Lovkyně informací

Ani trochu to nepřipomíná obvyklé životopisy našich oblíbených autorů – narodil se a vyrostl ve městě X, studoval na té a té univerzitě, pak třeba svatby a rozvody a stěhování po světě nebo po kontinentu. Život Taylor Stevensové je tomu tak vzdálen, jak je jen možné si představit. Možná jste ten příběh už slyšeli – autorka světového bestselleru Lovkyně informací vyrůstala v sektě, ve dvanácti byla odloučena od rodiny a sourozenců, jednu zimu strávila žebráním v ulicích japonské Osaky, a to ani zdaleka není všechno.

Jakkoliv se to zdá nemožné, sektě Božích dětí se povedlo skloubit ortodoxní křesťanství s myšlenkami hnutí hippies. Podle názoru pana Berga, jejího zakladatele, Bůh nechce, aby jeho stoupenci měli zaměstnání, rodinu v běžném smyslu, nebo aby zůstávali příliš dlouho na jednom místě. Podporuje se tady volná láska a svazky mezi rodiči a dětmi nebo sourozenci se systematicky ruší. Kontakty s ostatním světem jsou minimální; škola a vzdělávání vůbec jsou odsunuty na vedlejší kolej. Jako tříletá už Taylor měla za sebou pobyt v pěti různých státech USA a do čtrnáctých narozenin stihla Mexiko, Německo, Rakousko, Francii, Švýcarsko, Japonsko i Jižní Koreu. Členové sekty žijí zpravidla v komunách, nejednou i pět či šest lidí na jeden malý pokoj. Děti se často starají o jídlo i uklízení, i o sebe navzájem. Soukromí prakticky neexistuje.

Přestože v rozhovorech se Taylor k tématu zas a znovu vrací, představit si takový život je opravdu těžké. Možná se mu v dalších dílech Lovkyně bude věnovat podrobněji, tak jako v prvním svému pozdějšímu pobytu v Africe. Nějaká fakta jsou nicméně známá i z médií. Sekta se nechvalně proslavila procesy kvůli zneužívání dětí. Mnozí z bývalých členů trpěli vážnými depresemi, nebo se se zážitky z dětství nikdy nevyrovnali – z těch známějších například americký herec River Phoenix. Titulní stránky novin také na dost dlouho zaplnil nevlastní syn vůdce sekty po tom, co zabil svou bývalou chůvu a následně i sebe, údajně z pomsty za zneužívání.

Snad o to důležitější je, že se o tom mluví – nejenom o Božích dětech, ale vůbec o tématech, která Taylor svým psaním otevírá – a někdy s příznačným lehkým humorem komentuje. K pasážím opisujícím korupci afrických úřadů, od těch nejnižších po ty nejvýznamnější, v jednom rozhovoru podotkla, že vlastně nebylo vůbec třeba si vymýšlet – stačilo změnit jména.

A pomalu jsme u toho – co její psaní a literární vzdělání? V sektě byla většina knih zakázána, ostatně stejně jako filmy nebo hudba. Z těch dostupných, co Taylor četla a měla moc ráda, byly Lewisovy Letopisy Narnie. Nicméně jak se pan Berg, hlava sekty, postupem času stával víc a víc paranoidním, padlo na černý seznam prakticky všechno kromě pár titulů. Letopisy Narnie ani nic vzdáleně podobného už vůbec nepřicházelo v úvahu. Taylor říká, že za několik let kolem svých dvacátých narozenin přečetla tak nanejvýš deset knih. To je stěží představitelné i u méně nadšeného běžného čtenáře – o budoucí slavné spisovatelce ani nemluvě.

Jak se tedy ke čtení – a psaní – vůbec dostala? Po úmorném několikaletém pobytu v Africe se nakonec s manželem vrátila domů do Států. Aby se uživila, nějaký čas například prodávala řasenky v jednom nákupním centru. Nevynášelo to, samozřejmě, a Taylor, neméně vynalézavá a podnikavá jako hlavní hrdinka jejích knih, hledala jiné možnosti. A na něco přišla. Z garážových prodejů ve své městské čtvrti začala kupovat, co se dalo, a dál to prodávala na internetu přes eBay. Brzy zjistila, že nejlépe to jde s knížkami. Thrillery obzvlášť...

