Freudova sestra

Proč zanechal Sigmund Freud své sestry roku 1938 ve Vídni svému osudu – jisté smrti?
Příběh rodiny Sigmunda Freuda z pohledu a hlasem jeho sestry Adolfiny

Euromedia Group – Odeon

vydává román

makedonského spisovatele

GOCE SMILEVSKÉHO

FREUDOVA SESTRA

 

Goce Smilevski: Freudova sestra/ Sestrata na Zigmund Frojd

Vídeň 1938. Adolfina Freudová, na naléhání sestry Pauliny, žádá bratra, aby pro ně zajistil víza k odjezdu ze země, protože má strach o svůj život. Sigmund Freud její obavy bagatelizuje, ujišťuje ji, že jim žádné nebezpečí nehrozí, a pomoc odmítá. Všechny čtyři Freudovy sestry, v té době už víc jak sedmdesátileté, jsou záhy deportovány do Terezína. Sigmund Freud však Vídeň opouští a odjíždí do Anglie. Na seznamu osob, kterým zajistil bezpečný odjezd, je nejen jeho manželka s dětmi, ale také jeho švagrové, dvě guvernantky a jeho osobní lékař.

Román vypráví příběh rodiny Sigmunda Freuda z pohledu a hlasem jeho sestry Adolfiny, která vzpomíná na celý svůj život, dětství, vztahy se sourozenci, lásky, chvíle štěstí i neštěstí. Její vyprávění plyne na pozadí společensko-historického kontextu Vídně na přelomu 19. a 20. století. Zdánlivě bezvýznamný život sestry slavného muže stojí v protikladu s biografií proslulého zakladatele psychoanalýzy – kniha však zdůrazňuje nezpochybnitelné a hluboce lidské kvality Adolfiny, která svého bratra bezmezně milovala a musela se smířit se skutečností, že ona i její sestry hrály v životě egocentrického lékaře bezvýznamnou roli.

Sigmund Freud zemřel na počátku války v Londýně. Žádná z jeho sester holokaust nepřežila.

Odeon 2012, MOC 279 Kč, počet stran 272
Přeložil a doslov napsal Ivan Dorovský
V tomto překladu vydání první  

GOCE SMILEVSKI se narodil roku 1975 ve Skopji v Makedonii. Studoval na Karlově univerzitě v Praze, dále na Středoevropské univerzitě v Budapešti a na univerzitě v rodném městě. Po debutovém románu Planeta nezkušenosti (2000) následovala próza Rozhovor se Spinozou (2002). Za svůj třetí román Freudova sestra obdržel roku 2010 Cenu Evropské unie za literaturu; dílo vychází ve 24 zemích. 

Ukázka z textu:

V těch měsících po odjezdu nám někdy telefonovaly Marta a Anna a říkaly nám, že Sigmund prodělal další operace dutiny ústní, že se uzdravuje, nemůže však mluvit. Rakovina mu tak poškodila sluch, že se s nimi dorozumíval psaním. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme byli dětmi a kdy mě bratr učil psát. Marta a Anna nám řekly, že bydlí v hezkém domě na tichém londýnském předměstí, a neustále nás ubezpečovaly, že Sigmundovi přátelé dělají vše, abychom my, jeho sestry, dostaly výjezdní víza z Rakouska.  Pak s nimi budeme moci bydlet v jednom domě.

My čtyři jsme se naučily žít se strachem. Nebyl to strach ze smrti, nýbrž z utrápení. Musely jsme na rukávech nosit Davidovu hvězdu, aby byly dodržovány všechny zákazy, které platily pro všechny  Židy. Nesměly jsme už chodit do divadla, do opery, na koncerty. Nesměly jsme chodit do restaurací a do parků. Nesměly jsme jezdit v taxíku. Mohly jsme jezdit tramvají, ovšem pouze v zadním voze. Směly jsme vycházet z domu, ovšem pouze v přesně stanovených hodinách. Telefony jsme měly vypnuté. Mohly jsme užívat jenom dvě pošty ve městě. 

