Zrádci

Podobně jako režisér Otakar Vávra v normalizačním velkofilmu Dny zrady nahlíží i Šulc blížící se mnichovské rozuzlení prizmatem mnoha skutečných i fiktivních postav, včetně vrcholných aktérů, jakými byli už zmíněný Chamberlain, Hitler, Canaris, Churchill nebo velvyslanec v Británii Jan Masaryk.

Na rozdíl od Vávry však není Šulc hlasatelem zjevené pravdy, kterou u Vávry reprezentuje jasnozřivý Gottwald se svojí mantrou „Sovětský svaz nám určitě pomůže“. Šulc evidentně tuhle víru nesdílí, a o to více pozornosti věnuje těm, kteří stahující se smyčku nad republikou pociťují jako první a musejí se s ní nějakým způsobem vyrovnávat. To jsou na jedné straně tajné služby a na druhé straně čeští financové, kteří se později stali páteří Stráže obrany státu.

Příslušníci této dnes už téměř zapomenuté a za první republiky dlouho přehlížené složky na podzim roku 1938 skutečně bojovali proti často mnohonásobné přesile ordnerů. Plnili svoji povinnost i za situace, kdy – řečeno autorovými slovy – „právo se stalo v Sudetech iluzorním pojmem a jeho vynucování pojmem nepřípustným“.

Postavy respicienta Kubce, dozorce Mádla, inspektora Marvana a dalších jsou smyšlené, k popisovaným střetům a bojům však tehdy ve dvacetitisícovém a téměř výlučně německém Varnsdorfu a v jeho okolí skutečně došlo.

Členové družstva Stráže obrany státu č. 76 stejně jako varnsdorfští celníci byli také mezi 110 zabitými a více než dvěma tisícovkami do Německa odvlečenými Čechy po henleinovském pokusu o puč. Počínání těchto mužů autor sleduje s neskrývanými sympatiemi. Jednoho z nich, respicienta Kubce, také nechá prožít milostný příběh s německou dívkou Barbarou. Dokáže tak čtenáře udržet v napětí až do jinak obecně známého hořkého konce.

Než se dal na dráhu spisovatele, pracoval Jiří Šulc 15 let v tajných službách. Nepřekvapí proto, že souboj jejich příslušníků a agentů, konkrétně Canarisova abwehru a čs. 2. oddělení Hlavního štábu, patří k základním stavebním kamenům knihy.

Kdo by však čekal, že autor vystaví svým předválečným kolegům další pomník, je vedle. V tomto ohledu jsou Zrádci střízlivým popisem způsobů práce a nevalných technických možností tehdejších čs. zpravodajců a především pak tvrdou demytizací Paula Thümmela, pověstného agenta A­54. Zpravodajské „eso“ šéfa rozvědky plukovníka Moravce vyrostlo (bohužel až po válce v 60. letech) do postavy superagenta.

Toho nejprve „objevil“ prominentní komunistický historik Čestmír Amort. On a s ním i autoři literatury faktu jako Ivan Jedlička, Rudolf Ströbinger, Dušan Hamšík či Miroslav Ivanov z něj pak udělali agenta málem velikosti Richarda Sorgeho. Teprve bádání dalších historiků, zejména objevná práce Jaroslava a Stanislava Kokoškových (Spor o agenta A­54), z níž vycházel i Jiří Šulc, postavilo A­54 zase na zem.

Jochen Breitner, jak se Thümmel na první schůzce čs. zpravodajcům představil, stojí 2. oddělení především spoustu peněz, za které nabízí víc otázek než odpovědí. A když nastává krizová situace, tak A­54 mlčí. To se týká částečné mobilizace z května 1938, stejně jako mnichovské krize, protože už před ní ukončil spolupráci.

Vedle tohoto kouzla zbaveného dezinformátora abwehru staví Šulc příběh skutečně výkonného agenta, který vykonal pro ochranu republiky i podle názoru badatele Jiřího Košaře mnohem víc. Byl jím Hugo Zappe, rodák z Rychnova nad Nisou, který pracoval pod šifrou Z-1943. Jako agent využil svého přátelství s poslancem čs. parlamentu a vůdcem iredentistické strany DNSAP Hansem Krebsem.

Když Krebs později prchnul do Německa, následoval ho i Zappe. Jeho útěk za hranice zinscenoval inspektor ústecké expozitury tajné policie Oldřich Diviš, který v románu vystupuje jako major Dítě. Zappe pak díky masce věrného nacisty zaujal klíčové postavení v Sudetendeutsche Kontrollstelle.

