Byla jsem svědkyní vraždy ze cti

Její příběh začal vlastně celkem šťastně – stěhováním do Evropy, do bezpečnějšího světa. Doma v Sýrii se nedalo déle zůstat, Nourigin otec byl jako politicky nepohodlný už v minulosti zatčen a ve vězení mučen. Pro muslimy, kteří si vytvářejí mnohem pevnější svazky v rámci širší rodiny, to je samozřejmě vždycky bolestivé, odstěhovat se tak daleko v takovém úzkém kroužku, ale tady šlo o život.

A přestože jsou jejich životní podmínky na začátku dost bídné, jsou rádi, že jsou spolu, a drží pohromadě. Jenom sestra Wafa začne Nourig ztrpčovat život, víceméně jen dětinskou umanutostí. Vymýšlí si, podvádí, žaluje – a rodiče jí bezvýhradně věří. Nourig je sedm let a už začala chodit do školy, což se v její kultuře téměř rovná dospělosti – v každém případě už nemá nárok na žádné něžnosti od rodičů a i pohlazení by se teď považovalo za slabost a nevyzrálost. Zatímco Wafa je ještě hýčkána a rozmazlována, Nourig čekají jenom tresty za smyšlená provinění.

Co nás nezabije, to nás posílí, a pro tyto malé křivdy Nourig nezatrpkne. Vyrovnává se se životem v novém prostředí, seznamuje se se zvyklostmi, jež jí nejednou připadají podivné, a zoufale se snaží najít si kamarády. Její matka neumí číst ani psát a domů do Sýrie posílá místo dopisů nahrané audiokazety. Zato Nourig se vytrvale učí německy a poté, co jí najdou místo v odpolední místní škole, dělá značné pokroky.

Otcovo zdraví je ještě podlomené z vězení, těžká manuální práce v nové zemi mu také nepomáhá, přesto vyvine krajní úsilí, aby rodině zabezpečil prostrannější bydlení a občas si dokonce dovolí i menší výlet. Je nám jasné, že takový člověk by se z vlastní vůle bez vnějšího podnětu žádného tak extrémního zločinu nedopustil. Jenže jakkoliv je někdo hodný, neznamená to, že je vnitřně silný...

Přestěhují se a byt je větší, leží však v podstatě v dosti divokém ghettu. Matka začíná být agresivní a násilí se dopouští především na Nourig; mlátí ji úplně bez rozmyslu. Zčásti jde o zklamání, že porodila dvě dcery a žádného mužského potomka – takto vlastně dosud nesplnila své poslání a pro svou rodinu prostě „selhala“. Pak se narodí syn, Instar, a na chvíli je všechno v nejlepším pořádku.

Jako všechno, i toto štěstí bude pomíjivé a na tento pád nikdo z těch, co ještě žijí, do smrti nezapomene. Ukáže se, že matčiny výbuchy agresivity mají hlubší příčinu – v závažném mozkovém onemocnění. K tomu se Wafa, která už náhle není v centru pozornosti, začíná po večerech toulat, někdy si dokonce dovolí přespat mimo domov a vůbec – ohrožuje čest rodiny. Do toho ze Sýrie přiletí bratranec Kaan. Nelíbí se mu „uvolněnost mravů“ jeho pokrevných příbuzných a vynucuje si na slabém otci návrat k ortodoxnímu islámu. Zároveň mu padne do oka jeho sestřenka Nourig – kterou myšlenka na nucený sňatek samozřejmě do krve děsí.

Autentické příběhy muslimských žen, z nichž některé dodnes trpí následky týrání a násilí ze strany svých nejbližších příbuzných, vycházejí v poslední době celkem často. Přestože mají všechny v podstatě stejné téma, každé z těchto svědectví je jiné – a neméně šokující. Příběh Nourig Apfeldové je zarážející především v tom, že ta vražda, která nad vším visí už od prvních řádek, se velmi rychle a celkem chladnokrevně odehraje už v polovině knihy – a tím peklo teprve začíná.

