Bonita Avenue

* Máte děti?

Ne. Tedy nemám vlastní, ale moje přítelkyně má tři děti, které vychováváme spolu. Čtrnáctiletý a jedenáctiletý syn bydlí u otce a jednou týdně přespávají u nás, šestiletá holčička u nás bydlí polovinu týdne. Takže mám trochu ponětí o tom, jaké by to bylo být otcem. Z románu Bonita Avenue totiž vyplývá, že děti jsou druhem časované bomby, která rodičům dříve nebo později exploduje do obličeje... Vtipné je, že mě k tomu tématu vlastně přivedl Kafka. Bylo mi něco přes dvacet, když jsem si přečetl Proměnu. Pomyšlení, že se z vašeho vlastního dítěte stane zrůda, mě hluboce zasáhlo. Zvlášť když jsem si uvědomil, že se to opravdu děje. Vidíme to denně ve zprávách v televizi - zástupy lidí, kteří udělali něco příšerného. Jak se musí cítit jejich rodiče, jak se na jejich rodiče dívá okolí? Existuje jedna moc hezká báseň, ve které se píše o malebné vesničce v Rakousku, kde v kolíbce leží malé děťátko a jmenuje se Adolfek. Acelá ves nad ním stojí a špekuluje, co všechno ten chlapeček jednou dokáže, jestli z něj bude starosta anebo pan doktor... Adolfkův příběh je vlastně stejný jako ten Řehoře Samsy.

* V doslovu čteme, že na rozdíl od jiných debutantů nepíšete o svém životě nebo osobních traumatech. Ale je to opravdu tak?

Román četl jako první můj bratr, který mě samozřejmě velice dobře zná, a ten mi řekl, že některé si -tuace se nám docela dobře mohly stát. Příběh je vymyšlený, zápletka je vymyšlená, ale kostru fantazie jsem obalil masem svého života. Hlavní hrdina Siem Sigerius vychovává dvě adoptivní dcery. Mě a bratra vychoval adoptivní otec. Sigerius má vlastního syna, kterého nechal v původní rodině. To samé udělal můj adoptivní otec, tedy až na to, že se jeho syn neocitl mimo zákon a společnost. Myslím, že tak to se psaním je: kus vymyslíte a kus přidáte z vlastní zkušenosti. Aspoň já to jinak neumím.

* Dělá schopnost fabulace velkého spisovatele?

Nemyslím. Když fabulujete příliš, taky můžete přestřelit. Jde o to, jak dobře napíšete text. Jsou autoři, kteří zůstanou u sebe, ve svých vlastních příbězích, a jsou fantastičtí. Třeba Proust, to je přece autobiografie, ale výborně napsaná. Zatímco takový Ian McEwan si vymyslí lautr všecko, ale umí to skvěle. Ani se nedá říct, že by Proust, v porovnání s McEwanem pohořel. Myslím, že fabulace není měřítkem dobré literatury.

* Kdy jste objevil, že chcete psát příběhy?

Pozdě. Začal jsem ve čtyřiatřiceti, do té doby jsem byl hlavně čtenář. Čtení bylo součástí mé identity. Předstíral jsem, že nade mnou touha po psaní nevyhraje. Zároveň si myslím, že čtenář není méně než spisovatel. Pak jsem se rozhodl to změnit. Z jednoho dne na druhý jsem změnil strany. Skok to byl obrovský. Pracoval jsem jako literární redaktor a takovou redakci si umíte představit: chaos, hluk, všude lidi, každý něco chce, číst musíte doma, protože v práci se na to absolutně nedá soustředit. Můj poslední pracovní den byl pátek; v pondělí jsem začal psát. Moje tehdejší přítelkyně odešla ráno do zaměstnání a já zůstal sám doma u kuchyňského stolu, přede mnou úplně prázdný wordovský dokument. První týden jsem ještě mohl odpovídat na redakční e-maily, že už tam nepracuju, ale brzy přestaly chodit a po půl roce na mě spousta lidí regulérně zapomněla. Víte, na co se nikdy nesmíte ptát člověka, který píše knihu?

* Ne.

Jak mu to jde. No jak, blbě! Bonita Avenue jsem psal čtyři roky a byla to nejdivnější doba mého života, ujetá a zároveň úžasně krásná. Dovolil jsem si věnovat se jen psaní a tak nějak se úplně vytratit. Rodina si myslela, že jsem se zbláznil: To si vážně myslíš, že to za to stojí?
Taky si mysleli, že to budu mít hned hotové. Jen já jsem trochu tušil, že to bude na dlouho. Na druhou stranu, dopsat knihu byl můj jediný úkol. Upřímně, to je velmi jednoduché zadání. Nepotřebuju se stát americkým prezidentem, ale napsat knihu. Když nedokážu splnit tohle, co pak?

* Bonita Avenue se mimo jiné zabývá životními veletoči. Myslíte, že je skutečně možné radikálně změnit svůj život a za -čít od nuly?

Mé hrdince Joni se to povede hned několikrát, včetně přestěhování na jiný kontinent. Špičkový džudista Siem Sigerius se znovu redefinuje jako geniální matematik. Ano, opravdu si myslím, že to možné je, že lidé jsou dostatečně pružné bytosti a dovedou začít znova, zvlášť pokud je donutí okolnosti. I když zrovna v Holandsku to není úplně běžné, jsme stabilní země a nic moc vzrušujícího se u nás neděje. Možná jste na tom vy lépe, z historických důvodů, možná vás přechod z komunismu na volný trh v tomto smyslu zpružnil.

* Jak důležité je podle vás pokrevní pouto?

I tak absolutně vitální typ jako Sigerius spáchá sebevraždu, když ho jeho vlastní syn vyprovokuje k činu, po kterém už se nedá žít. Nebyla to adoptovaná dcera Joni, kdo rozjel úspěšné pornostránky. Na kolena ho dostal vlastní syn. Ta deziluze. Strašné. V naší rodině jsme naštěstí všichni pacifisti, ni -kdy jsme se nehádali, jsme na se be slušní a milí, ale samozřejmě: možné je všechno. Znáte zpěváka Marvina Gaye? Tak toho zastřelil vlastní otec. Tyhle věci se dějí.

* Jste v kontaktu se svým biologickým otcem?

Až poslední dva roky. Zmizel, když mi bylo šest, a přihlásil se poté, co se moje kniha stala bestsellerem. Později mi řekl, že od momentu, co román vyšel, jsem byl zpátky v jeho životě tak jako tak, protože kniha měla v Nizozemsku skvělou publicitu, byl jsem v televizi, v rádiu, ve výlohách obchodů, takže jsem byl takříkajíc na pořadu dne i u něj doma. V určitý moment už mě vlastně nešlo ignorovat.

* Jaké bylo první setkání?

Hrozně divné, samozřejmě. Tak trochu, jako když se přistěhuje nový soused. Máme za sebou moc málo na to, abych řekl: Jasně, tati, jsme rodina. Taky mi není vůbec podobný. Přišel mi jako docela fajn člověk, ale třeba vy mi přijdete mnohem příjemnější.

* Někteří mladí čeští autoři tvrdí, že dnešní doba znemožňuje napsat velké příběhy. Co si o tom myslíte?

Že to není pravda. Romány ukazovaly roztříštěnost reality už ve třicátých letech, přečtěte si Döblinovu knížku Berlín, Alexandrovo náměstí, to všechno už tu jednou bylo.

* Bonita Avenue jste ty čtyři roky psal v tvůrčí izolaci, spal jste pár hodin denně. Co jste se naučil o sobě?

Že skoro nic nepotřebuju. Žádná povzbuzovadla. Žádné exotické dovolené, krámy, co bych si nutně musel koupit. Ani lidi. Nepotřebuju pozornost. Rozhovory teď samozřejmě dávám, ale nepotřebuju to. Za ty čtyři roky psaní se o mě nezajímal vůbec nikdo. Vlastně to bylo hezčí než dneska. Teď je to příjemné, ale trochu prázdné. Vylezl jsem na horu, stálo mě to námahu a teď jedu dolů jako na lyžích, věci se dějí samospádem, na účet mi chodí peníze, lidi se mnou chtějí mluvit, ale to samo o sobě automaticky neznamená, že se mám líp.

* Ráda bych se zeptala na dnešní Nizozemsko. Když jsem tam před deseti lety bydlela, zrovna zavraždili radikálního protiislámského politika Pima Fortuyna. Moc dobře si pamatuju panikařící sousedy. Jaká je atmosféra teď, po útoku na Charlie Hebdo?