Šlo o úřad, který měl oficiálně na starosti záležitosti sudetoněmeckých uprchlíků, ale ve skutečnosti fungoval jako kontaktní pracoviště německých rozvědek. Díky informacím od Z-1943 se podařilo dopadnout a usvědčit na třicet německých agentů. Zappeho činnost pro čs. rozvědku skončila v roce 1936, kdy byl v Německu zatčen a později popraven. Je velmi pravděpodobné, že se na jeho odhalení podílel právě Paul Thümmel.

Paralelně s příběhem mnichovské zrady se rozvíjí v románu i příběh zrady na samotném Vůdci, tzv. Osterovo spiknutí z roku 1938. O tomto pokusu odstavit (a snad i odstranit) Hitlera se dlouho nevědělo. Mnozí badatelé je dodnes považují jen za jakousi virtuální záležitost, přestože americký historik Terry Parssinen snesl po šedesáti letech řadu důkazů, že se puč v nejvyšších patrech wehrmachtu skutečně připravoval.

Jestliže se v jiných částech vyprávění mohl autor opřít o projevy a paměti aktérů, pak v tomto případě se pohybuje po mnohem tenčím ledě a musí spoléhat hlavně na tvůrčí fantazii. Faktů je poskrovnu, neboť přípravy puče byly tak zakonspirované, že i gestapo se jim dostalo na stopu až při vyšetřování Stauffenbergova atentátu v roce 1944.

Ostré střihy mezi počínáním Mnichovanů a přípravami pučistů text dramatizují, kromě toho dovolují čtenáři nahlédnout i zcela jiná možná řešení tehdejších událostí. Nedošlo na ně z řady důvodů. Britové na signály nereagovali a spiklenci sami povel k převratu svázali s vyhlášením války, protože se obávali, že jinak by u Hitlerem zfanatizovaného obyvatelstva nenašli dostatečnou podporu.

Mnichovským tahem ale přelstil nevypočitatelný diktátor i své generály. Wehrmacht byl ušetřen obávané války na dvou frontách, a tak pučisté svůj projekt okamžitě ukládají k ledu. Hned po nich „balí“ i českoslovenští vojáci v pohraničních pevnostech. Ze svých stanovišť se hluboko do vnitrozemí stahují i příslušníci SOS z Varnsdorfu. Nalézáme je na nové demarkační čáře 40 km před Prahou, kde sledují dlouhý proud českých utečenců ze Sudet.

Do okleštěné republiky s nimi přichází i Horst Witzig, vlastně jediný Němec z Varnsdorfu, na kterého se mohli čeští financové spolehnout. Antifašistů v Sudetech skutečně moc nebylo. Ukázaly to i výsledky voleb v roce 1938, v nichž 90 % Němců volilo Henleina. O to větší škoda, že autor postavu jeho odpůrce více neprofiloval, takže působí ploše, jako by sestoupila z jiného světa. Čtenář se o Witzigovi pouze dozví, že je „dělnický mistr“, a to je na vysvětlení toho, proč nesouzní s většinou soukmenovců, málo.

Snad se po zkušenostech z Vávrova velkofilmu Šulc obával ideologizace příběhu. Faktem zůstává, že právě sociální demokraté a komunisté ze Sudet byli v rozmezí několika let zrazeni hned dvakrát: nejprve v osmatřicátém a znovu po válce. Tehdy, jak v LtN (47/2012) nedávno připomněla spisovatelka Alena Wagnerová, bylo z ČSR odsunuto také přes 50 tisíc komunistů do sovětské okupační zóny a na 70 tisíc sociálních demokratů do okupační zóny americké.

To jen drobná poznámka na okraj velmi zdařilé literární evokace jednoho z nejtragičtějších momentů českých dějin. Připomínání počátků a kořenů posledního velkého česko-německého konfliktu se dnes příliš nenosí. Uznání (a ceny) sbírají spíše příběhy z jeho konce – případy poválečných excesů, české zvůle, mstivosti a krutosti během poválečného odsunu.

Některé jsou pravdivé, jiné prefabrikované jako u jiných témat, která frčí, protože se o nich léta mlčelo. I tady ale platí, že není kouře bez ohně a že akce předchází reakci. Šulc to nepochybně ví a jeho Zrádci jsou i osobitou reakcí na současnou explozi českého (a) historického sebemrskačství.



10.1.2013  Literární noviny

Přidat komentář