Nejde však kupodivu jenom o to, že nejbližší rodina s bratrancem Kaanem v čele ji jako jednoho ze svědků hrůzného činu v podstatě vězní a po zdařilém útěku vytrvale pronásleduje. Německá policie, která se případu po nějakém čase konečně ujme, použije takzvaný „program ochrany svědků“ na to, aby mladou ženu úplně zbavil identity a pak z ní důsledně po kouscích ždímal to jediné, o co jim v zájmu jiných cílů jde.

Něco takového může sotva končit jásavým happyendem, přesto Nourig Apfeldová není zlomená – uvědomuje si důležitost svého poslání předat zprávu dál a zabránit dalším podobným případům. Jak se píše už v předslovu:

„Nourig Apfeldová nesoudí. Nevydává své svědectví z touhy po pomstě. Nechce dále ničit tam, kde už toho bylo tolik zničeno. Mladá žena se vyrovnává s vraždou své sestry a podstatně při tom překračuje svou úlohu svědkyně – Nourig Apfeldová je jistě v této konkrétní kauze žalobkyní, ale apeluje také v širších souvislostech a vyjadřuje naději, že soužití lidí rozdílných kultur může být lidštější, když se o domácím násilí s celou jeho zničující silou bude hovořit otevřeně.“

* * *

Na Nový rok otec zařízl obětního beránka, jak tomu bylo zvykem v naší staré vlasti. Část masa se dávala potřebným, sousedům a známým. Na oslavu se ten den servírovala nejrůznější nákladná jídla. Vařili jsme skoro celý den. Večer jsme se všichni vykoupali a pak jsme si s Wafou konečně směly obléknout nové šaty, které jsme při této příležitosti vedle sladkostí a peněz dostaly.
Poděkovaly jsme rodičům a všichni jsme si vzájemně popřáli krásný nový rok. „Ať je tvá budoucnost tak dobrá, jak tomu chce Alláh,“ říkaly jsme. Jak to vyžadoval zvyk, líbaly jsme rodičům ruce, pozvedaly je k čelu a pak jsme od rodičů dostaly polibek na čelo.
Nikdy jsem tyto projevy vděčnosti neměla ráda. Bylo mi to dost proti mysli. V Sýrii jsme musely zdravit hosty tak, že jsme se k nim přiblížily s pokorně sklopenýma očima, načež jsme jim prokázaly čest a respekt políbením ruky. Jestliže jsme oči nesklopily, chápalo se to jako provokace a nedostatek úcty a vystavovaly jsme se tím také nebezpečí, že budeme považovány za nepočestné. Jestliže si mladá žena dovolila přímý oční kontakt s hostem mužského pohlaví, musela počítat s tím, že bude považována za lehkou, a že jí dokonce může být přisuzován i milostný poměr s oním hostem. Muži takové chování příliš rádi chápali jako výzvu, aby si k ní něco dovolili, protože měli za to, že je lehce k mání. Tímto způsobem se také prověřovalo, jak počestná je ta která mladá svobodná žena. Za obzvláště dobře vychovanou a počestnou byla považována ta, která střízlivě oblečena hosty vítala, a dokonce i obsluhovala se sklopenýma očima. Muži a starší ženy tak v místnosti mohli mladou ženu nerušeně pozorovat a hodnotit její vzhled i její „kvality“. Už i v Sýrii jsem se vyhýbala tomu, abych musela líbat ruce příbuzným nebo cizím hostům. Nechtěla jsem se ponižovat a projevovat respekt lidem, které jsem neznala a většinou jsem je ani neměla ráda. Dokonce ani v případě vlastních rodičů mi taková gesta nebyla příjemná – při těchto projevech pokory docházelo ke zvláštnímu přiblížení, které mi bylo cizí a nestála jsem o něj. Od té doby, co jsem začala chodit do školy, mne rodiče ani neobjali, natož aby mne políbili. Tento odstup mezi rodiči a „staršími“ dětmi není v mé staré vlasti ničím výjimečným. Vůči malé Wafě však na druhé straně rodiče tělesnou náklonností přímo překypovali. U mne to bylo stejné, dokud jsem ještě byla malým dítětem.