Takhle se vlastně díky obchodnickému duchu vrátila k literatuře – a to podstatně vážněji než předtím. To, co jí poskytlo impuls k dalšímu kroku, byl Robert Ludlum. Přečetla jeden jeho román a pak všechny ostatní. Následoval John Sandford, Iris Johansen. Stephen King prý kupodivu ne – „příliš děsivé,“ říká Taylor.

Velmi brzy si uvědomila, že její životní příběh je taky v podstatě thriller a stačilo by jej dát na papír. Přesně to začala dělat, pak se ovšem asi v polovině zasekla a nevěděla, jak dál. Tam, kde by to jiní vzdali nebo na pár let utekli na kurz tvůrčího psaní, vyřešila Taylor situaci během pár dnů – nakoupila si příručky a rady, jak napsat knihu, všechno zhltla a pustila se do práce nanovo, se stejnou vervou.

Po Lovkyni informací už v USA stihla vyjít i Nevinná a poslední díl trilogie s předběžným názvem Panenka se plánuje na příští rok. Je toho dost, a přece málo – Taylor Stevensová nám nepochybně má co říct.

O tom, že jsme vydali první díl její trilogie Lovkyně informací a právě k vydání chystáme i druhý, jsme jí nemuseli říkat – věděla to a z toho se také radovala. Odpovědi na vaše otázky nám poslala překvapivě rychle, slovy nešetřila, bylo co překládat! S omluvou ještě dodala, že některé otázky přeskupila podle témat, protože její reakce na sebe pak rovněž lépe navazovaly. Něco bylo nutno přeskočit, dotazů bylo prostě příliš mnoho – také by to vydalo na menší knížku.

První otázku Taylor ponechala na svém místě. Ptala se Lenka, úplně prostě a lidsky, a to se nám líbilo…

Lenka: Jak se máte?
Mám se výborně! Díky moc a moc za optání.

Nela: Máte během psaní nějaké oblíbené rituály? (hudba, jídlo, denní doba ...)
Nejde ani tak moc o oblíbený rituál. Spíš promarním hodně času předtím, než jsem vůbec schopná začít psát. Obvykle čtu novinové zprávy (na televizi se nedívám), a jak čtu, mysl se mi začíná vyjasňovat. Píšu každý den a letní měsíce jsou nejtěžší, jelikož moje děti nejsou ve škole. Během školního roku píšu v těch hodinách, kdy jsou ve škole, což už je teď rituál sám o sobě.

Filip: Jaký byl Váš první pocit, když jste svou knihu vydala? Tréma? Strach? Radost? Nebo směska všeho? :D
Když jsem slyšela, že vydavatel moje knihy koupí, byla jsem prostě v šoku. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit a četla jsem si ten e-mail pořád dokola. (Tu zprávu mi vlastně sdělil nejprve můj agent po telefonu, ale když pak vydavatel udělá formální nabídku na knihu, pošle základní informace do „nabídkového dopisu”, jež se zasílá e-mailem.) Od momentu, kdy jsem dostala tu nabídku, až do chvíle, kdy ji můj agent potvrdil, jsem byla jako na trní, že se něco stane, co tu dohodu úplně zruší. A pak, ve vydavatelství, to trvá asi tak měsíc, než je smlouva hotová, takže během tohoto měsíce mě agent musel dokola ujišťovat, abych si nedělala starosti, že si to za tu dobu určitě nikdo nerozmyslí.

Pak, později, když už bylo jasné, že kniha vyjde, byla jsem tak nervózní... prostě vyděšená. Bála jsem se, že se nebude prodávat.

