Návštěva bandy rváčů

Je možné vyhrát souboj s časem? Román Jennifer Eganové Návštěva bandy rváčů, ověnčený minulý rok Pulitzerovou cenou, by se dal shrnout do této jediné, univerzální otázky, na niž hledá odpověď autorka, postavy a vlastně i každý čtenář. To románové hledání složité odpovědi je poctivé, monumentální a komplexní: odehrává se v rozpětí padesáti let, přičemž bojovníků s časem je přinejmenším také pár desítek.

Americká spisovatelka na ploše zhruba tři sta stran konstruuje poměrně impozantní spleť mikropříběhů, které na sebe často jen velmi volně navazují, nicméně i přesto — nebo možná právě proto — tvoří tato vyprávění kompaktní a vrstevnatý celek. Každá kapitola se věnuje vždy jiné postavě a uzpůsobuje tomu i styl, tempo a formu vyprávění: jednou je to vnitřní dialog s psychologem, jindy skoro až klasická povídka. Součástí knihy jsou i reportáž a dnes již pověstná kapitola psaná v Power Pointu. Eganová tímto kaleidoskopickým vyprávěním, skládáním různých střípků reality a rozličných pohledů na ně dosahuje neuvěřitelné plasticity postav i děje. Mnohem důležitější je ale daná konstrukce románu pro vnímání času: má daleko k lineárnosti, čas je bezbřehý, vrstevnatý a neustále se přelévá sem a tam. A málokterá z postav ví, co si s ním počít, jak nezapomínat nebo naopak zapomenout, jak nebýt zapomenut, jak odolat změně, kterou s sebou čas neustále přináší — jak být mimo něj.

Pomyslným středobodem celého kaleidoskopu je postava Bennieho Salazara, bývalého pankáče a majitele hudebního vydavatelství, kolem nějž víří přehršel postaviček: kleptomanická asistentka, upadlé rockové hvězdy, známí ze střední, PR manažerka despotického diktátora a další. V rozmáchlém rámci padesáti let čtenář přitom nesleduje primárně jejich příběh, nýbrž jejich proměny, rozdíly mezi mládím a stářím, zmařené naděje i změněné pohledy, přičemž výchozím postojem téměř každé postavy je právě odmítnutí neúprosného plynutí času. Rockové hvězdy odmítají zestárnout, podívat se na svůj pivní mozol, prořídlé číro a třas v rukou. Náctiletí pankáči, kteří se za pár let usadí na pohodlném předměstí, raději prý zemřou, než aby jejich nekonečný mejdan mládí skončil. Mediální poradci nenávidí vrásky. Děvkaři a ztracenci nesnášejí minulost a připomínky vlastních chyb a zastiňují je excesy přítomnosti.

„Čas je rváč,“ říká jedna z postav. Titulní bandou rváčů nicméně nejsou různé podoby a skupenství času; jedinými rváči jsou samotné postavy neustále vyzývající plynutí let, změn a vzpomínek k souboji. Pro Jennifer Eganovou přitom přirozená lidská nejistota a strach ze změny nejsou prostředkem k líčení tragédií a osudovosti, nýbrž ke hledání naděje, smířlivosti a víry v člověka. Rvačka s časem je v podstatě jen způsob reflexe vlastního života. „Všechno jednou končí. Ale ne teď,“ říká další postava.

Dá se vyhrát souboj s časem? Ne. Nekonečné odstrkování minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti není možné, čas člověka vždy dostihne jako výčitka, opovržení nebo strach. Člověk si nemůže vymazat paměť, vyhnout se každé volbě či se úplně schovat před světem. Čas ovšem dostihuje lidi i jako krásná vzpomínka, štěstí a naděje. Návštěva bandy rváčů není v této perspektivě popisem neutuchajícího souboje, ale dokonalým rozborem smířlivosti postav se svými minulými já, přítomnými strachy a budoucími nejistotami. Neúspěšná rvačka v daném případě rozhodně neznamená prohru, naopak: jediným myslitelným vítězstvím všech rváčů je přestat se rvát, protože se perou jen sami se sebou.

Jennifer Eganová ve svém excelentním románu odpovídá na ústřední otázku jednoznačně: souboj s časem se nedá vyhrát. Ale dá se s ním remízovat v přátelském zápase.

Jennifer Eganová: Návštěva bandy rváčů, přeložila Bára Punge Puchalská, Odeon, Praha 2012

15.10.2012  Host, str. 78 - Recenze, Zdeněk Stašek 

Přidat komentář

Románem skládaným prakticky z navazujících povídek prochází od 70. let minulého století do současnosti životem bývalého punkrockera Bennieho Salazara a lidí, kteří ho obklopují. Manželky Stephanie, hudebních parťáků, asistentky Sashy i jejich dětí.

V „informačním“ věku je na rozdíl od hrdinů Faulknerových nebo Steinbeckových románů, které rovněž oslovily americkou zkušeností čtenáře na celé planetě, netrápí sociální podmínky, útlak vyžadující prosazení se v existenční nejistotě. Přesto Eganová odkrývá temné stránky v jejich osobnostech.

Možná že to je jeden z důvodů vnitřní osamocenosti uprostřed početné společnosti, který trápí prakticky všechny postavy pohybující se v orloji autorčina zájmu. Kde se rodí pocit sounáležitosti, který by byl vysvobozením z neustále se opakujících individuálních zkušeností? To je jedna z otázek dnešní moderní společnosti, jíž staví Eganová zrcadlo.

