Temnota

Pero teprve dvaatřicetileté spisovatelky se často opírá o reálné zážitky a zkušenosti ze života žen nebo o historická fakta. „Jak tak kráčím životem, potkávám zajímavé lidi a vnímám jejich příběhy, které se mnohdy až po určité době ocitnou na papíře. Někdy je potřeba posečkat i rok, než člověk celou věc pochopí a může jí dát knižní podobu,“ vysvětluje autorka románů Osudová přitažlivost, Srdce v písku, Manželské okovy nebo Unesená.

Poslední zmíněná kniha, Unesená, je jedinou, která vychází ze života spisovatelky. Janečková se coby osmnáctiletá dívka stala obětí únosu a její hrůzostrašný příběh byl i tématem 13. komnaty Kláry Janečkové ve známém pořadu České televize.

Nejpyšnější je spisovatelka na svou první knihu Ďábelská tvář, jíž psala dva roky do šuplíku, a díky které získala v roce 2002 ocenění Prvotiny roku. „Neměla jsem odvahu ji někomu ukázat. K jejímu vzniku vedla skutečně tvrdá cesta,“ přibližuje Janečková.

Jako školní psycholožka píše i odborné články Její příspěvky se v podobě povídek často objevují i v ženských časopisech.Články pod jejím jménem lze však najít také v magazínech věnujících se historii. „Historie je moje láska,“ usmívá se sympatická žena.


22.9.2011  Nový život - zpravodajský týdeník  


Anotace titulu: V amsterdamském Vondelparku je nalezeno bezvládné tělo mladé ženy; zahrabané v listí, s ošklivým poraněním hlavy a četnými bodnými ranami. Jako zázrakem žena útok brutálního pachatele přežije a procitne až v místní nemocnici. V důsledku velkého traumatu si však na nic nepamatuje. Případu se ujímá detektiv Jan Hertog, pověstný mimořádným pracovním nasazením. Rozjede rozsáhlou pátrací akci s cílem odhalit ženinu identitu a objevit pachatele. Brzy vyjde najevo, že neznámá je cizinka, a navíc z východní Evropy. V tom okamžiku se stává pro holandské úřady nežádoucí a nemocnice se jí snaží zbavit. Hertogovi nezbývá než vzít zmatenou a vystrašenou ženu k sobě domů; jedině tak ji může ochránit a odhalit pravdu.

Kniha vyjde 24.11.2011

Přidat komentář

O čem je vaše nová, v pořadí již osmá, kniha?

Je o ženě, která ztratí paměť. Po brutálním útoku se jí z hlavy vymažou všechny vzpomínky. Je nalezena polomrtvá v amsterdamském parku, odkud je převezena do nemocnice, kde zjišťuje, že nerozumí řeči personálu. Prožívá strach, v hlavě má jen temnotu. Tak se i kniha jmenuje – Temnota. Nakonec se zjistí, že je to Češka. Přihlásí se k ní manžel, kterého ona vůbec nezná. Brzy se objeví ještě druhý muž, který také tvrdí, že je jejím manželem. Víc nechci prozrazovat. Ať nechám čtenáře v napětí. Snad jen, že kniha čtenáře zavede do Amsterdamu, ale i do Olomouce a poté do Afriky.

Jak dlouho jste na ní pracovala?

Knihu jsem psala asi dvanáct měsíců.

Napsala jste i historické romány. Máte nějaké období, ve kterém byste ráda žila?

Mám moc ráda 16. století, zejména Anglii a Francii. Vždy jsem také velmi obdivovala Alžbětu Tudorovnu, zejména kvůli tomu, co dokázala jako žena.

Kniha Temnota je podle vašich slov detektivní román, píšete i historické. A co takhle politika? Láká vás tento žánr?

Umím si představit román z politického prostředí. Když se člověk do toho prostředí dostane, tak je to dobrý námět a o tom nepochybuji. (Smích.) Záleží, kam člověka vítr zavane. Je dobré psát na základě vlastních zkušeností, popřípadě se setkat s někým, kdo tu zkušenost má.

Pokaždé píšete knihu na základě vlastních zkušeností či zkušeností známých?

Vždy jsem vycházela z lidí, které znám nebo jsem se s nimi jen setkala. Samozřejmě se nemusí jednat pouze o známé. Mohou to být i lidé, kteří vaším životem jen proplují. Co se týče Temnoty, tak tam je postava hlavní hrdinky smyšlená. Naopak co se týká pasáží o ztrátě paměti, tak jsem vycházela z praktických zkušeností. Když jsem totiž pracovala jako klinický psycholog, tak jsem se setkávala s lidmi, kteří ztratili paměť, a vím, jaké zažívali peklo.

