Lži otců

Lži otců tentokrát přinášejí rodovou ságu mapující historii čtyř generací mužů z fiktivního slavného norského rodu Scottů:

Pradědeček Alexander přežije dvacet let na pustém ostrově v Tichomoří, napíše o tom knihu a ta ho okamžitě proslaví.

Jeho syn William vydá v pozdním věku románovou trilogii a obdrží za ni Nobelovu cenu.

Williamův potomek Carl Christian se stane uznávaným polárním badatelem a ekologickým vizionářem.

A Victor, nejmladší ze Scottů, se rozhodne prorazit v literárním světě úspěšnou rodovou historií o slavných předcích, tím se jim vyrovnat a získat tak zpět dívku, která ho opustila… 

Ústředním tématem Egelandova ambiciózního a čtivého opusu je odhalování rodinných tajemství, motorem příběhů smělé plány a životní lži, kterými se muži nezřídka vyrovnávají s rozpadem či absencí rodinných a milostných vztahů, základním motivem pak hledání a hořké zklamání z odhalené pravdy. Zdařilá kombinace těchto prvků činí ze Lží otců opravdovou lahůdku pro každého milovníka severských příběhů.

Tom Egeland (*1959) - původním povoláním novinář, pracoval více než dvacet let v norských médiích (nejprve v deníku Aftenposten, později jako šéf zpravodajství v TV2 v Oslu). Debutoval roku 1988 kingovsky laděným hororem Ragnarok; od té doby publikoval dalších deset úspěšných knih, převážně thrillerů, při jejichž psaní zručně využil svou vášeň pro historii a dějiny náboženství.

Hranice domovského Norska překročil románem Sirkelens ende (2001; česky jako Konec kruhu, 2007), označovaným za „norský Da Vinciho kód“, který však spatřil světlo světa dva roky před Brownovým trhákem.

Celosvětový literární úspěch tohoto titulu Egelandovi umožnil, aby se od roku 2006 věnoval výhradně vlastní tvorbě. Netypického hrdinu, neurotického archeologa Bjorna Belto, oživil v dalších třech příbězích, Strážci úmluvy (2007, česky 2009), Luciferovo evangelium (2009, česky 2011) a Nostradamova závěť (2012, připravujeme k vydání).


Ukázka z knihy:

Nebudu se srovnávat s Ježíšem. Ani náhodou. Ale oba jsme měli otce, kteří za něco nesou odpovědnost. Díval jsem se na pastora a myslel na otce a na Boha a na peklo, které na mě nepochybně čeká, až moje srdce jednoho dne vzdorovitě rozhodí rukama a zeptá se samo sebe, jaký to má smysl, co mám za tu věčnou dřinu. Cigareta mi zhasínala. Popel se křečovitě držel nedopalku. Všechno má pud sebezáchovy. I když nemá vědomí, ví popel, že z něj nezbude nic, jakmile se pustí cigarety. Jako kapka zmizí v moři. Upil jsem vlažné whisky a odcvrnkl cigaretu. Popel se sypal na zem vstříc své záhubě, tušil jsem jeho neslyšný výkřik. Bůh, ano. Proč by měl Zemi, všechna pozemská stvoření a celý vesmír vytvořit velikášský, malicherný, vládychtivý, žárlivý, pedantský, nepatřičně svatý duch, krvežíznivý divoch, který byl ve své bezejmennosti nazván JHVH?  Proč je pro Něho tak důležité, abychom ho my lidé uctívali? Svéhlavý, sebeprosazující se Bůh, který je megalomansky zaujatý tím, aby byl uctíván a zbožňován. Myslím, že mě Bůh nijak zvlášť v oblibě nemá. To je v pořádku. Já Jeho taky nemám rád. V Novém zákoně se Ježíš snaží zaplatit za škody, které jeho otec napáchal. Soucítím s ním. Oba jsme vyrostli s otci, kteří od nás odešli a nechali nás proplouvat životem na vlastní pěst. Hodně štěstí, chlapci! Museli jsme se snažit ze všech sil. Můj otec byl mrtvý. Ježíšův otec na syna kašlal.

Přidat komentář