Vášnivá a nespoutaná - Osudy královny Eleonory

Jednou z nich byla Eleonora Akvitánská – jedna z nejbohatších a nejvlivnějších žen dvanáctého století. Na začátku se s ní samozřejmě zacházelo jako s jakoukoli dívkou. Nebyla ničím víc než figurkou v mocenských bojích, zlatou mincí v obchodech mezi důležitými dynastiemi středověké Evropy. Poté, co její otec nečekaně zemřel na církevní pouti, patnáctileté Eleonoře rychle našli manžela. Ne, nevybírala si sama. Ne, nikdo se neptal, po čem touží. Bylo jí patnáct.

Na první pohled se zdálo, že nepochodila špatně – vdala se za francouzského krále Ludvíka VII. Ale ti, co dvojici znali, pochopili velmi rychle, že to nebude šťastné manželství. Ludvík byl zbožný a dokonale nevýrazný. Loutka v rukou silnějších. Přestože byl také přesvědčen, že žena by do vládních záležitostí vůbec neměla mluvit, brzy se setkal s odporem. Eleonora měla vždy o všem vlastní představu a nebála se ji prosazovat – třeba i proti tak věhlasné postavě své doby, jako byl Bernard z Clairvaux, zakladatel cisterciáckého řádu. Ani to ji však neuspokojovalo. Královna Francie měla vyšší ambice…

Autorka knížky Vášnivá a nespoutaná – Osudy královny Eleonory, Cecelia Hollandová, si nesporně vybrala skvělý námět a udělala s ním nejspíš to nejlepší, co mohla – posbírala všechna dostupná historická fakta, těch se důsledně držela, a mezery doplnila vlastní představivostí. A tak před očima čtenáře najednou povstává grandiózní, neodolatelná královna se vším, co k ní patří – moc i slabosti, nenávist i láska.

Příběh psaný historií… Krásná Eleonora se zamiluje do úhlavního nepřítele svého manžela. Pro drtivou většinu žen její doby by to byla láska nešťastná, předem odsouzená na smrt, ne však pro Eleonoru. S nadějným Jindřichem II. Plantagenetem se několikrát potajmu setká – za pomoci své mladší sestry vyklouzne spod dohledu králových pomocníků, užívá si s budoucím králem Anglie vášnivé chvilky a plánuje velkolepou budoucnost. A jde si za svým.

Manželství? To se přece dá anulovat. Na nápad bezděky přijde králův nejvěrnější rádce. Vaše královna, říká zmatenému francouzskému panovníkovi, vám ani po těch mnoha společných letech nedala žádného mužského následníka trůnu. No není to boží znamení? Eleonora se toho chytí a začne se s cílevědomostí jí vlastní zasazovat o to, aby byl sňatek anulován. Jí by byly vráceny dřívější tituly a pozemky – Akvitánsko především. Ludvík by si mohl vzít ženu, která by třeba byla v plození mužského dědice úspěšnější.

Celkem výhodný obchod. Ludvík, pravda, chová k choti něžné city. Ale kdo se na ty bude ohlížet, ve dvanáctém století? A Eleonora nemilosrdně naléhá. Ví, že nosí pod srdcem Jindřichovo dítě, a že pokud by to byl chlapec, plán by se zhatil.

A taky že od toho není moc daleko… Jak skrýt své těhotenství do doby, než zasedne rada a rozhodne o jejím osudu? V úzkých se však královna přece jen může o někoho opřít – o svých několik nejbližších, a zejména o svou sestru, Petronilu. Petronila se převléká do královniných šatů a z výše, na nezkrotném koni, zdraví francouzský lid, klaní se, vstupuje do kostela, mává národu.

Funguje to.
Jenže co tato náhlá výměna rolí udělá s dosud nerozlučnými sestrami? Eleonora, pořád neforemnější a těžkopádnější, se skrývá ve svých komnatách, zatímco Petronila, jež dosud žila ve stínu sestry, najednou poznává, jak chutná moc, láska a obdiv davů… K tomu se krátí čas, čeká se na rozuzlení.

Jak to bude, jak to bylo, to se dočtete v kterékoli historické studii. Ale jaké pocity asi ovládaly ta vášněmi zmítaná srdce, jaké myšlenky asi běhaly hlavou těm, kterých se konflikt bytostně dotýkal, to vám zprostředkuje jedině kniha jako tato. A že na ni jen tak nezapomenete…

* * * * *

      Petronila měla jen poloviční masku a kapuci přes zavinutí, ale všichni si přesto mysleli, že vědí, kdo je. Tříkrálová noc, říkala si, perfektní chvíle, aby byla falešná královna odhalená. Z někoho by to udělalo hlupáka. A také z ní. Dav se jí však ukláněl, když procházela zalidněnou rozjařenou halou, a ona se usmívala a mávala. Královna nepořádku.
      Hořelo tu jenom málo svící, panovala tu přívětivá tma, ve které se mohli veselit. Na dlouhém stole ležely kupy fazolových koláčů a mizely odtud džbány s vínem. V čele stolu trůnil kuchtík, král dnešního večera, už byl nehorázně opilý a na hlavě měl papírovou korunu. Štěkal nesrozumitelné příkazy, které se nikdo neobtěžoval plnit. Protančila kolem ní řada, tanečníci se drželi za boky, vykopávali nohama a smáli se. Petronila se mezi nimi procházela, hlavu držela vysoko a za ní se nesl lichotivý šum.
      Klouzala sálem, přijímala úklony s královským shovívavým úsměvem. Lidé kolem ní pokřikovali, tančili a propukali v smích. Z davu vyskočil muž s kloboukem s rolničkami, výstředně se před ní uklonil a provedl ji v rychlém tanečku kolem krbu. Z ruky do ruky putoval pohár, také se napila. Někdo jí dal kousek fazolového koláče, ale fazole v něm nebyla.
      U dveří ji kdosi poklepal na paži. Překvapeně se otočila k cizímu malému pážeti, které mělo na ramenou ještě neroztátý sníh. Přemítala, čí to páže může být – vikomt byl proslulý svůdník. Zvědavost ji rozehřála. Tohle byla přece noc nepořádku, čas, kdy se dá veselit jen potmě. Najednou chtěla, aby po ní někdo toužil, aby se jí aspoň někdo dvořil, i když by nemusel nutně uspět.
     Páže ji provedlo postranními dvířky přes zasněžený tmavý dvůr ke strážnici a úzkými dveřmi dovnitř. V holé místnůstce hořela jediná svíčka. Jakmile tam Petronila vešla, objal si zezadu nějaký muž.
      „Eleonoro.“ Otočil ji k sobě, strhl jí masku a políbil ji. „Přišel jsem. Musel jsem tě znovu vidět.“ Tiskl svá ústa k jejím rtům hladově, rukama šátral po jejích ňadrech, po zádech. Dívala se do očí šedých, tvrdých a ostrých jako žula. Byl to Jindřich z Anjou.