Přidat komentář

Přesto se svým sestřičkám ke konci života obrátil zády. Vyřídíl  povolení k odjezdu do Anglie sobě a několika jiným lidem (a jednomu psovi), sestry však nechal ve Vídni. Všechny čtyři umřely v koncentračním táboře. Právě tím se Smilevského příběh otevírá – Sigmund se balí, třídí věci, co si vezme s sebou a co vyhodí. Adolfína spolu s druhou sestrou, slepou Pauline, za ním přijde a ptá se proč, proč. Sigmund nevysvětluje. Uhýbá pohledem. Třídí věci.

Tak se nejdřív dozvídáme konec. Až pak se před námi začne rozvíjet život sourozenců od útlého dětství – z pohledu Adolfíny, jejíž osud byl obzvlášť smutný. Matka ji neměla ráda a nejčastější větou, se kterou se na dceru obracela, byla – bylo by lepší, kdybych tě nikdy neporodila. Sigmund ji měl nicméně rád. Strašně rád. I poté, co začal studovat na univerzitě, trávili spolu dost času a on jí vykládal, o čem přemýšlí, i když něčemu z toho nemohla rozumět. V jednu chvíli se dokonce rozvine cosi něžného, snad blízkého lásce, mezi Sigmundem a Adolfíninou nejlepší kamarádkou, nemocnou, křehkou Sárou Auerbachovou. Její prostý, nekomplikovaný pohled na svět je pro mladého mudrlanta tak trochu zjevením. Jako když se během procházky v prosluněném parku baví o štěstí:

„Štěstí je krátce trvající jev, je naplněním nějakého dlouho se vrstvícího přání nebo potřeby,“ řekl bratr.
„Já bych to nenazvala štěstím. Takové naplnění přání a potřeb bych nazvala uspokojením.“

„A co by pak bylo štěstí?“ zeptal se bratr.

„Nevím,“ odpověděla Sára. „Myslím, že štěstí je jednou z oněch věcí, které nelze definovat. To jednoduše cítíš.“

Doma u Sáry se oba seznámí také s Gustavem Klimtem a jeho sestrou Klárou. Klára několik let oduševněně bojuje za práva žen, jezdí na kole a nosí kalhoty a nadělá si tím problémy – Vídeň na počátku minulého století, jakkoli bohémská a uvolněná, na některé věci ještě připravena není. Ubitá, zklamaná Klára končí v Hnízdě, psychiatrickém zařízení na kraji města. Několik let poté se právě tam dobrovolně odebírá i sama Adolfína. A není to zas tak tragické. Je jim tam dobře a hlavní lékař ví, že si přišly spíš odpočinout než se z něčeho léčit.

Freudova sestra je plná smutku, ale naděje jí nechybí. Klára Hnízdo opustí, aby se po smrti bratra postarala o jeho čtrnáct synů – každý má jinou matku a všichni se po otci jmenují Gustav – a všichni mají Kláru ze srdce rádi. Adolfína rovněž odejde, svým způsobem se smíří se svou stárnoucí matkou a pečuje o ni v jejích posledních letech. Reiner, jediný muž Adolfínina života, jí jednou řekne:

„Ty jsi zrozena být kamenem, o který zakopnou ti, o nichž si namlouváš, že je máš ráda. Ty nedokážeš mít ráda. Ti, kdo opravdově milují, nezatěžují svou bolestí ty, kteří už je přestali milovat.“

Reiner oplácí něhu nevděkem. Adolfínu to zraní, ale nezlomí. Je Freudovou sestrou – krví, ale ne způsobem přemýšlení. Vůči bratrovým závěrům se občas dost ostře vymezuje, nesouhlasí a žije a svět vidí jinak – je v tom méně analytického uvažování a podstatně víc „obyčejné“ lidskosti, pochopení. Reiner se mýlí. Freud možná také.

O Freudovi se toho popsalo už hodně. Smilevského kniha je však jiná – jak dosvědčuje hezká řádka překladů do cizích jazyků jako i literárních ocenění. Není to poprvé, co si Smilevski půjčil z dějin známou osobnost – v předchozí knize se věnoval Spinozovi. Kdoví, kdo přijde příště. Jelikož autor nějaký čas pobýval i v Praze, možná se v dalším příběhu vrátí právě sem.

