Cosmopolis

Eric Packer má také ženu. Bohatstvím sice nedosahuje jeho úrovně, ale nedostatek vykrývá aristokratickým původem. Něco takového pořád ještě budí hezký dojem. Elise je básnířka. Ztrácí se a zase se objevuje. Vynoří se na těch nejméně pravděpodobných místech, drobnými stehy kroků prošívá město, zatímco luxusní vůz s jejím manželem klouže někde nedaleko po rozpálených silnicích. Setkávají se, ale nespí spolu. Jeden druhého mají rádi, jak jen je mělké srdce schopno. 

„Podívej, bral jsem si tě pro tvou krásu, ale to neznamená, že musíš být krásná. Jistým způsobem jsem si tě vzal taky pro prachy, ty peníze, co vaše rodina hromadila po generace a přes světové války. Ne že bych to potřeboval, ale trocha historie vždycky potěší. Rodinní sloužící, sklepy plné dobrých ročníků, intimní degustace. Ochutnat a společně vyplivnout merlot. Je to hloupé, vím, ale přesto hezké. Vína z vlastní vinice. Sochy v renesanční zahradě, pod vilou na kopci mezi háji citrusů. Ale ani bohatá být nemusíš.“
„Jen prostě musím být lhostejná.“
Dala se do pláče. Nikdy předtím ji neviděl plakat a cítil se trochu bezmocný. Natáhl ruku. Zůstala natažená ve vzduchoprázdnu mezi nimi.
„Na naší svatbě jsi měl turban.“
„Ano.“
„Matce se to hrozně líbilo.“ 

To je snad jediný „smysluplnější“ rozhovor mezi nimi – jinak si DeLillo zase jede svým příznačným stylem míjejícího se dialogu, pokud ještě vůbec o dialog jde, a vytváří dvoubarevné vzorky do sebe zahleděných, v sobě propadlých lidí. A jde mu to skvěle.  

Ze zahraničních webů se zdá, že odezva mezi takzvanými běžnými čtenáři je rozkolísaná, a já bych se klidně připojila k názoru, že toto drobné dílko – v úplně jednoduché neodborně kritické rovině – přináší podivnou směsici nudy a napětí. Asi třikrát mě to natolik přestalo bavit, že jsem ztratila přehled o ději. Pak se to vždycky zase rozjelo a řekněme tak druhá polovina už není žádný problém – ani v rovině odborně kritické. Hezké tempo a čistý styl – jako by se DeLillo konečně rozepsal.  

Děj působí, jako kdyby byl zasazený do blízké budoucnosti – ale není. Autor hned v úvodu avizuje dřívější datum, duben roku 2000 – čím se zároveň vyhne možnému vázání příběhu k útoku na WTC. Možná ten rozpor pochází z toho, že nemáme nejmenší tušení, jak lidé jako Eric Packer vůbec žijí. Že třeba žijí převážně ve své limuzíně. Proč ne? A že se jejich dny točí kolem jenu, případně jiné měnové jednotky.  

Eric Packer, úspěšný newyorský obchodník s financemi, má také asymetricky zvětšenou prostatu. A ve svém nejbližším okolí jednoho nebezpečného nepřítele. Mohlo by to být velké drama, ale nejde ani tak o vztek nebo o touhu po pomstě – pořádný logický motiv to vlastně snad ani nemá. V každém případě delillovský důvtip se nezapře – v pozvolném závěru si oběť poklábosí s vrahem, ta prostata se nečekaně ukáže ve světle téměř metaforickém a poslední věta zarezonuje poezií klasiků.  

Pátou hvězdu si šetřím, pro ta tři ospalá místa. Jinak nemám námitky. Pokud něco ze současné americké literatury fakt stojí za pozornost, pak DeLillo především.   

Autorkou recenze je Bolkonská, databazeknih.cz