Trapasy po francouzsku

Co jsme tady měli dosud? Jamie Cat Callahanová přispěla svou troškou v knize Francouzky nespí samy a tím nás zaučila do tajemství francouzské smyslnosti. Mireille Guilianová se postarala hned o několik aspektů našeho života; kromě jiného nám ve své kuchařce Francouzky netloustnou předvedla, jak si vychutnat jídlo a přitom nezešílet z pohledu na ručičku vah. A pak je tu samozřejmě absolutní hvězda v tomto směru, Ines de la Fressange, která pro ty, kteří potřebují přehlednější příručku na to, aby oživili svůj styl, sestavila krásnou knihu Se šarmem Pařížanky.

Co máme teď? Přichází Tanja Kuchenbeckerová a její Trapasy po francouzsku. Možná už tušíte, v čem bude jiná. Jak se můžeme dovtípit už podle jména, autorka je Němka. A jak napovídá název, její setkání s tamější kulturou neprobíhalo úplně hladce...

Francouzkám se to holt lehko říká – mají ten šarm a tu bezstarostnost do jisté míry asi v krvi. Jak se ale někdo, kdo v sobě nemá ani jen stín francouzských genů, může naučit všem těm trikům? A číst si o tom, to je ještě pořád něco jiného. Ale co když už klopýtáte letištní halou a všechny dobré rady se ukáží zbytečné už při prvním pokusu chytit taxík?

Je jedno, zda se toto léto chystáte do Paříže nebo někam jinam. Trapasy po francouzsku vás pobaví a bude jedno, zda ležíte u sebe doma na zahrádce nebo někde u moře. A určitě se v tom najdete – kdo z nás ty podivné okamžiky nezažil, když se střetají dvě rozdílné tradice. V Číně se od vás jako od slušného člověka očekává, že budete při jídle mlaskat a krkat. Možná si myslíte, že v rámci Evropy ty zvyklosti nemůžou být až tak radikálně odlišné. A přece.

Tanja nám ukazuje „všednodenní“ tvář Paříže. To, co je pro domácího běžné a co se pro turistu může rázem změnit v záležitost téměř traumatizující. Pokud jste tam nebyli, možná nebudete schopni rozeznat, zda náhodou nepřehání. Nebo si třeba vymýšlí úplně? Je to možné, aby číšník byl až tak arogantní? (Stěžovali jste si někdy na zdejší obsluhu? Ještě se ji naučíte oceňovat!) Nebo že by například opravdu byl každý tak otevřený, pokud jde o sdělování upřímného názoru? Tanja takhle vypráví několik (pro nás, pravda) zarážejících případů, kdy jí bylo velmi prostě dáno na srozuměnou, že se na svou postavu neoblékla úplně nejlépe, nebo že si vzhledem ke své hmotnosti mohla z jídelníčku vybrat něco jiného...

Oni jsou zvyklí, neberou si to příliš osobně. Či spíš – především žijí tak, aby takové situace vůbec nemuseli řešit. Tanja zmiňuje právě i tu Guilianové knížku o francouzském stylu stravování. Doma v Německu to byl absolutní hit, každá žena ji musela mít a jen se všechny podivovali, že by to mohlo být tak prosté. Zato Francouzky Guilianovou prý vůbec neznají. Proč by taky měly, že. Není jim to zapotřebí.

V některých věcech se Tanja moc hezky strefuje do našich stereotypních představ. Co je však na tom obzvlášť zajímavé – nejenom do těch o povaze francouzské, nýbrž také o té německé. A to druhé nám samozřejmě předkládá docela bezděky. V některých chvílích byste snad její původ uhodli i bez nápovědy v jejím jménu. Proto se nakonec smějete dvakrát – příhodám pařížským i  tomu, jak je ta Tanja občas ve způsobu podání roztomile německá. Ano, stereotypy. A přece se dobře bavíme. Jde ostatně také o to, aby si člověk dokázal utahovat i sám ze sebe. Uvidíte, co vám u tohoto čtení bude běžet hlavou. Možná dřív nebo později uzří světlo světa třeba něco jako „Češky to svedou také!“ Z toho by nemohl nebýt bestseller...

Úryvek:

Jaké zadostiučinění to pro mě bylo, když jsem na titulní straně všech velkých francouzských deníků najednou četla: Francouzi začínají tloustnout. Jak je to jen možné, co štíhlá linie, tato národní svátost? Jaký šok pro Francouze! Francii zachvacuje panika, jakmile jen zaslechne slova tlustý nebo obézní. Francouzi dosud patří k nejhubenějším Evropanům, ale od jisté doby se média ptají, jak ještě dlouho? Méně času na jídlo, stále častěji rychlé občerstvení, zánik rodinných stravovacích návyků – tak obvykle zní citované důvody. Tradiční dlouhé polední přestávce jde už také o život, mnohým dnes zůstává sotva půlhodinka na malbouffe, rychlé, ne dostatečně kvalitní jídlo. A tak mě napadá - je to snad dlouhá polední přestávka, co udržuje štíhlou linii?

Každý třetí Francouz je příliš tlustý, zněla „hororová“ zpráva. Jak je možné, že já v Paříži někoho takového skoro nikdy nepotkám? Že by proto, že „tlouštíků“ je tu ještě celkem poskrovnu, zatímco v Německu je už téměř polovina obyvatelstva obézní, a v USA dokonce dvě třetiny, plesaly francouzské noviny. Našla se v nich také poněkud nenápadná informace, která mě a mé německé přítelkyně neobyčejně potěšila - přírůstek na váze postihuje především francouzské ženy. Ó là là, la catastrophe, zrovna ty tolik šarmantní Francouzky!

Média tu bila na poplach už před několika lety. Francie hned zareagovala, a to zcela jinak než Německo. Stát začal podporovat ideál štíhlosti rozsáhlým zdravotním programem. Jelikož mít téměř ploché břicho patří k hrdosti la Grande Nation, okamžitě to vyvolalo národní kampaň. Když jsem referovala do novin v Německu o zásahu státu do této problematiky, krátce nato jsem dostala nadšené dopisy od čtenářů: Skvělé, že ve Francii to tak jde. V Německu by to možné nebylo. Tady by si nikdo netroufl chopit se takové iniciativy ze strachu, že hned někdo začne křičet diskriminace!

Ve všech školách ve Francii se dětí vyptávali na jejich stravovací návyky - a nejen těch obézních. Moje dcera, která je všechno jiné než tlustá, také musela odpovídat. „Co jíš, kdy jíš, kolik toho sníš, s kým jíš. A děláš nějaký sport?“ chtěl vědět lékař. Nespokojili se však jen s těmito studiemi. Ministerstvo zdravotnictví ihned odstartovalo mediální kampaň. S výsledkem, že nikdo si už nemůže v pohodě na pohovce sledovat reklamy a mít při tom při ruce pořád něco k zakousnutí. Tohle potěšení mi francouzský stát jednoduše zakázal. Představte si - sedíte nic zlého netuše na pohovce před televizorem, popíjíte pivo a chroustáte bramborové lupínky. A najednou se vám v každé reklamě o potravinách, bez ohledu na to, zda je o uzeninách či čokoládě, z ničeho nic objeví velký podtitulek: Jestli nechcete ztloustnout, odřekněte si malé občerstvení mezi hlavními jídly. Nebo: Dbejte na své zdraví - nejezte příliš tučné, příliš sladké a příliš slané jídlo. Chipsy mi tenkrát skoro zaskočily v krku, když jsem poprvé viděla tuto kampaň.