Přidat komentář

Kdykoli jsem chtěla jít s bratrem do knihovny, kde trávil mnoho hodin, maminka mi vždycky řekla, že mě s tatínkem potřebují v obchodě a já jsem vždycky šla s ní. Později jsem už věděla, co mám dělat: V okamžiku, kdy maminka začala mluvit s nějakým zákazníkem, poprosila jsem tatínka, aby mě pustil jít si číst. On nebyl proti a já jsem v rychlosti vystřelila z obchodu a namířila si to do čítárny.

Můj bratr četl knihy, které studovali na lékařské fakultě, kdežto já jsem se pokoušela porozumět nějakému filozofickému dílu. V přestávkách mezi četbou jsme s bratrem diskutovali. Pokud už znal to, co jsem právě četla já, pomáhal mi pochopit věci, které jsem nechápala. Když jsme se s bratrem společně vraceli domů, maminka mě opět vítala s výčitkami a obviňovala mne, jak moc museli s tatínkem pracovat v obchodě bez mé pomoci. Nebo mi vysvětlovala, že dívky mají své místo v kuchyni.

Hodiny strávené v čítárně vedle bratra, kdy on hleděl do svých knih a já do svých, mne nějak posilovaly a maminčina slova se ode mne stále více odrážela, nezasahovala mě, nedrásala mě na prsou, chlad jejích očí nepronikal do mých zřítelnic.

Maminka to cítila, její pohled teď často ztrácel jistotu, ten jed, kterým bylo prosáknuto pouto mezi ní a mnou, jsme již necítily stejně, působil jenom na ni a byl příliš silný pouze pro ni, dusil ji v její bezmoci, dusil ji onen paprsek štěstí, který mi stále častěji rozjasňoval tvář, onen odstín radosti, který mi podbarvoval hlas, kdykoli jsme se vracívali s bratrem společně domů.

Když jsme s bratrem dělali přestávky mezi četbou a chodili do dvora knihovny, vyprávěl mi o věcech, které jsem těžko mohla pochopit, přesto jsem mu pozorně naslouchala. Věděla jsem totiž, jak je pro něho důležité, aby ho někdo vyslechl, protože jeho přátelé byli zasvěceni výhradně medicíně, kdežto on chtěl ještě něco navíc, chtěl odhalit tajemství lidské duše, která byla opakem anatomie.

Sigmund byl přesvědčen, že rozkrytí tajemství by mohlo být dosaženo zkřížením rozumu a citů. Říkával, že i uvažování a cítění jsou naší podstatnou součástí a pouze při spolupráci obou částí si může člověk uvědomit sám sebe. Někdy znovu pročítal některou z knih, které mi doporučoval – měl rád Sofokla, Shakespeara, Goetheho i Cervantese.

Po mně chtěl, abych nečetla Balzaka a Flauberta, protože prý jejich knihy jsou plné nemravnosti. Dostojevského, kterého právě objevoval, mi zakazoval proto, že byl plný temných myšlenek. Pokoušel se mi pomoci, abych pochopila Hegela a Schopenhauera, zatímco já jsem mu vyprávěla o tom, co jsem četla z Platona, jehož díla znal zprostředkovaně, skrze to, co o něm napsal John Stuart Mill.

Doma jsem občas otvírala Bibli. Nejvíce se mi v ní líbila ta část, v níž se královna ze Sáby obrací k Šalomounovi: – Ó, kéž bys byl býval mým bratrem a sál z prsu mé matky! Pak bych tě při setkání venku políbila, aniž bych byla napore menuta. Vedla bych tě a dovedla do domu své matky. Ty bys mě učil a já bych tě napájela mladým vínem a šťávou z granátových jablek.