Vy jste nejen spisovatelka, ale také psycholožka a máma. Která z rolí je vám vůbec nejbližší?

Těžko říct. Jsem skutečně takový rozpolcený člověk. Ale asi jsem to prostě já. Já, která mám ráda rockovou hudbu, mexickou kuchyni, ráda cestuji a ráda se směji.

Co potřebujete k tomu, abyste mohla v klidu psát?

Klid. Samotu.

Odcestujete třeba?

Kdyby to šlo, tak ano. Ale teď jsem vázána tou prací a dítětem, takže potřebuji jen samotu a klid. Jsem trošku taková čarodějnice, která si doma zapálí spoustu svíček kolem sebe. Jediné, kdo mi dělá společnost, jsou mé tři kočky.

Jste psycholožka na ZŠ. S jakými problémy se s dětmi setkáváte poslední dobou nejčastěji?

Na prvním stupni jsou to například různé poruchy učení, problémy s chováním, ale také samozřejmě šikana. U starších dětí se jedná o různé sebepoškozování, řešila jsem i poruchu příjmu potravy. Děti jsou dnes úplně jiné, než byly před dvaceti lety, a ony toho psychologa opravdu potřebují. Jde například o týrané děti, nepřiměřeně trestané a spoustu dalších závažných problémů.

Uvažujete už o nějakém dalším námětu na novou knihu?

Je to příběh jednoho známého, který od roku 1986 žije v Kuvajtu a pracuje tam na Kuvajtské univerzitě. Z tohoto prostředí jsou úžasné příběhy, teď, když se tam změnila doba a všichni chodí zahalení. A mě by například zajímal příběh, jestli je vůbec reálné, aby se Evropan či přímo Čech zamiloval do dívky z Kuvajtu, jak by to vzala rodina, jak by se k tomu postavili v té zemi. Toto je téma, které by mě zajímalo. (Úsměv.)

Nemohu se nezeptat na vaši knihu Unesená, kterou jste napsala na základě vlastní otřesné zkušenosti. Můžete mi říct, jak se to tenkrát vlastně semlelo?

Bylo mi osmnáct a byla jsem v posledním ročníku na střední škole v Kroměříži. Unesli mě od školy v pátek třináctého, takže od té doby jsem i pověrčivá. Byli to dva Češi a Ukrajinec, z nichž jeden Čech byl můj kamarád, kterému jsem důvěřovala a něco takového bych ani nečekala. Odvezli mě na ukrajinskou ubytovnu v Holešově, kde mi dali do kávy rohypnol, takže jsem byla omámená. Pak mi řekli, že už vyjednávají s mým otcem, po kterém chtěli výkupné milion korun. Pořád jsem nemohla věřit tomu, že jsem unesená a chtěla jsem odejít, takže mě pak svázali.

Jak to celé skončilo?

Naštěstí to dopadlo dobře a podařilo se mi díky lsti utéct.

Jak jste se s takovým zážitkem vůbec vyrovnala?

Musím říct, že jsem se s tím nevyrovnala dodnes. Spíš jsem se s tím naučila žít. Poznamenalo mě to tak, že si teď života víc vážím a nic neodkládám. Když cítím, že potřebuji někomu zavolat, tak to neudělám za měsíc ani zítra, ale udělám to hned. I když jsem zrovna ve vaně nebo je pozdě večer. (Úsměv.) Zjistila jsem totiž, že už nemusí být za hodinu, protože to nepřežiji. A to mi tenkrát ten člověk přímo řekl.

Na co jste v takovou chvíli myslela?

Já jsem strašně chtěla mluvit s rodiči, s kamarádkou, s klukem, kterého jsem měla ráda. Takže dnes už opravdu nic neodkládám a vážím si každého dne.


Profil spisovatelky Kláry Janečkové: Narodila se v roce 1979 ve Chvalčově u Bystřice p. Hostýnem - Vystudovala obchodní akademii a poté psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracuje jako školní psycholožka na základní škole, vede rozvojové skupiny a semináře pro děti do patnácti let. Dosud jí vyšlo sedm románů, z kterých jsou nejznámější Osudová posedlost, Manželské okovy, Unesená a Srdce v písku. Prodejem přes 10 tisíc výtisků se romány Osudová posedlost a Manželské okovy řadí mezi české bestsellery. Žije s dcerou Milly ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem.




26.11.2011  Zlínský deník

Přidat komentář