Je neuvěřitelně vitální a má ráda všechno pod kontrolou. Takový anděl s ďáblem v těle, který má ale jasné představy o tom, co chce. Teď například otevřít nový salon v Praze.
Tvrdí o sobě, že je přísná a není lehké s ní pracovat. Pokud ale člověk chce něco dokázat, jinak to prý nejde. Návrhářka českého původu Blanka Matragi (58) dobře ví, o čem mluví. Už přes třicet let navrhuje šaty pro tu nejlepší klientelu po celém světě a podívala se na místa, kam se jen tak někdo nedostane. Přesto stále zůstává nohama na zemi a nic pro ni není překážkou. Diář má sice nabitý k prasknutí, ale nechala nás na chvilku nahlédnout do svého soukromí a prozradila nám, co ji přimělo přijet do České republiky, co by dělala, kdyby se nestala návrhářkou, a kolika jazyky mluví.
Blanko, co vás vedlo k tomu, že jste teď po delší době zavítala do Česka?Čeká mě třicetileté výročí mé tvorby a také tady zakládám nový salon, který vznikne tak trochu na přání lidí, abych jim zpřístupnila možnost si pořídit mé šaty na objednávku, což bylo zatím možné jen v salonu v Bejrůtu. Zakládám tu i studio, kde bych chtěla dát prostor mladým lidem a vtáhnout je do svého týmu. Dostávám hodně výzev z industriálního, experimentálního designu. Dělám od porcelánu, přes šperky až po sochy, lustry a další věci. A do toho bych právě chtěla zapojit mladé lidi a dát jim možnost se mnou spolupracovat. Jinak plánuji pátého října uspořádat velkou módní přehlídku na rok 2012 Haute couture a té bude předcházet nová sportovně laděná kolekce, kterou právě dokončujeme. Její krédo je multifunkčnost a kombinovatelnost a bude v ní vše od legín, triček až po večerní šaty.
Zmínila jste, že vás čeká třicetileté výročí tvorby. Rekapitulovala jste při té příležitosti svůj život? Ano a v souvislosti s tím právě chystám v Obecním domě svoji retrospektivní výstavu, která bude trvat delší dobu a bude opravdu nákladná. Nebylo totiž lehké ji zorganizovat. Zrekapitulovat třicet let tvorby přece jen nějakou dobu trvá, ale pomalu už to začínáme instalovat a snad se návštěvníkům bude líbit.
Kromě oblečení tedy navrhujete i šperky, sochy a porcelán. Co dalšího byste ještě chtěla zkusit?Šla bych do čehokoliv, pokud by to pro mě byla výzva. Teď jsem třeba dostala zakázku udělat sochy v nadživotní velikosti do parku u jednoho zámku a nemám s tím problém. Nedělá mi potíž pracovat s čímkoli od skla, litého umělého kamene, bronzu až po různé tavené skleněné plastiky a podobně. Před oděvním výtvarnictvím jsem vystudovala sklo. Návrat k tomu mě tedy těší. Dělám i nějaké věci pro porcelánku, spolupracuji s architekty, což mě baví, protože je to zase jiná spolupráce než s ženami na dílnách. Nebráním se tedy ničemu.
Chtěla jste být návrhářkou už odmala?Asi jo. Byla jsem taková, že jsem hodně ovlivňovala rodinu. Když se stavělo, tak jsem už v deseti letech mluvila do obkladaček a brizolitu, kterým se dům obhazoval. Hodně jsem se zajímala o technologie. Maminka mi říkala, že jsem je v šesti letech šokovala, když jsem se ptala babičky, jakou technikou je co vyrobené. To celá rodina zůstávala stát, odkud znám ta slova. Na ten věk jsem byla velmi vnímavá. I dnes hodně pozoruji okolí a umím velmi rychle reflektovat požadavky doby.
Většinu roku jste v zahraničí. Jezdíte sem jen kvůli práci, nebo i za rodinou?Přiznám se, že většinou je to pracovní. Ale samozřejmě se podívám i za rodinou na Vysočinu. Narodila jsem se ve Světlé nad Sázavou, kde mám maminku a sestru a ráda tam chodím na houby.