Tu knihu jsem otvírala jen tehdy, když nebyl můj bratr poblíž. Četl z ní krátké úryvky a říkal, že je plná omylů. To bylo to místo, kde se přetrhla tenká nit mezi námi a našimi zapomenutými předky. Byli jsme první bezvěrci v dlouhé řadě pokolení od dob Mojžíšových dosud, první, kteří pracovali v sobotu, kteří jedli vepřové, kteří nechodili do synagogy, kteří neříkali kadiš na pohřbech a o výročích smrti rodičů, kteří nerozuměli hebrejštině.

Posvátným jazykem byla pro nás němčina (můj bratr věřil, že němčina je jediným jazykem, který může v úplnosti vyjádřit nejvyšší vzepětí lidského myšlení), bývali jsme nadšeni německým duchem a dělali jsme všechno proto, abychom byli jeho součástí, bydleli jsme ve Vídni, hlavním městě Rakousko-Uherska, které nazývali posvátnou říší německého národa, a s jakýmsi podivným nadšením, jímž jsme zahalovali ostych k naší tradici, jsme přijímali zvyky a chování tehdejší vídeňské střední třídy.

Bratr věřil, že Charles Darwin objevil skutečné místo člověka – v říši zvířat. Tvrdil, že Darwinem začíná skutečné chápání lidské bytosti – jako výtvoru přírody, který vznikl metamorfózou jedné zvířecí podoby v jinou, a nikoli jako Božího stvoření z prachu vdechnutím Božího dechu. Věřil, že pomocí rozumu lze vyřešit záhadu bytí a Darwinova teorie o původu člověka byla pouhým začátkem tohoto řešení. To, co mělo následovat po objevu toho, jak vznikl člověk, bylo: Co je člověk, co v něm je to, co jej dělá tím, čím je. – Chtěl bych poznat vrstevnatou texturu, kolem níž se prolíná to, co se nazývá osud a náhody, říkával bratr.

Aby mohla být objasněna každá vrstva uvedené textury, aby se poznalo složení všech vrstev, které tvoří lidskou bytost, musel být učiněn první krok – musely být odstraněny iluze. A největší ze všech iluzí, domníval se bratr, je náboženství se svými dogmaty. Věřil, že pouze rozum může odstranit iluze, a své předchůdce hledal ve všech těch, kteří více věřili rozumu než náboženským dogmatům.

Když si povšiml, že nejsem schopna sledovat to, co mi vypráví, udělal posunek, který se nám stal jakýmsi pozdravem a znamením, abychom změnili téma, o kterém jsme mluvili: Špičkou ukazováčku se dotkl mého čela, pak špičky nosu, rtů a začínali jsme mluvit o našich touhách – toužili jsme odjet do Benátek, jenom my dva. Benátky, které se v touze po našem společném životě v tom městě mihotaly tak, jak jsme si představovali, že se mihotá luna ve vodách benátských kanálů, Benátky s architekturou podobnou krajce, kterou jsme viděli v knize o tomto městě, existovaly v našich úvahách reálněji a silněji než v očích mnoha těch, kteří tam byli.

Kdykoli jsem si na ně vzpomněla, jako při nějaké hře jsem si k sobě přitiskla zápěstí a spojila tak místa, kde pulzovaly žíly obou rukou, trochu jsem pokrčila prsty, udělala z nich gondolu a s rukama ve vzduchu jsem vyplouvala.

Z knih jsme poznávali také benátské malíře – Carpaccia a Belliniho, Giorgiona a Lotta, Tiziana a Veronesa, Tintoretta a Tiepola. Z knih jsme se dovídali také o malířích, kteří nikdy nevkročili do tohoto města, v němž jsme toužili žít můj bratr a já.

V knihách o Breughelovi a Dürerovi jsme mezi postavami na jejich obrazech hledali šašky, ten už celá staletí vyhynulý poddruh homo sapiens, poznávali jsme je podle jejich divných čepic, nejčastěji mívali oslí uši nebo několik výstupků jako růžky, na nichž byly bambulky. Šaškové, kteří již v době faraonů bavili vládce, když jim vyprávěli hlouposti, v nichž se skrývaly největší moudrosti, hlupáčci, kteří vždycky bývali v evropských dvorech vedle králů, knížat a hrabat.

