Ostrov Sukkwan

Hrdiny příběhu jsou tři postavy – otec (Jim) a jeho třináctiletý syn Roy. Tou třetí „postavou“ je příroda. Nádherná, nedotčená, ale též nekompromisní a drsná příroda Aljašky. David Vann nepředkládá přírodu jako romantizující prvek děje, ale jako skutečnou entitu, která žije dle nesmlouvavých podmínek.

První část knihy je příběhem citově a emočně neklidného, snad až nemocného otce, který se po několika manželských nezdarech rozhodne zcela změnit svůj život, své vnitřní hodnoty, své vlastní já. Rozprodá vše, co v životě získal a koupí srub na pustém aljašském ostrově Sukwann (skutečný ostrov ležící na jihovýchodním pobřeží Aljašky), na kterém chce prožít celý jeden rok. Ví ale, že asi by neměl sílu přežít tak dlouhou samotu, a tak naléhá na svého dospívajícího syna Roye, aby s ním na Sukkwan odjel. Roy pod nátlakem s cestou za „dobrodružstvím“ souhlasí, přestože je vnitřně stále na pochybách.

Idylické představy otce o roku života jako z románů Jacka Londona, se ale hroutí už prvního dne pobytu. Přijel sice na ostrov vybaven, ale zcela nepřipraven. Vztahy se synem, kterého roky po rozvodu pořádně neznal, se rapidně zhoršují, především díky jeho neustálým emočním excesům. Jejich pobyt se mění vlastně v tichý boj o přežití se severskou přírodou. A tak jak se píše na přebalu, tragický zlom na sebe nenechá dlouho čekat.

Tím končí první část knihy, a začíná druhá, která už je jen popisem naprostého a fatální zhroucení člověka. Právě zde asi nejvíce čtenář vycítí vliv literárního vzoru autora, kterým je dneska už kultovní Cormac McCarthy (z doslovu: „Rád bych napsal aspoň jednu takovou větu jako on (McCarthy), ale uvědomuji si, že k tomu nedojde…“). Právě ta nepředvídatelná, a vlastně nikdy nevysvětlená bestialita činu, čtenáře nejen zcela zmate, ale doslova roztříští jeho mysl na tisíce střepů. A v tomto duchu pak příběh pokračuje až k fatálnímu závěru.

Po dočtení čtenáře ale čeká další šok, a to když si přečte doslov od Martina Svobody. Autor totiž vycházel z autobiografických zážitků, které v knize jen mírně upravil. De facto realita byla snad ještě děsivější. Člověk si až říká, že Vann by měl být už mrtvý, nebo být masovým vrahem. Stejně jako McCarthyho neveselé příběhy, i „Ostrov Sukkwan“ nenabízí prostor k zasmání.

Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář