Kaligrafie snů

Patnáctiletý chlapec Ringo přichází v roce 1948 do barcelonského baru, restaurace Rosales. Marsé, vlastním jménem Juan Faneca Roca, připouští biografické prvky. On i Ringo v jeho knize pracovali ve zlatnické dílně, otcem obou byl městský deratizátor a oba jsou adoptované děti, kterým matka zemřela při porodu.

„Próza života“ si v tomto případě podala ruku s poezií, fantazií i obrazy plnokrevných postav, jakými jsou vládkyně baru paní Mirová, majitelova sestra Paquita nebo Ringova babička, poskytující mu jistotu mravního příkladu v okamžiku, kdy ho nehoda v dílně připraví o prst a sen o kariéře klavíristy je navěky ztracen.

To vše v době, kdy je ve vzduchu stále přítomen zápach knih pálených po občanské válce, před frankisty, je třeba se mít na pozoru a krysy jsou reálnou hrozbou nemocí stejně jako symbolem zla a možného ohrožení člověka.

Štěstí je třeba hledat, možná i tak zní jedno ze životních ponaučení žen, kroužících kolem dospívajícího chlapce.

Je to věčná záhada, přijít na kloub umění zaujmout tolikrát už vyprávěným příběhem. Nebo se to jen zdá a jde stále o cosi nového? Možná o nalezení vlastní cesty životem, která je originální stejně jako každý jedinec. Byť by měl hrdina s autorem tolik podobných rysů. Kouzlo vyprávění však nikdy chybět nemůže, o čemž se Marsého ctitelé pokaždé přesvědčují.


27.12.2012  Právo

Přidat komentář

Obě výše zmíněné roviny jsou toliko zázemím, z něhož vyrůstá, dovolme si malou hru se slovy, totální obraz jedné barcelonské čtvrti. Autor díky nim pečlivě mapuje svůj fikční svět a zaplňuje jej barvami, chutěmi i vůněmi dobových společenských i geografických detailů.

Ostatně, i díky Marsému je Barcelona jedním z nejcharismatičtějších měst současného umění (zajímavou konfrontací si prošla prostřednictvím i u nás loni vydaného thrilleru Zatímco spíš a jeho filmové verze; jestliže se román odehrává v New Yorku a je jen „zajímavý“, film naplno pracuje s estetikou barcelonských činžáků - a je strhující).

Tentokrát je ovšem i Barcelona pouhým kontrastním prostředím (navíc Marsé s citem popisuje i venkov). Jakkoliv je katalánská metropole sama o sobě fascinující, Marsé před námi otevírá ještě kouzelnější svět; Ringovu fantazii napájenou neutuchajícím přívalem brakové literatury, komiksů, filmů, plakátů i vlastní dětské, čisté a nadšené představivosti.

Stejně jako není Kaligrafie snů určena milostnou zápletkou a politickým pozadím, nelze ji ani stavět po bok příběhům o dětských dobrodružstvích a dětském vnímání světa. Na to je dětským eskapádám věnována příliš malá pozornost. Ringo se sice schází se svou „partou“ a řeší první erotická poblouznění, ale pro jeho vnitřní svět jsou důležitější jiné věci, které s dospíváním nesouvisí a překračují věkové hranice.

Marsému jde o oslavu ponoření se do příběhů. Ringovými skutečnými partnery proto nejsou kamarádi ze čtvrti, ale statečný náčelník Apačů Vinnetou nebo herci, jako je věčný padouch Basil Rathbone, a duch zastřeleného vrabčáka...

Mohlo by se zdát, že Kaligrafie snů je dalším z řady dnes tolik populárních děl, které reflektují rostoucí vliv (a sebedůvěru) ner d -ské popkultury. Jen z loni vydaných knih můžeme jmenovat třeba Zemi slídilů Williama Gibsona nebo Generaci A Douglase Couplanda, které představují dva hlavní proudy tohoto přístupu. Zatímco prvně jmenovaný chladně zkoumá vývoj popkultury, aby popsal a odhadl společenské a politické trendy, druhý rádoby vtipně a ironicky trousí citace z cizích (lepších a vtipnějších) děl a (marně) doufá v jakýsi Brownův pohyb kvality.

Marsé, který umně mixuje fráze plné patosu, jak vystřižené z nápisů pod ilustracemi rodokapsů, s poetickými popisy městského života, je ovšem stará škola a jeho přístup tomu odpovídá. Ohlíží se do minulosti a k jejím artefaktům, aniž by ke svým odkazům přistupoval jako vědec či nedejbože pouhý opisovač či glosátor. Je ryzím obdivovatelem.

Kaligrafie snů je okouzlena možnostmi tehdy ještě stále mladého filmového média (k umístění děje do Barcelony dodejme, že právě zde později vznikla slavná katalánská filmová škola) a svobody braku, jako tomu bylo i v textech nejen našich avantgardistů. Marsého postavy žijí ve světě, který sní – na stránkách morzakorů i v pō ítmí premiérových kin nebo na výpravách do vykřičených čtvrtí. A snaží se tyto sny dál šířit a rozvíjet.

Ostatně „Ringo“ je přezdívkou převzatou z westernu Přepadení. A ultimátním popřením tvrzení jeho otce, že žijí v „řiti světa“, je, když ve filmu o Zorrovi padouch prohlásí „byl jsem učitelem šermu v Barceloně“. Svět snů a iluzí se v tu chvíli jeví být garantem reality. Je skutečnější a větší než život sám. Proto Ringa zasáhne, když v plamenech hranice politicky nebezpečných knih omylem skončí i jeden ryze dobrodružný příběh. Proto je pro něj bolestnou zkušeností, když je jím vyprávěný příběh napaden zhrzeným kamarádem z pozice „faktů“.

Uvědomuje si totiž, že příběhy by měly být svobodné a jejich pravdivost by neměla být poměřována tím, zda v Arizoně je, či není moře. Chápe, že díky příběhům se nemusí vzdávat svých snů ani on sám – přestože se mu po nehodě, při níž přišel o prst, definitivně uzavřela možnost stát se profesionálním hudebníkem.


Dobré příběhy jsou totiž skutečně pro každého. A Kaligrafie snů dobrým – byť nedějovým – příběhem rozhodně je.


30.5.2013  Tvar

Přidat komentář