Šaškové, které až do šestnáctého nebo sedmnáctého století bylo možné najít všude v Evropě, trmáceli se od města k městu a od vesnice k vesnici a na oslavách svátků dostávali nějaký ten groš. Šaškové byli onou částí lidského rodu, která se možná moudře vzdala rozumu, možná se vědomě rozhodli být na posměch ostatním lidem, a tak se posmívat celému světu. A také tomu, který svět tak chybně stvořil. Právě vědomí, že svět je chybně stvořen, bylo možná hlavní příčinou toho, že se vzdali rozumu.


12.7.2012  Literární noviny 

Přidat komentář

Lépe nechat mluvit samotného autora, přesto poznamenáme, že komu by se to nechtělo číst celé, ať klidně přeskočí všechno ostatní a přečte si jeho odpověď na poslední otázku, která se týká právě jeho pobytu v Praze. Goce říká, že v životě nenapsal jediný verš. Přesto ten jeho intimní pohled na Prahu snad nemůže být ničím jiným než právě poezií…

Otázka, kterou už jsi nejspíš slyšel mockrát – proč sis vybral právě Adolfinu jako tu, která nám příběh převypráví?

Vím, že příběh mohl být vyprávěn z pohledu Sigmunda Freuda, ale já jsem radši chtěl dát hlas postavě, již dějiny opomíjejí, postavě, která je zapomenuta, a z tohoto hlediska, řekl bych, by se tento román tudíž dal číst i jako hymnus zapomenutých. Co zůstalo po Adolfině Freudové? Několik faktů: že zůstala neprovdaná (což byl pro ženu v devatenáctém století děs), že se starala o rodiče až do jejich smrti a že s ní její matka velmi špatně zacházela. A co dalšího? Několik fotografií. Několik dopisů bratrovi. Freudův dopis snoubence (později ženě) Martě, kde říká, že miluje Adolfinu ze všech svých sester nejvíc a že právě ona je z nich nejcitlivější. A pár řádek o tetičce v knize Martina Freuda, jež skýtají dojem, že ji rodina Freudových podceňovala. To je vše, co o ní víme. Pro mě je Adolfina symbolem zapomenutých lidí.

Otázka o tvém způsobu práce na textu – škrtáš moc, když po sobě čteš svůj první náčrt?

Napsat Freudovu sestru mi zabralo sedm a půl roku a během psaní jsem se rovněž věnoval hledání materiálu. Zajisté, mnohé věci byly vyškrtnuty.

Přemýšlela jsem nad tím, že přestože jsi zjevně velmi sečtělý ve filozofii a mnohé z ní ve své práci používáš, Freudova sestra není „těžké“ čtení – všechno úvahové, filozofické je tak dobře zapracováno do příběhu, že jej to nebrzdí. (Myslela jsem třeba na Vojnu a mír, celkem pochopitelně, jelikož Tolstoj vždycky příběh zastaví úplně a ponoří se do rozsáhlých úvah o smyslu historie a podobně…) Ty příběh nikdy neopouštíš – což dělá knihu velmi čtivou. Je to pro tebe přirozené, nebo se musíš kontrolovat, abys knihu nezahltil filozofií či teorií?

Bylo to přirozené, protože vždycky, když jsem usedl k psaní, řekl jsem si: Teď jsem Adolfina Freudová, teď vyprávím příběh tak, jak by jej vyprávěla ona. Takže bylo úplně přirozené příběh neopustit. Protože Adolfina jej vyprávět chtěla a všechny reflexe o filozofii a psychoanalýze jsou prostě součástí proudu tohoto vyprávění.

Kdo je tím prvním, kdo čte, co jsi napsal? Od koho dostáváš první názor?

To závisí na románu – některé z mých románů jdou rovnou do tisku bez toho, aby jej kdokoliv četl, a co se týče Freudovy sestry, četli a komentovali ji můj otec a moje sestra, a také poskytli nějaké návrhy.