Na jednu stranu výrazně lepší. Muslimové si za posledních deset let vybudovali solidní společenskou pozici a naučili se veřejně formulovat svá stanoviska. Například Rotterdam má muslimského primátora. Na druhou stranu posílila extrémní pravice, Fortuynovým nástupcem je Geert Wilders a je velice úspěšný. Kdyby teď byly volby, s přehledem je vyhraje. Paradoxně čím míň muslimů v tom kterém městě bydlí, tím víc lidí jeho partaj volí. Když nevědí, o co jde, když nemají muslimské sousedy a jejich děti muslimské spolužáky, zaujímají negativnější postoje. Paříž byla samozřejmě ve všech médiích, ale ne jednostranně. Komentovaly se karikatury, co si o nich myslí sami muslimové, protože uvnitř jejich komunity byla taky řada různých reakcí. V tomto směru skutečně žijeme v otevřené společnosti. Televize, internet, Twitter: o všem diskutujeme až do úplného vyčerpání. Všichni vědí o všem a hned. To je podle mě typicky nizozemské, že nic nezůstává pod stolem.

* Každý týden píšete novinové komentáře. O čem byl ten poslední?

Taky o Charlie Hebdo. Napsal jsem, že Já nejsem Charlie. A že svoboda slova podle mě není ohrožena. Kolik lidí je u vás v Česku na Twitteru? U nás spousta, a právě protože má každý názor na všechno, a to hned, svobodu slova reálně není možné ohrozit. Naopak by možná neškodilo nastolit nějaké hranice. Ano, svoboda slova je základní lidské právo. Ale způsob, jakým se prosazuje, podle mě nese fundamentalistické znaky. V Nizozemsku můžete urážet každého a já nevím, jestli je to v pořádku. Ono nechat po sobě plivat není moc příjemné. A ty vtipy v časopisu Charlie Hebdo jsou mimochodem pěkně vyčpělé.

Autorka Tereza Šimůnková
5. 2. 2015 - Právo, str. 5  Příloha - Salon

Přidat komentář

* Rozhodl jste se, že budete spisovatelem až ve čtyřiatřiceti letech. Dost pozdě, že?

A proto jsem chtěl hned napoprvé napsat tlustou knihu, abych dohnal ztracený čas. Chtěl jsem vytvořit něco, co bude vypadat jako čtvrtá nebo pátá kniha, ne jako prvotina. Když začínáte tak pozdě, nemůžete nastartovat kariéru nevýrazně. Dnes jsem šťastný, že jsem se nepustil do psaní ve dvaceti.

* Knihu bonita Avenue jste psal pět let, osm hodin denně. Co jste to vedl za život?

Vycházel jsem z domu jen večer nebo občas o víkendu. Pracoval jsem sedm dní v týdnu a během dne jsem byl za tu dobu pryč jen pětkrát. Čtyřikrát jsem šel k zubaři a jednou na návštěvu ke kamarádovi, kde se hrálo na kytaru. Ale seděl jsem tam s pocitem, jako bych někoho zradil. Chtěl jsem se vrátit domů a pokračovat v psaní.

* Necítil jste se osamělý?

To víte, že ano. Když jsem na knize pracoval dva roky, rozešel jsem se s přítelkyní. Ale když pak byla pryč, všechno na mě padalo, protože v té fázi ta kniha nepředstavovala nic víc než velký, depresivní chaos. Tak jsem tu dívku, která pro mě byla jediným spojením s normálním životem, musel požádat, aby se vrátila. Jinak bych snad byl spáchal sebevraždu. Bylo mi tak smutno!

* To musela být statečná žena, jestli se po tom všem vrátila, když navíc tušila, že si vás při psaní moc neužije.

Trošku jsem zalhal, neřekl jsem jí, co je hlavním důvodem, proč ji volám zpátky. Ale mě si při psaní užije. Můžete se mě zeptat na cokoli, vždy odpovím.

* Z čeho jste těch pět let žil?

Když jsem předtím pracoval v nakladatelství, ušetřil jsem si nějaké peníze. A od nakladatele jsem na svoji knihu dostal hodně vysokou zálohu. Když žijete jako mnich, nechodíte do obchodů, nic neutratíte. Pět let mi stačilo minimum.

* A jaké to bylo, když jste knihu dopsal?

