k tomu přiměla morálka, nebo instinkt chránit své soukromí a neznelíbit se rodině, v každém případě už na začátku své sedm ho projektu se de Vigan rozhodla záměrně vynechat některé kapitoly matčina života.

Manželství a intimní vztahy s muži jsou pro ni striktně nedotknutelné. Tato zásada umožnila Delphine de Vigan z celého vyprávění téměř vynechat postavu vlastního otce, což jí situaci v mnohém ulehčuje.

Pravidla jsou daná, argumenty jasné: autorka nehledá milenku, hledá matku: „Pátrám po tajemství, kterým pro mě vždycky byla, po té, co byla tady a zároveň daleko, po té, která mě od mých deseti let nikdy neobjala.“

Delphine de Vigan postupuje systematicky – od rodinných kořenů přes vlastní dětství, kdy není schopná z perspektivy dítěte matku reflektovat, až po svou i matčinu dospělost. To je období, které je nejsilněji deformované osobními zkušenostmi.

Kniha se dělí na dvě části – před a po Delphine. Před ní je krajina neprobádaná, matka je zde vlastně úplně cizím člověkem. Celým románem prostupují deníkové zápisky, které líčí komplikovanou autorskou anabázi. Pnutí, nutnost vypořádat se s rozporuplnými vztahy, váhání, obavy a destrukce, kterou s sebou psaní na citlivé téma nese.

De Vigan podrobně analyzuje matčin život a díky tomu čtenář blízce poznává osobu autorky. Má tak možnost vykonat to, čemu se spisovatelka obezřetně vyhýbá: může vynést nestranný soud. De Vigan nesoudí matku ani další postavy. Terapie se týká i jí samé. Snaží se očistit a dosáhnout vnitřního smíření.

Z knihy dýchne zvláštní druh bulváru – autorka čtenáři podala prst a čeká, zda se v něm probudí chamtivost.

Bude chtít vědět víc a sám si později položí otázku, do jaké míry by byl schopen dodržet nastavená tabu? Dokázal by odkrýt život cizího člověk tak, aby mu každý porozuměl, ale bez ztráty důvěry a především důstojnosti? Delphine de Vigan to umí.


17.12.2012  Hospodářské noviny

Přidat komentář

Hned v úvodu vypravěčka tuto „zprofanovanost“ tématu zvažuje jako argument proti napsání své knihy. Téma si ji však podle jejích slov nechtě přitáhlo, a tak se jako mnozí jiní autoři před ní nakonec „pokusila napsat o matce“.

Za nejpovedenější lze považovat první část knihy, jíž dominuje snaha o rekonstrukci matčina dětství, prostředí, v němž vyrůstala, rodinných tragédií. Ačkoli zde vypravěčka vychází z reálných biografických zdrojů, nezastírá, že si látku po svém dotváří - tak, aby mohla fungovat jako literární výpověď. A daří se jí to.

Navzdory biografické inspiraci působí tato část knihy jako suverénní umělecká fikce, psaná vycizelovaným, přesným stylem, pro francouzskou literaturu tak typickým. Tyto kapitoly jsou proloženy sebereflexivními komentáři, v nichž vypravěčka popisuje zrod knihy, to, jak ji téma „drží v moci“, jak ji trýzní i pohlcuje.

Neopominutelná pozornost je věnována starosti o přijetí budoucí knihy nejbližšími, kteří ji svými vzpomínkami a jiným svědectvím (dopisy, fotografiemi, kazetami) poskytli pro psaní materiál. Nesouvislé vyprávění může sice působit rušivým dojmem, ten je však vyvážen působivou konfrontací odosobněného stylu vyprávění a vypjatých emocí metanarativních pasáží.

De Viganová otevírá velice zajímavou otázku napětí mezi existenciálním prožitkem tvůrce a výsledným dílem, jež se ke čtenáři dostává již jako umělecký tvar, znak osvobozený od konkrétní psychofyzické osobnosti autora.

Ve druhé a třetí části vypravěčka evokuje vlastní dětství a dospívání, poznamenané matčinou nekonvenční osobností. Text se rozpadá na řadu jednotlivých epizod, s různou literární hodnotou - od těch skvělých, jež jen tak nevymizí z paměti, až po ty, o jejichž smyslu ve vyprávění můžeme pochybovat.

Z pochopitelných důvodů zde vypravěčka nevyužívá svou nejsilnější „zbraň“, tj. schopnost precizní výstavby fikčního textu, v důsledku toho však leckde jakoby ztrácí kontrolu a disciplínu. Těžko se tedy vyhnout nejistotě, zda hledat ve fragmentární kompozici nějaký scelující smysl (text je fragmentární, protože paměť je fragmentární, vzpomínky se neukládají v podobě koherentního vyprávění, nýbrž jen jako útržky, dílčí obrazy), či zda je spíše výsledkem vypravěččiny neschopnosti vtisknout svému tématu literární tvar.

Ovšem i takovéto - svým způsobem do sebe zahleděné - texty mají potenciál navázat komunikaci s recipientem. Přesto se vtírá otázka, zda vyprávění nemá chvílemi spíše terapeutickou funkci. Při líčení okolností matčiny sebevraždy jsou pak tyto otázky ještě naléhavější. To, co v první části vyprávění oživovalo, je v druhé a třetí přítomno příliš velkou měrou, často opakováno a variováno. Navzdory reálné tragičnosti dané pasáže tak text ztrácí na působnosti a bohužel někdy nudí, nebo dokonce irituje.

Přestože se vyprávění místy dostává nebezpečně blízko hranici - slovy samotné vypravěčky, jež toto nebezpečí reflektuje - „sentimentálního kýče“, autorčino gesto zůstává věrohodné. Knihu si stojí za to přečíst, ačkoli její schopnost čtenáře zaujmout je myslím do značné míry genderově limitována.



17.1.2013  Host

Přidat komentář