V jejím podání se naplno projevuje změna autorské optiky i jazyka. Jednotlivé výpovědi se teprve ve čtenářově vědomí spojují v obraz vzájemně podmíněných existencí. Není potřeba jen slov, zpovědí, popisů událostí či psychologických portrétů. K nejpůsobivějším částem prózy patří téměř osmdesátistránková powerpointová prezentace Sashiny dvanáctileté dcery.

Obava navázat trvalý vztah, v němž se obětují partneři navzájem, přispívá k vyprázdnění života jedinců pohybujících se neustále vedle sebe. Často netušících, co druhý vlastně chce. Snad je mementem spojení rukou s umírajícím kamarádem, který tak potřebuje pocítit zájem druhých.

Jako by byli postiženi všichni, kteří zažívají osamocenost v davu druhých. Vnitřní samota uprostřed společnosti poskytující základní existenční jistoty. Jsou materiální podmínky ale jediné, které potřebuje člověk „rozumný“ skutečně uspokojit?

Americká prozaička se tak jeví jako postmoderní pokračovatelka literatury ukazující základní problémy člověka své doby. Pro zmiňované spisovatele to byl člověk usilující uprostřed nerovných sociálních podmínek o přežití i prosazení. Jako by dnes prosazení se a zajištění základních existenčních potřeb nebylo ve vyspělé zemi tím nejhlavnějším problémem. Civilizace se nadále vyvíjí a sny o „šťastném“ životě dalších generací jsou podrobovány nelítostným zkouškám života.

Je zásluhou Jindřicha Jůzla, odpovědného redaktora edice Světová knihovna, že český čtenář dostává v tradici Odeonu nejpůsobivější literární výpovědi o světě, který je i naším domovem.

Jennifer Eganová: Návštěva bandy rváčů
Odeon, přeložila Barbora Punge Puchalská, 358 stran, 299 Kč

18.6.2012 Právo, str. 8 Kultura, autor František Cinger

 

Přidat komentář

Většina románů zachycuje pouze okamžik z celého života hlavního hrdiny. Některou z důležitých životních etap, dramatických situací, které přispějí ke změně jeho charakteru. Jenže v tomto, Pulitzerovou cenou oceněném díle, prožijeme s postavami téměř celý život.

Od jejich mládí až po období, kdy trpí pocitem, že všechno mají už dávno za sebou. Postav je hodně a osudů stejně tak, a proto se v každé z povídek objevují osoby z jiné povídky, a zároveň přibývají další, které se objevují zase jinde. Přesto má kniha pouhých 330 stran.

Můžeme se dočíst o kleptomance Sashe, vyhořelém zpěváku Scottym, hudebním producentovi Bennym a mnoha dalších postavách. Každá povídka vypráví o určitých okamžicích z jejich života a všechny se točí okolo hudby, známých skupin i zpěváků a taktéž začínajících „hvězd“ stvořených přímo pro román.

Při nepozorném čtení možná se u třetí, čtvrté povídky snadno ztratíme. Budeme-li však knize věnovat čas a pozornost, odneseme si skvělý zážitek. V případě, že dokážeme rozluštit poselství, které autorka skrz svou knihu čtenářům přináší.

Proplétáním minulosti a budoucnosti, skrze příběhy ústředních postav se máme dobrat k odmítnutí časové posloupnosti. Protože, jak se v závěrečné povídce dozvídáme, čas je rváč (od toho název Návštěva bandy rváčů), kterého je nutné potlačit. A proto v povídce žádna časová omezení neexistují. Jen příběhy lidí, kteří se určitým způsobem vyvíjejí a jejichž osudy jsou splétány dohromady.

Autorce nelze upřít brilantní vypravěčský talent, který jí umožňuje přehledně odvyprávět příběhy mnoha lidí bez toho, aniž by bylo něco nejasného nebo chaotického. V rámci jedné povídky dokonce nepoužívá běžný text, ale slidy běžně k vidění v počítačových prezentacích.

Knihu jednoduše nelze nedočíst. Každá část nás totiž podněcuje k tomu, abychom se dozvídali o životech dalších lidí a sledovali, jak se vyvíjejí postavy předešlé. Zmatečnost je pro tento román cizím slovem. Pulitzerovu cenu dostal právem.

Možná jsou až k neuvěření autorčina slova uvedená v doslovu: „První verze je většinou hrozná a tak to musím přepisovat. Jedna kapitola tak mívá třeba sedmdesát až osmdesát hrubých verzí.“ Toužíte-li tedy stát se významným romanopiscem, pak si jistě dokážete představit, co vás asi čeká…

Plánujete-li vzít si nějaký titul s sebou na dovolenou nebo hledáte něco na večerní čtení v posteli, knihu Návštěva bandy rváčů rozhodně vynechejte. Věnujete-li jí pozornost jen částečnou, bude vám scházet její smysl. Důležité je si ji vychutnávat stránku po stránce a přemýšlet nad jednotlivými postavami.

Žádné těžké čtení jen pro zasvěcené to sice není, ale chcete-li, aby vám po ní v hlavě něco zůstalo, musíte jí dát něco i vy.


klubknihomolu.cz

Přidat komentář