Traviči ze země Caux 1: Dutý drahokam

Anotace

Ukázka z textu

Axelrod D. Roux byl jako všichni mostečníci malý. Byl také velmi starý. V zemi Caux by se jen těžko našla starší rasa, a vlastně byste marně hledali i kdekoli jinde. Mostečníci jsou proslulí tím, že mají hluboký vztah k samotářskému životu, a také bývají šikovnými vynálezci. Schopnosti a zkušenosti jednotlivých mostečníků jsou však naprosto nevyzpytatelné.
Jednou z jejich nejneočekávanějších vlastností, zejména v časech, které zrovna vládly, bylo jejich skvělé kuchařské umění. Ocitnete-li se někdy u mostečníkova stolu, máte neuvěřitelné štěstí.
Štěstí měla jak Jedovatá Břečťanka, tak uprchlý ochutnavač Jeřáb Truax, protože záhy zasedli s dívčiným dobrým přítelem Axelem k bohaté snídani. Mostečník děti ujistil, že jakmile bude venku bezpečno, o Kšá se postará, a pak se odmítal o čemkoli bavit, dokud všichni nebudou před sebou mít plný talíř. Během chvilky se tak stalo.
Na stole ležely koláčky z listového těsta naložené v medu, ze kterých vytékal čerstvý vanilkový krém a pokrýval je jemný poprašek cukru. O kousek vedle se nacházely hromady palačinek s ovocnou náplní, na kterých se lesklo rozpuštěné máslo a teplý sirup, a mezi tím vším stály džbány napěněné horké čokolády a moštu, ze kterého se ještě kouřilo. Křehké šunkové sendviče s máslem. Vydatné horké kukuřičné kornouty plné husté omáčky. Maličká vajíčka uvařená natvrdo byla opatrně navršena na nezdobené keramické míse a z hromádky místy trčely malé, pronikavě vonící fialky. Úplně uprostřed, na vršku, osamoceně trůnila krásná planěnka.
Plnému stolu nešlo odolat a všichni si navršili na talířky vrchovatě dobrot. Břečťanka se pozastavila u malé žluté květiny, která jemně voněla nad hromadou vajíček.
„Axeli, ta kytka,“ řekla dívka znenadání. Zapomněla, že má plná ústa, a s přimhouřenýma očima se naklonila ke květině. „Je to to, co si myslím, že je?“
Vytřeštila oči a pohlédla tázavě na Axela. Mostečník vypadal spokojený sám se sebou.
„O co jde?“ zeptal se Jeřáb, kterému zcela unikalo, jak může někdo ztrácet čas s malou žlutou kytkou, když před nimi leží na stole tolik dobrot.
„Je to tak!“ zvolal Axel.
„Páni!“ Břečťanka se naklonila blíž ke květině a přivoněla k ní. „Jak se to stalo?“
„Vykvetla dnes ráno.“ Mostečníkovi zajiskřilo v očích.
„Pětilístek!“ vydechla Břečťanka.