Andrea: Čekala jste, že kniha bude tak úspěšná?
Neměla jsem ponětí, co bych asi tak mohla očekávat, takovýto úspěch nicméně nebyl vůbec nikde na mém seznamu možných výsledků. Předtím, než jsem svou první knihu napsala, jsem četla tak málo románů, že jsem prostě neměla tušení, jak moje vlastní práce bude ve srovnání s jinými působit. Všechno se to stalo tak rychle, že to pak trvalo snad rok, než jsem si vůbec uvědomila, co se stalo – nevěděla jsem, o co vlastně jde, dokud to všechno nebylo pryč.

Zatím vyšly tři knihy o Michael Munroeové a díky fantastické odezvě v České Republice právě Knižní klub zakoupil druhý díl, takže brzy už bude i v češtině. Tááákže... Pokud chcete mít i třetí – o níž zatím lidé tvrdí, že je z trilogie zdaleka nejlepší, musíte si všichni koupit dost výtisků druhého dílu, aby měl Knižní klub motivaci přinést vám i třetí. Haha!

Nikita: Kdyby byl zájem natočit film podle knihy Lovkyně informací, kterou herečku by jste si představovala pro roli Vanessy Munroeové?
Tuto otázku slýchám často, ale pořád na ni jaksi neumím odpovědět. Spisovatelé stejně nemají nejmenší vliv, pokud jde o to, co se s jejich příběhy stane poté, co je odkoupí filmová společnost, a tak jsem si říkala, že bude lepší nad tím ani nepřemýšlet :) ...každopádně existuje stránka www.storycasting.com, kde lidi můžou představit své nápady na knihy, které by se mohly nebo někdy mají zfilmovat. Já jsem tam už napsala svoje návrhy a někteří z mých čtenářů rovněž. Je to jen tak pro zábavu.

Leona: Vkrádají se Vám Vaše knižní postavy někdy do snů?
Vlastně ne, nezdálo se mi o nich nikdy, což je trochu udivující, když se tak nad tím teď zamýšlím, protože jinak mi mé postavy běhají v  mysli téměř pořád, od momentu, kdy se ráno probudím.

Maja: V dnešním světě je přemíra informací, jak relaxujete odinformací?
Není to lehké. Abych toho opravdu byla schopná, musím se především dostat úplně pryč od počítače. To se právě teď moc nestává, ale doufám, že v budoucnosti budu moct trávit víc času mimo takových přístrojů a zařízení.

Martin: Kdy jste se rozhodla, že se stanete spisovatelkou? Myslím tím, co bylo tím osudným momentem, kdy jste se definitivně rozhodla, že chce psát knihy?
Zuzana: Jelikož i já bych se chtěla stát spisovatelkou, chtěla bych se zeptat, co vás k psaní a k lásce ke knihám dovedlo?
Josef: Kdy jste poprvé začala psát? Myslím o vašich zážitcích v sektě a v cestování po světě. Bylo to těžké?
Blanka: Kdo je Váš literární vzor?
Simona: Ovlivnila vás četba literárních klasiků?
V dětství nám nebylo dovoleno číst nic z vnějšího světa, pouze propagandistické texty naší sekty, takže když jsem začínala psát, opravdu jsem neměla žádné pořádné literární zázemí. Dokonce mi toho doteď dost chybí ve znalostech klasické literatury, jakkoliv se všechno, co jsem zameškala, snažím dohonit.

O psaní jsem se poprvé pokoušela ve čtrnácti a patnácti a končilo to spíš špatně. Během mého dětství v sektě byla představivost, fantazie, vlastně způsobem přežití. Avšak snaha přeložit své denní snění do příběhů, to byla chyba. Vedení na to přišlo, moje poznámkové bloky byly zkonfiskované a spálené, „ďábel” z mého těla vypuzen; byla jsem potrestána a bylo mi výslovně přikázáno o nic takového se už nikdy nepokoušet.