Byl jsem na dně. Měl jsem smlouvu na další knihu a během týdne jsem ji musel podepsat, abych mohl dostat nějakou zálohu. Ale pak se moje první kniha začala prodávat, a všechno bylo jinak.

* Podařilo se vám přesvědčit čtenáře, že jste expert na matematiku, na judo, dokonce i na pornografii. A také na hudbu. Vaše hlavní postava, matematik sigerius, se v hudbě opravdu vyzná. Vážně jste si koupil celý obchod s deskami?

Ano. Přišel jsem na to, že mě při psaní ruší jazz a pop music, které mám rád. Takže jsem první rok psal v tichu. Ale hudba mi chyběla, a tak jsem zkusil poslouchat klasiku a zjistil jsem, že mi v přemýšlení nepřekáží. Začal jsem si ji tedy kupovat. A pak byl jednoho dne k mání celý obchod s vážnou hudbou. Majitel se ho chtěl zbavit, protože se ocitl vedle staveniště a lidé tam přestali chodit. Koupil jsem to všechno, od Monteverdiho po Stockhausena. Tři tisíce desek za tři tisíce eur, udělal jsem skvělý obchod.

* Býval jste prý fanatický čtenář, od koho jste se naučil tu zvláštní práci s časem, který protéká vaším vyprávěním a co chvíli mění rovinu?

Tak psal William Faulkner, třeba v knize Absolon, Absolon. Učil jsem se i od Philipa Rotha. Ale můj pravý mentor byl Gabriel García Márquez v románu Sto roků samoty.

* Vaše kniha se momentálně překládá do šestnácti jazyků. očekával jste takový úspěch?

Nečekal jsem vůbec nic. Když už jsem psal asi dva roky, napadlo mě jednou ve sprše: Co kdybych se dostal do širší nominace na nějakou cenu? Ale hned jsem se okřikl, protože jsem chtěl myslet jen na dalších pár vět, na následující stránku, prostě na psaní. Nemá cenu dívat se dál, protože dokud nedospějete k poslednímu slovu knihy, je to jenom k pláči. Teď už bych zase brečel nad knihou, kterou mám rozepsanou, protože je to zatím tak zmatené, tak nedokonalé. Dokud knihu nedopíšete, jako by neexistovala. Při práci v nakladatelství jsem viděl spoustu knih, které se nedočkaly úspěchu. Takže jsem v žádný úspěch nevěřil.

* A jednoho dne jste byl nominován na dvanáct cen, a řekl jste si: Pane jo!

Přesně. Je to k smíchu, co?

* Jistě máte spoustu zpětné vazby od čtenářů, od kritiky. je to únavné?

Od roku 2010, kdy Bonita Avenue vyšla, mám každý den nějaké interview nebo zmínku v novinách. Čtenáři mi píšou. Nikdy bych nebyl tak blazeovaný, abych tvrdil, že mě to unavuje, protože znám tolik autorů, kteří neměli jedinou recenzi. To musí být hrůza. A proto jsem vděčný i za kritiku.

* Bylo po velkém úspěchu prvotiny těžké začít psát druhou knihu?

Pro mě ne. Víte proč? Protože každá kniha je velký problém. Ale ta druhá není o nic větší problém než ta první. Začal jsem psát hned, jak jsem tu první odevzdal. Dnes to mám složitější jen v tom, že už nemůžu vést stejný mnišský život jako předtím. Kvůli první knize totiž musím cestovat, dávat rozhovory, setkávat se s lidmi.

* Vaše kniha bude stárnout. jste na to připraven?

Když jsem ji psal, byla pornografie dost utajená záležitost, a to se mění, to je pravda. Ale morální zásady z doby, kdy psala Jane Austenová, také zastaraly, a přesto ji lidé čtou. Já čtu Émila Zolu, protože chci vědět, jak věci fungovaly v 19. století. Nemám strach. Nebojím se ničeho.

***

Peter Buwalda (* 1971) momentálně nejznámější nizozemský spisovatel, autor úspěšné románové prvotiny Bonita avenue (2010). Pracoval jako novinář a nakladatelský redaktor. Jeho kniha, příběh vzestupu a pádu významného muže, byla nominována na dvanáct literárních cen, čtyři z nich skutečně získala, vychází v překladu do šestnácti jazyků.

Víkend HN - 20. 2. 2015

Přidat komentář