Je pravda, že máte větší klientelu v zahraničí? Nebo mi budete oponovat?Kdybych to porovnávala, tak dělám hlavně na Středním východě, v Perském zálivu. Jezdím už třicet let do Spojených arabských emirátů, do Saudské Arábie a do Kuvajtu. Ale tady se také ozývá klientela a je to většinou zajímavá spolupráce. Tady je to takové přátelštější, lidé si nechají rádi poradit a nezůstává obvykle jen u jedněch šatů.
Můžete prozradit, jaké nejdražší šaty a pro koho jste navrhovala?Tak určitě to byly šaty pro královské rody v Perském zálivu. Jedny z těch nejdražších budou 6. října dokonce vystaveny tady v Obecním domě. Ty mi dala dcera emíra Sajcha sultána bin Zajídá, který bude pokračovatelem rodu ve Spojených arabských emirátech. Dali mi udělat šaty na unikátní svatbu. Nevěsta je měla na sobě jen dvě hodiny. Je to multicolorní model a je opravdu jedinečný. Celá svatba byla laděná do stylu Tisíce a jedné noci. Bylo to velmi romantické. Není to ale úplně moje gusto, dělám šaty trochu z jiného soudku. Třeba moje poslední kolekce je inspirována architekturou, hudbou a grafikou, ale tyto šaty také ráda vystavím, protože jsou unikátní. Reflektují zase jinou kulturu.
Většina návrhářů svou prací žije. Jak je to u vás? Dokážete si najít nějakou bariéru a odpoutat se?Já se odpoutávám tak, že ráda cvičím. Jezdím na kolečkových bruslích a chodím do fitka s mladými lidmi. Odpoutávám se tak, že v těch fitness centrech poslouchám hudbu a při bruslení třeba walkmana, což mě dále inspiruje v mé práci. Teď zrovna spolupracuji s českým DJ Brianem, který je na Maledivách, ale na dálku spolu komunikujeme a domlouváme hudbu na moji blížící se přehlídku. Jinak moc ráda pracuji s mladými lidmi, kteří dobře reflektují požadavky současné doby. Díky nim si vůbec nepřipouštím věk. Ani si nedokážu představit nějaké stárnutí. Jsem hodně dynamická, což se snažím na lidi přenášet. Oni mi i píší, že je motivuji k různým rozhodnutím. Já svou tvorbou žiji. Když to nejsou oděvy, tak je to jiný sortiment a já se odreagovávám také tím, že si třeba maluji lžíce a nože lože <§j a převádím je do uměleckých věcí.
Jste perfekcionistka?To zcela určitě. Na sto procent. Lidem se někdy zdá, že je těžké pro mě pracovat, a já to přiznávám. Ale člověk musí být velmi náročný a musí mít vysokou laťku a neustále se konfrontovat s věcmi, aby mohl jít s dobou. A to je moje krédo. V tom dnešním rychlém digitálním světě musíte být pořád ve střehu. Musíte přijít s něčím novým, co třeba ta společnost ani nečeká. Já sama jsem teď sebe překonala v té sportovní kolekci, kdy jsem svoje autorství malby na rámy a těch ojedinělých haute couturových solitérů v té vysoké krejčovině svěřila digitálu, natiskla to na látky od strečových materiálů až po sifony a uvědomila jsem si, že vlastně musím překonat globalizaci té módy, která přichází ze států Dálného východu. Člověk zkrátka musí přijít s něčím, co je autorské a není lehce zkopírovatelné.
Co všechno se čtenáři dozví ve vaší nové knize?Od roku 2006 až dodnes se v mém životě, ale i v Česku udalo hodně věcí, které mi otevřely oči. Hlavně tedy v tom, jak se podnikatelský svět dívá na současnost a jak funguje, anebo nefunguje. Já jsem vlastně vyhrála výběrové řízení na deset domů na Staroměstském náměstí a tento projekt nakonec nedopadl a já v knize vysvětluji proč. Je psána hodně ve fejetonistickém duchu, je tam hodně mého pozorovacího vnímání. I literárně je ta kniha trochu jinde než ta první.