Když se mi konečně povedlo osvobodit se od sekty, když už jsem mohla číst, cokoliv se mi zachtělo, objevila jsem Roberta Ludluma. Čtení jeho příběhů rozdmýchalo tu dlouho spící touhu něco vytvářet. Neměla jsem vzdělání, neměla jsem žádné literární zázemí, ponětí o ničem, ale nomádská povaha naší sekty mě provedla mnohými exotickými místy, jež za Ludlumovými světy v ničem nezaostávaly, a tak jsem byla odhodlaná napsat o nich. A tak to všechno začalo: během čtení Jasona Bournea od Roberta Ludluma. Byl to takový ten „aha!” moment. Ráda to formuluji tak, že Robert Ludlum změnil můj život.

Vendula: Vracíte se do Afriky ráda nebo ne, protože by to pro vás bylo spíše nepříjemné?
Myslím, že bych se tam vrátila, kdybych k tomu měla nějaký důvod. Ne celá Afrika je jako Rovníková Guinea. Určitě tam jsou prvky, jež jsou místo od místa vždycky stejné – například ta chudoba a korupce, a velmi špatná infrastruktura. Ale Rovníková Guinea je v rámci Afriky extrém. Nemyslím, že bych tam chtěla jet zpátky, ale určitě jsou jiná místa, kam bych se ráda podívala.

Kateřina: Má postava Vanessy něco společného s Vámi? (povahou, zkušenosti, znalosti...)
Kateřina: Takže když hrdinka knihy Lovkyně informací umí 22 jazyků, zajímalo by mě, kolik jazyků umí autorka :) ?
Mluvím bohužel jenom jedním jazykem. Mluvila jsem jinými, v různých obdobích svého života, a domluvím se tak trochu jako malé dítě španělštinou a němčinou. Ale pořádně mluvím opravdu jenom anglicky. Munroeová a já jsme velmi rozdílní lidé, když však myslím na to, co bychom mohly mít společného, pak by to byl způsob, jakým pracuje naše mysl – způsob, jakým řeší problémy a uvažuje nad věcmi, a jak chápe lidi. Ale jinak na škále od jedna do deseti bych já byla 1 a ona 10.

Hana: Je Vám vaše práce i zábavou?
Existuje slavný citát, nevím najisto, kdo to řekl, ale v podstatě říká přibližně toto: „Nemám radost z psaní, mám radost z toho, že jsem napsal.“ Tak to mám i já. Když píšu, fakt to není zrovna sranda. Je to těžké a já se potýkám s pochybnostmi o sobě a svých schopnostech. Ale když už je to hotové, můžu se podívat zpátky a říct si: „Skvělé, zvládla jsem to“ – a to je pro mě ta zábavná část.

Jana: Co byla první kniha, kterou jste četla?
Chtěla bych si vzpomenout, ale nemůžu. Vyrostla jsem na čtení propagandistických textů a číst cokoliv jiného jsem prostě nemohla. Do školy jsem na krátkou dobu šla, mezi sedmi a jedenácti lety, a tam jsem mohla číst, co bylo v školní knihovně. To bylo moje literární dědictví.

Radka: Zajímáte se o bojové sporty?
Opravdu hodně, ale sama jsem je nikdy nepraktikovala. A přestože říkám, že se jednoho dne naučím Krav Maga, myslím, že to skončí jako tehdy, když jsem před deseti lety řekla, že se naučím hrát na violoncello. Teď na hodiny violoncella chodím, jen mi to jde moc pomalu a pořád ještě čekám, kdy se to dostane do té fáze, kdy to začne být sranda. Občas si myslím, že v představách je to prostě lepší.

Adam: Která z postav je Vaše nejoblíbenější?
Francisco Beyard. Miluju ho.

Klára: Co by podle Vás měl mít člověk, který chce napsat dobrou knihu?
Musí být velmi odhodlaný, houževnatý a ochotný pracovat na projektu, až dokud ho nezačne nenávidět, a přesto ho dokončit. Dokončování je na tom ta nejtěžší věc. Vědět, jak rozeznat špatně napsanou věc je druhá nejtěžší – a já bych řekla, že tohle se člověk učí až do smrti. Nebo prostě přestane psát.