Přestože jsem Muže bez vlastností četla jenom jednou – nebo možná právě proto – tak nějak se mi v momentu, kdy se ve tvém příběhu objeví Klára, okamžitě připomenula Klarisa z tohoto Musilova románu. (A to ještě předtím, než jsem se na internetu dozvěděla, že jsi dokonce o této knize napsal esej.) Toto pojítko může být úplně náhodné a celkem povrchní, ale přece – bylo tam nějaké skutečné spojení mezi Klarisou a Klárou, když jsi své dílo psal?

O Robertu Musilovi jsem se poprvé dozvěděl, když jsem četl Umění románu od Milana Kundery. Sám sebe považuji za Kunderova žáka a byl jsem opravdu šťastný, když před několika lety jeden americký kritik v časopise Publishers Weekly napsal, že mu něco v mých románech Kunderu připomíná. Takže když jsem se v Umění románu dočetl, že Musilův Muž bez vlastností je jedním z jeho oblíbených knih, nemohl jsem se dočkat, až si to přečtu. Bylo mi tehdy 20 nebo 21 let, bylo to dávno. Jsem si jistý, že mezi těmito dvěma postavami může vést stopa, i když jsem si to sám dosud neuvědomil a jsem vděčný, že jsi mě na to upozornila. Přesto, Klarisa jde od hysterie k šílenství, zatímco Klára – od melancholie k šílenství.

Další věc, na kterou jsem si vzpomněla, byl Svět včerejška od Stefana Zweiga. Části, kde popisuje soudobou Vídeň. Jak vypadala, jaké vyvolávala pocity. Nicméně on v té době žil. Ty ne, a přesto Vídeň čtenáři krásně vyvstává před očima. Kde jsi fakta o staré Vídni sháněl?

Jak jsem řekl, psaní a výzkum mi zabraly sedm a půl roku – takže o devatenáctém a o první polovině dvacátého století jsem si toho mezitím zjistil hodně, stejně jako o psychoanalýze, o Freudově životě, o ženských právech v tom období a pak, samozřejmě, také o Vídni.

Ta výše zmíněná esej se týkala také románu Hluk a vřava od Williama Faulknera. Kdy jsi jej četl poprvé a nakolik tě ovlivnil? Tato myšlenka může být dost možná také celkem vzdálena skutečnosti, ale dalo by se říct, že některé kousíčky Freudovy sestry nejsou nepodobné některým kousíčkům Hluku a vřavy. Stejně jako Quentin opakuje “Otče dopustil jsem se krvesmilství” – do takové míry, že to začíná působit téměř jako svého druhu zaklínadlo, ve tvém díle je ta věta Adolfininy matky, “Nikdy jsem tě neměla porodit”, která se vrací zas a znovu jako temné znamení...

Za tyto náhledy na román bych ti rád poděkoval. Faulknerův román Hluk a vřava jsem četl třikrát, když mi bylo 22 a 23, a zbožňoval jsem jej tak moc, že jsem si v posledních letech netroufnul číst ho znova, protože je tak silný. A jsem si jistý, že nejsem první, kdo tento fascinující Faulknerův vliv pocítil. Takže něco z něj v mé paměti určitě zůstalo. A vzhledem k této konverzaci myslím, že si Hluk a vřavu asi brzo přečtu znova.

Psal jsi také pro divadlo. A co poezie? Zkoušel jsi někdy něco i v této oblasti?

Poezii čtu strašně rád, ale sám jsem nikdy nenapsal jediný verš.

Co čteš teď?

Poetiku prostoru od Gastona Bachelarda.

Četla jsem, že když jsi žil v Praze, nějaký čas ses živil prodáváním křišťálu. Nic víc se tam o tom nepsalo. Mohl bys vysvětlit, o co tedy šlo?

