Šachovnice královny

Kristýna Švédská, nejobávanější i nejobdivovanější postava Evropy sedmnáctého století. V časech, kdy nejmocnější národy kontinentu měly sotva ponětí o tom, že vůbec nějaké Švédsko existuje, vzdala se tato neobyčejná žena trůnu, konvertovala ke katolické víře a odstěhovala se do Říma. Blíž papeži. Blíž kráse jihu. Blíž životu.

V dětství s ní rozhodně nezacházeli v rukavičkách. Jak řekla její matka, Marie Eleonora Braniborská: „Nevím, z jakého důvodu se od nás matek předpokládá, že své dcery nebo syny budeme milovat.“ Chtěla jenom lásku svého manžela, a porodit následníka trůnu – muže. Ani jednoho se jí nedostalo. Na dceři se krutě mstí, tak krutě, že na takové metody by nepřišli ani nejbrutálnější evropští vojevůdci. Stačí ten jeden obraz hnusu a zoufalství a mladičká Kristýna Švédská má jasno – nemíní plnit svou ženskou roli. Nechce muže, nechce děti. Chce jenom a pouze moc…

„Ošklivá, ale zamilovaná do krásy,“ začne se Kristýna ve všech směrech vzdělávat. Důsledně si pěstuje zálibu v umění, která ji bude provázet a těšit až do smrti. Navazuje známosti s nejvýznačnějšími soudobými osobnostmi vědy i filosofie, zve je ke královskému dvoru a rozmlouvá s nimi. O všem. Toto se také stává jejím charakteristickým rysem a v průběhu jejího bohatého života se po jejím boku míhají osobnosti jako René Descartes, Isaac Newton či Baruch Spinoza.

Královna však nepoutá pozornost pouhou vzdělaností. Je nepřehlédnutelná také díky své neurvalosti, špatným mravům, které si navzdory dobré výchově zachovává, drzostí a obhroublým slovníkem. Prostě se s tím nepáře.

Svůj trůn opouští kvůli Bohu, ale světských radostí se nevzdává. Brzy si po celé Evropě získává zvučné jméno. Přestože několikrát upadne v nemilost, díky jejím ne vždy zdařilým politickým strategiím a v poslední řadě taky kvůli krvelačné vraždě svého prolhaného milence, svět se jí koří, váží si jí a neustále jí otevírá nové možnosti.

A přece se nakonec neubrání lásce. Jenomže je příliš pozdě a její vyvolený rozhodně není ten pravý – kardinál Deccio zasvětil svůj život Bohu. To mu sice nebrání v avantýrách, ale na královnu rozhodně nehledí jako na možný objekt zájmu. Spřízněné duše, to ano, fyzická vášeň však kardinála připoutá jinde. A žárlivost královny si bez jeho vědomí nenápadně začíná vybírat svou daň: „Poslední útěcha, jež zbývá žárlivcům, je bránit druhým ve štěstí.“ A Kristýna se nezapře, pomsta je krvavá.

Najde smíření alespoň na sklonku života?

Když jste mi zkřížil cestu, můj život dostal barvu a intenzitu, jež mi umožnily pochopit, že žena, nakrásně i královna, bez lásky nemůže prožít plný život. Odcházím smířená se světem a svou duši svěřuji Všemohoucímu.

Ale dá se jí věřit? Zanechala po sobě spousty mrtvých, spousty nešťastných a zlomených, o Boha se možná nestarala víc než o své podkoní, nejednou se zdálo, že víc než lidský život si cení nové plátno od Rembrandta… Dá se jí věřit?

* * * * *

     Když jednou uprostřed noci oba milenci usnuli, přiblížila jsem se k jejich loži, aniž o tom měli tušení, a nasadila hraběti Tottovi pásku přes oči.
      „Co je to za hru a co budeme mít z návštěvy téhle odvážné neznámé?“ zvolal.
      „Pane, nemluvte a tu pásku, co vám zakrývá oči, se nesnažte strhnout. Stálo by vás to život. Šílím touhou po vás a musím ji utišit. Naučte mě milování.“
      Jakmile jsem jeho tělo ucítila na sobě a jeho ústa hledající mé rty, nemohla jsem se ubránit vzpomínce na bratrance Karla Gustava. Jak jen jsem tehdy byla mladá, že jsem si první vzrušení dospívající dívky popletla s láskou! Svlečená, laskaná, milovaná a celá bolavá jsem s hrabětem Tottem poznávala význam slova slast. Nořila jsem se do oceánu krajního vzrušení, kdy rozum ztrácí vládu. Mezi námi nepadlo jediné slovo, ale každý náš sebenepatrnější pohyb nás navzájem semkl a ještě víc nás přiměl tát v klubku nových a nových přílivů touhy. Byla to má první milostná zkušenost a zároveň objevení slasti, jakou mi může poskytnout muž, když se mu odevzdám. Tott byl předmětem mé žádostivosti a já jsem pro něj znamenala jen ženské tělo objevované smysly a rukama. Tance, při němž jsme se jeden po druhém propadali do lože, se neúčastnily pouze oči.
      Navzdory tomu, co mi bylo té noci zjeveno, navzdory vší nekonečné rozkoši, kterou jsem pocítila, se mě v jeho společnosti nikdy nezmocnila slabost zaměňovat smyslové opojení s láskou. Později mě vylíčili jako protřelou, krutou a nerozvážnou prostopášnici. Na tom všem byl jen díl pravdy, s nepatrným rozdílem, že láska vede jen ty, kdo jsou natolik blázniví, aby jí poskytli místo, jež si nezaslouží.
      Jelikož jsem byla vychována bez něhy, v tu chvíli jsem poznala to, čemu se člověk z knih nenaučí: bezprostřednost, touhu s jejími výkyvy a tělesnou rozkoš se vším iracionálním, co obnáší.