Adam: Kolik knih přečtete za měsíc? Vím, je to neobvyklá otázka, ale zajímalo by mě, jestli i spisovatelé mají čas a chuť číst :)
Nevím, jak to mají jiní čtenáři, ale já už nemám na čtení moc času. Stanovila jsem si limit minimálně 24 knížek za rok, abych svůj „čtecí mozek“ udržela naživu. Ne vždycky přečtu dvě za měsíc, ale ten roční průměr se mi většinou povede. Každopádně nečtu jenom beletrii – věřte tomu nebo ne, část těch knížek, co za rok přečtu, je ještě pořád ještě ten druh příruček „jak psát“.

Veronika: Byla jste někdy v České republice? Jestli ne, chystáte se jí navštívit?
V České Republice jsem nikdy nebyla, ale už mnoho let bych chtěla. Je na mém seznamu zemí, jež bych chtěla stihnout navštívit, než umřu (nebo než zestárnu tak, že už z toho nic nebudu mít). Mezinárodní cesty jsou ovšem velmi nákladné, což mě omezuje v tom, abych šla, kamkoliv se mi zlíbí. Doufám, že si mě jednou nějaký vydavatel zamiluje tak moc, a bude mít takovou skvělou čtenářskou odezvu , že mě sem přiveze. Navštívit takhle Českou Republiku, to by byl jeden splněný sen.

Jiřina: Psaní je krásné hobby, dá se jím ale normálně uživit? Co si myslíte o komerčnosti v psaní, není důležitější autor a čtenář, a ne reklama a cena?
Tady ve Státech máme mnohem, mnohem větší čtenářskou obec, takže ano, psaním se uživit dá. Jsou dva způsoby – přes takového toho tradičního vydavatele, který autorovi za knížku zaplatí, a pak publikováním na vlastní náklady, kde autor udělá vlastně všechno sám a většinou se prodává jako e-book. (E-knihy tady už tvoří většinu trhu, pokud jde o beletrii.) Přestože výdělek se hodně liší (někteří lidé také potřebují méně na to, aby si vystačili), je tady mnoho autorů, kteří se živí pouze psaním.

Jsem spisovatelka, takže samozřejmě je mou přirozenou touhou věřit, že autor a čtenář jsou důležitější než propagace a cena, jsem ovšem také realistka a chápu, že lidé se rozhodují podle toho, co jim víc vyhovuje. Nemůžu někoho nutit, aby si koupil mou práci, a mnoho lidí, když se rozhoduje mezi dvěma podobnými autory, si radši koupí levnější knihu. Mně se to nelíbí, ale změnit to nemůžu. Takže jedinou možností je napsat lepší knihu, kterou si bude chtít přečíst víc lidí – což je, myslím, dobrá věc pro nás pro všechny.

Ludmila: Kde Vás napadají nejlepší části knihy? Ve sprše, v parku nebo v centru města?
Existuje další známý citát, a já jsem zase zapomněla, kdo ho řekl, ale v podstatě jde asi o tohle: „Inspirace je pro amatéry.” Abych pravdu řekla, „inspiraci” prostě nějak moc nechápu. K psaní přistupuji jako k práci – píši bez ohledu na to, zda se mi do toho právě chce nebo ne. Musím, protože po většinu času inspirována k psaní nejsem. Ale snažím se třeba ráno chodit na procházky, poslouchat u toho hudbu a nechat své myšlenky jen tak proplouvat, přehrávám si v hlavě scény – pomáhá mi to něco vyjasnit, najít směr a vyřešit problémy, na které při psaní narážím.

Katarína: Akú hudbu počúvate pri písaní kníh?
Záleží na tom, jak právě píšu. Pokud jen tak zaznamenávám nápady, hudba mi pomáhá – pak poslouchám něco beze slov – klasiku nebo techno, nebo trance – ale pokud přepisuju pasáže, které už jsem předtím načrtla, nebo dělám korektury, potřebuju ticho.