V letech 1995 až 1997, to mi bylo 20 až 23, jsem studoval na Karlově univerzitě a několik měsíců jsem přitom pracoval v obchodě s křišťálem, ale spíš kvůli životní zkušenosti než pro peníze. Praha pro mě byl zázrak, a co se mnou dělala, byla alchymie – díky architektuře, muzeím a koncertům jako bych se dotýkal věčné krásy, v Praze jsem prožil největší štěstí a největší smutek, v Praze jsem miloval a nenáviděl; Praha mi přinesla první mystický zážitek a já jsem pocítil Boha opět tak, jak jsem jej cítil ve svém dětství (a tento zážitek nacházím a ztrácím zas a znovu). V Praze jsem četl Kunderu a Hrabala, Seiferta a Holana a Erbena, v Praze jsem poslouchal Smetanu a Dvořáka. Nepovažuji se za spisovatele, protože spisovatel, to je profese, a to já nejsem já. V Praze jsem si uvědomil, že psaní je součástí mého osudu.

Děkujeme Gocemu za rozhovor i za ochotu!

S autorem si povídala a z angličtiny do češtiny přeložila Míša

Přidat komentář

Přijal jsem za svou protihry pudu působícího na principu slasti a reality. Zdálo se mi, že chápu cenzurní instanci vytěsňování pudových přání a že je mi blízké pojetí sublimace, čili převedení sexuálního pudu z jeho původního cíle na společensky přijatelnější činnost.

Nevadilo mi pobouření jisté části veřejnosti i odborníků, které Freud iritoval svými pověstnými tezemi, že sexuální pud není u člověka vázán pouze na rozmnožování, nýbrž sleduje primárně ukojení, získání slasti (tím vlastně předpověděl sobecký gen).

Podle Freuda sexuální pud není úzce spojen s oblastí genitální, nevzniká a neprojevuje se teprve v pohlavní dospělosti, nýbrž je v člověku přítomen v různých podobách od narození. Fascinovala mne jeho otázka: Je penis přívěskem člověka, nebo člověk přívěsek penisu?

Nyní ale jisté informace nabourávají Freudovu aureolu intimním průnikem do jeho rodinného zázemí. O tom je nová kniha mladého makedonského autora Goceho Smilevského Freudova sestra, vycházející v mnoha jazycích a v mnoha nakladatelstvích.

Už od někdejší letmé návštěvy Makedonie mne námět tohoto mezinárodně oceněného románu fascinoval. A letos v létě jsme si ji i v Brně mohli koupit, byla vydána nakladatelstvím Odeon v českém překladu balkanologa Ivana Dorovského, i s jeho zasvěceným doslovem.

Informace z postmoderního románu vrhají odlišné světlo na známého psychoanalytika, rodáka z Příbora na Moravě, pozdějšího Vídeňáka. Pohledem jeho sestry Adolfíny se velký Sigy jeví jako zarytý germanofil, egocentrik, ateistický tolerantní neortodoxní žid, žárlivec a mužský šovinista, vyznačující se autoritativně mocenským chováním v rodině i k žákům, jako mužovládaný jistými specifickými neuroticismy, člověk konzervativně patriarchálního středostavovského sociálního původu, jehož stín nemohl překročit.

Na základě takových faktů mne popadla obava, zda to nemůže vést ke korigování mého pohledu. Naštěstí nemůže, i když románová výpověď jedné z Freudových sester zbavuje můj idol občanského kouzla. Snad jde o jistý druh „obrany“ Freudovy sestry Adolfíny, zklamané z toho, že jí a dalším sestrám jejich bratr Sigmund neumožnil opustit Rakousko.

Byl to Freudův naivní humanismus, který nedokázal prohlédnout nacistickou lstivost, když se oháněl Mannovým textem Bratr Hitler?Lze být advokátem Freudovy neomluvitelné naivity?

Po anšlusu Rakouska v roce 1938 bylo totiž věhlasnému psychoanalytikovi, a to zásluhou řady intervencí, do nichž se zapojili např. americký prezident F. D. Roosevelt, britský ministr vnitra Samuel Hoare, Francouzka Marie Bonapartová aj., gestapem umožněno, aby mohl s patnácti blízkými lidmi a pejskem odcestovat do Londýna.

Freud své vlastní sestry ale do seznamu neuvedl, čímž je nepřímo odsoudil k smrti v nacistickém koncentráku. A to je problém, kterému se v románu věnuje spisovatel Goce Smilevski, ctitel našeho Milana Kundery.

30.11.2012  Brněnský deník

Přidat komentář