Jako návrhářka určitě hodně cestujete. Existuje ještě místo, kam byste se chtěla podívat?Těch destinací je určitě hodně. Je mnoho vzdálených oblastí, které jsou panensky nedotčené. Paradoxní je, že sice hodně cestuji, ale nejezdím na dovolenou. Na té už jsem nebyla asi třicet let. Jednak mě nelákají destinace, kde jsou pláže a moře. Tam žiji celý rok. Jedu vždycky spíš cíleně někam za zajímavou výstavou třeba do New Yorku nebo za zajímavým koncertem. Určitě bych se ale třeba někdy ráda podívala do deštných pralesů nebo do Afriky. Tam jsem nikdy nebyla. Vybrala bych si urmluvím čitě nějaké klidné místo, protože většinou jezdím tam, kde je plno lidí a rušno. Ale mně to nevadí. Zatím mě to nabíjí. Já tou prací žiji.
Přemýšlela jste někdy, čím byste byla, kdybyste se nestala návrhářkou?Vždycky jsem chtěla dělat interiéry. Asi mi bylo shůry dáno, že jsem vždycky nějak podvědomě cítila design, i když ještě v tom pravém slova smyslu neexistoval. Ale také jsem chtěla být zpěvačkou nebo herečkou. Měla jsem vždycky šíleně ráda pohyb. I teď chodím hodně na zumbu a na tae-bo.
Můžete prozradit, kolika jazyky mluvíte?Já se snad domluvím všude. V mém mládí byla povinná ruština a teď jsem ji znova oprášila, protože hned první, kdo mě tu v salonu navštívil, byl velmi zajímavý člověk ruského původu. Jinak italsky, francouzsky, arabsky a běžně samozřejmě angličtinou.
Jak se domlouváte se svým manželem Makramem?Když jsme spolu ve společnosti, tak používáme většinou angličtinu nebo arabštinu. Záleží na společnosti. Ale jinak doma mluvíme česky. On tady studoval, takže umí perfektně.
Vy spolu nemáte děti. Toužila jste po nich někdy?Bylo období, kdy jsem je strašně chtěla. Po čtyřicítce jsme zkoušeli i tu alternativní reprodukční metodu, ale asi nám nebylo přáno. Uvažovali jsme i o adopci. Ale já jsem hodně otevřená. A v jednom okamžiku jsem si uvědomila a přiznala si tu krutost, že od toho dítěte bych něco očekávala. Že bude třeba přijímat věci, že bude mít nějaký talent a že já mu ho budu předávat a půjde v mých stopách. Když má člověk svoje dítě, tak s ním žije a je nastavené na to, že mu maximálně rodič něco dopřeje a jde s ním. Jenže tady jsem si uvědomila, že by to nemuselo fungovat, proto jsem to zasekla.
Kde plánujete do budoucna žít? Tady, nebo v cizině?Chtěla bych to stejně jako teď kombinovat. Je to tak velmi přínosné. Každá doba a každý stát má v určitém období něco, a když si z toho člověk vezme to pozitivní, tak je to velmi inspirující.
9.9.2011 Jackie
Přidat komentář
AKADEMIČKA BLANKA
Přehlídka se konala hned dvakrát, a to v odpoledních a večerních hodinách 7. ledna 1997. Zaznamenala velký ohlas v tisku (titulky jako: „Největší akce roku“, „Kdy zase oslní Matragi Prahu?“), jelikož se jednalo o první akci svého druhu u nás. Neschopnost českých organizátorů, nevhodné chování některých hostů a fakt, že po enormní fyzické a psychické zátěži skončila návrhářka v nemocnici, vedly Blanku k vyjádření: „Do Čech nikdy víc!“
Super kniha (marta , 26.3.2012) Odpovědět