Hrad

Naproti tomu jeho bratranec Howie, v dětství spíš přehlížený, ušlápnutý, nevýrazný, se v jedné chvíli vzchopil a dnes už má krásnou rodinu a slušné živobytí. Zrovna nedávno koupil starobylý Hrad kdesi v Evropě a napadne ho zavolat Dannymu, zda by nechtěl přijet a nějakým způsobem pomoci.

Oba muže pojí ne zrovna veselý zážitek z dětství, z něhož si Howie odnesl doživotní trauma. Teď však všechno vypadá v pořádku, jeho nabídka je lákavá, Danny určitě přijede. Když se dozví, že Howie by chtěl zříceninu předělat na luxusní, tak trochu alternativní hotel bez mobilů a veškeré techniky, kde by lidé mohli nacházet sebe sama, není z toho jako běžný Newyorčan, zamilovaný do svého telefonu a připojení na internet, ani trochu nadšený. Ale čeká, uvidí, co se z toho vyklube.

A má pravdu, nakonec je dokonce velmi brzy velmi užitečný. Podaří se mu totiž promluvit si se starou paní, poslední žijící členkou aristokratického rodu, jenž obýval hrad někdy od středověku. Paní hraběnka dělá problémy, odmítá opustit svou věž a brání tím v rekonstrukci. K Dannymu se ale kupodivu chová celkem vstřícně, ačkoli pár ostrých poznámek si neodpustí.

Tohle vám pochopitelně nic neříká. Nic podobného jako urozená krev v Americe neexistuje, křížíte se tam všichni navzájem. Nejstarší věcí u vás ve skříni je tenisová raketa z roku 1955, kdežto já mám ve sklepení sarkofág ze třináctého století. Evropané ovšem tyto věci chápou. Vysvětlila jsem jim, že jsem urozenější než oni.

Atmosféra kolem hradu je v každém případě temná, chvílemi snad dokonce zlověstná. Nebo si to Danny jenom namlouvá? Proč ho sem Howard vůbec pozval? Vždyť ho potom, co mu v dětství vyvedl, musí vysloveně nenávidět... Nebo Danny přehání?

Někde ve Spojených státech zatím skupina delikventů ve vězení se zvýšenou ostrahou absolvuje kurz tvůrčího psaní. Je jedno, zda si příběhy vymýšlejí, nebo se rozhodnou použít svou vlastní zkušenost, třeba si dokonce vyřešit stíny vlastní minulosti. Jednoduše zkoušejí, jak to půjde.

Jeden tak třeba píše o starobylém hradě, o dvou bratrancích, kteří se zde po dlouhé době potkávají, aby krásné, ale zchátralé místo přestavěli na hotel...

Jennifer Eganová si ráda pohrává se čtenářem, ráda překvapuje a klade před něj hádanky. Ale nikdy se v tom neztratí. V nesmírně vtipných, lehkým perem psaných kapitolách nás provádí trochu bizarními světy na pomezí fikce a skutečnosti, vede nás k novému pohledu na dobře známá témata, ale v neposlední řadě také baví a dokazuje, že vysoká literární úroveň se s humorem nijak nevylučuje.

O jejím předchozím románu, který vyšel nakladatelství Odeon před dvěma lety, si můžete víc přečíst zde.

Přidat komentář

Hrad kdesi v Karpatech

Nakladatel se teď rozhodl sáhnout hlouběji do minulosti a vydat starší autorčino dílo, Hrad z roku 2006. Ti, které oslovila Návštěva bandy rváčů, mohou být při čtení prvních stránek knihy mírně na rozpacích. Jako by totiž četli knihu úplně jiné autorky. A skutečně, každý román Jennifer Eganové od autobiograficky inspirovaného Neviditelného cirkusu z roku 1995 až po zmíněný poslední je úplně jiný. Pokud mají něco společného, pak především značnou jazykovou bravuru a vůli experimentovat.

Podobně jako Mág Johna Fowlese, k němuž byl román Jennifer Eganové přirovnáván v jedné z amerických recenzí, nabízí Hrad atraktivní kombinaci zajímavého příběhu – který je ovšem rozsekán do několika narativních rovin – a metatextového experimentu. Za hlavního protagonistu příběhu lze označit Dannyho, který se v domovském New Yorku potýká s existenčními problémy, a tak pozitivně reaguje na nabídku svého bratrance Howarda, aby mu pomohl s renovací starého hradu kdesi ve střední Evropě (patrně v Česku), který chce přestavět na alternativní hotel.

Danny přijíždí k hradu a čtenáři je jasné, že se dostává na nejasně vymezené území, kde lze jen velmi těžko rozlišovat mezi realitou a fikcí, kde věci fungují na několika významových rovinách zároveň. Hrad je tak nejen místem, ale i rezervoárem paměti, vědomé i podvědomé: „Danny v životě na žádném hradě nebyl, dokonce do této části světa ani nezavítal, ale něco na tom všem se mu zdálo povědomé. Připadalo mu, že si to místo pamatuje z minulosti, ne jako že tady už někdy byl, ale jako ze snu nebo z knihy. Věže měly nahoře hranaté zářezy, jaké jim dělají malé děti, když kreslí hrad.“

Ve své prvotině Eganová vycházela ze svých zážitků z putování po Evropě a z pocitu osamělosti, kdy je člověk odříznut od svých známých, rodiny a jediným bezprostředním kontaktem je telefonické spojení, jež samozřejmě tehdy nebylo dostupné vždy. Danny je v opačné situaci. Je závislý na neustálém připojení. Jako takový je symbolem naší doby.

Ztráta spojení s virtuálním světem pro něho okamžitě znamená nejistotu, pocit ohrožení. A právě to se stává, když vstupuje do hradu, neboť jeho majitel Howard vidí používání moderní komunikační techniky velice nerad. Tady se skutečně nabízí ono výše zmíněné srovnání s Fowlesovým Mágem, neboť Danny, ale i další postavy se najednou stávají figurkami, které jsou vydány na milost majiteli hradu Howardovi. Vědomí téhle bezmocnosti není úplně příjemné právě Dannymu, jenž má na svědomí Howardovo dětské trauma.

Aby nebyl labyrint příliš přehledný, uvádí Eganová do hry ještě jednoho hráče. Odsouzence jménem Ray, jenž píše příběh bratranců a hradu v rámci terapeutického cvičení ve věznici. Kurz tvůrčího psaní zde vede literátka, jež kvůli své drogové závislosti přišla o jedno ze svých dětí.

Bravura a vyprávění

Ano, dalo by se namítnout, že to, co nám Eganová v románu předvádí, je obyčejná metatextová hříčka, věc dosti omšelá, navíc sama jako vystřižená z kurzů tvůrčího psaní. Taková námitka by byla lichá. Eganová je skvělá stylistika a stejně jako dokáže zvládat plynulé přechody mezi žánry, dokáže silou svého jazyka udržet i nastavení, které se může jevit jako klišé.

Její postavy jsou loutky ve hře vypravěče, přesto jsou obdařeny naléhavostí, jejich životní příběhy zní jako skutečné, často bolestivé výpovědi.

Howard z hradu vykazuje moderní komunikační technologie, neboť chce obyvatele „osvobodit“ od moderní magie, od virtuálních komunit vytvářených kolem nejrůznějších počítačových a jiných her. Chce restaurovat starou, odvěkou magii, již představuje hrad sám a jeho nejstarší obyvatelka. Při čtení tohoto příběhu se však jakožto čtenáři účastníme magie zcela jiné – magie vyprávění, kterou Eganová zvládá bravurně.


24.9.2014 Lidové noviny

Přidat komentář