Zaváté doby se probouzejí III

Ukázka z textu

„Vysvětli nám přece, Ježíši, co jsi řekl o chrámu. Je jenom obrazem? Cožpak nevíš, že tento chrám dal postavit náš otec Šalamoun? Chceš mu vytýkat, že byl napodobitel? Kde by našel vzor? Chceš ho urážet a tvrdit, že tento chrám postavil podle vzoru pohanských chrámů?“

Jehuův obžalovávací hlas zněl stále vzrušeněji a Jehu by horlil ještě déle, kdyby ho nepřerušily rozhořčené výkřiky. Dříve než mohl zopakovat svoje otázky, zvedl Ježíš klidně ruku. Hlasy zmlkly a v chrámu zavládlo úplné ticho. Na Ježíšově tváři se rozhostil nebeský mír, takže na něj musel každý udiveně s obdivem pohlédnout. Když se ujal slova, zněl jeho hlas měkce a vřele:

„Ptáte se mne na vzor tohoto pozemského chrámu. Vězte tedy, že stojí nahoře ve vesmíru krásnější a nádhernější než všechno, co kdy lidská ruka stvořila. Slouží v něm blažení duchové, kteří bez přestávky děkují ve štěstí a radosti Bohu.

Kdybyste tento pozemský chrám dnes zbořili, že by nezůstal kámen na kameni, v nejkratší době by mohl být znovu postaven, pokud by se našel člověk, který by byl dostatečně čistý jako Šalomoun, aby mohl spatřit jeho pravzor.“

Posluchači blaženě naslouchali. Tak k nim dosud nikdo nemluvil. Chtěli slyšet víc, dozvědět se více o tom, co bylo jejich zrakům skryto.

Mezi nenávistnými učenci vznikl neklid, protože si mysleli, že teď našli možnost, jak by mohli Ježíšovi uškodit.

„Řekl, že zboří chrám,“ šeptali si mezi sebou a tato nepravdivá slova se bleskurychle šířila dál.

Lidé přítomní v chrámu se cítili být nemile rušeni. Věděli, že to Ježíš řekl jinak. Snažili se přimět pomlouvače, aby mlčeli, a vyvrátit jejich slova. Tím vznikl slovní spor, který přehlušil Ježíšův hlas.

Náhle Mistr s bolestným úsměvem přerušil uprostřed věty svou řeč. Těmto lidem není možné pomoci! Sami si vždy vše zničí! Přitáhl těsně k sobě záhyby svého roucha, jako by se štítil jakéhokoliv doteku s okolím, a spolu s učedníky opustil klidnými kroky chrám. Nikdo ho nezadržel, přestože za sloupy se skrývali vojáci a čekali na pokyn kněží, aby ho zajali.

Venku si Ježíš zhluboka oddechl.

„Opusťme Jeruzalém,“ vyzval své učedníky. Když chtěli celé pobouření začít mluvit o tom, co právě prožili, požádal je, aby byli zticha. Kolem něho mělo být ticho, ticho po té divoké vřavě!