Sabina: Jaké je vaše oblíbené jídlo? A jaká jste kuchařka?
Jsem opravdu dobrá „odpadková” kuchařka… což znamená, že místo čtení receptů vytáhnu ze skříněk cokoliv, co tam právě je, a snažím se z toho něco udělat. Plánování jídel dopředu mi moc nejde, takže prostě nikdy nemám všechny ingredience na to, abych připravila něco podle knihy. Moje oblíbené jídlo je sushi.

Hana: Ehm, Taylor, je to divná otázka, ale vždycky mě zajímalo, jestli je v Africe nějaká ZOO, vzhledem k tomu, jaká země to je. Je tam nějaká?
Řekla bych, že v nějakém kraji v Africe ZOO určitě být musí. Možná na jihu, nebo prostě v některé rozvinutější zemi. A pokud ne normální ZOO, pak jsou tam určitě rezervace a centra, která se starají o chráněná zvířata. Ale jen tak z hlavy, v těch pěti zemích, které jsem v Africe navštívila, jsem žádné ZOO neviděla.

Lucie: Kdo byl vaším oblíbeným hrdinou knih Letopisy Narnie? Spravedlivý lev Aslan nebo malé bezelstné a tolik povahově rozdílné děti?
To už je dost dávno, co jsem je četla, ale z toho, co si pamatuji, můj oblíbený hrdina byl princ ze Stříbrné židle.

Olga: Jaká je vaše nejoblíbenější kniha?
Stříbrná židle byla má oblíbená z Letopisů Narnie, ale co se týče knih pro dospělé, žádnou oblíbenou asi nemám.

Alena: Jaké byly vaše pocity, když se vám podařilo vymanit ze sektářského společenství? Byla to úleva? Anebo třeba stesk, že přicházíte o něco, co doteď tvořilo váš život?
No teda! To je tak komplexní otázka, že bych to mohla vysvětlovat několik hodin. Právě proto, že dostávám tolik otázek ohledně mého života v sektě, jaké to bylo, být tam, a jaké to bylo, pokusit se ji opustit, jsem napsala druhý díl Munroeové. Celá „kultura” této knihy, přestože se příběh odehrává v Argentině, je ve skutečnosti kulturou této sekty. Je to fikce, ale založená na skutečnosti a vysvětluje všechno vlastně velmi vizuálně, řekla bych. Jsem opravdu ráda, že ji brzo budete mít i česky!

Lada: Název vaší knížky „Lovkyně informací“ mě navedl i na mou otázku: Jak snášíte, když z vás někdo lovíinformace, které mu nechcete dát? Dokážete se ho zbavit s grácií nebo jste velmi nepříjemná?
Když přihlédnu k těm postavám, co jsem vytvořila, mnoho lidí je možná docela zklamaných, když zjistí, že jsem ve skutečném životě velmi hodná, šťastná, empatická a slušná bytost. Drzá bych byla jen nerada, nerada zraňuji city jiných lidí, ale dostávám mnoho otázek, na něž nechci odpovídat. Snažím se být zábavná a milá. Chtěla bych, aby se lidé cítili v pohodě a chápali, že neudělali nic špatného, když nějakou tu otázku položili, že mi nevadí, že se zeptali, ale že mám své hranice a že jsou určité věci, které prostě není třeba vytahovat – zato jsem ale velmi dobrá v dolování informací z jiných lidí, haha.

Monika: Zajímavý název knihy, jak jste na něj přišla? Hned, než jste začala psát, anebo v průběhu tvoření knihy?
Název mi doporučil agent a mně se hodně líbil. Měla jsem už napsanou celou knihu a stále neměla název, se kterým bych byla spokojená, takže když nastal čas k odeslání textu, prostě jsem na něj plácla něco hloupého. Za ten originální název se tak trochu stydím, takže jsem ráda, že mi někdo doporučil změnu.

Anna: Chtěla byste se dožít 200 let?
Jednoznačně ano. Strávila jsem takovou velkou část svého života tak, že jsem v podstatě ani nežila. Teď, když už si můžu načrtnout svou vlastní stezku, dělat své vlastní chyby a dělat svá vlastní rozhodnutí, klidně bych chtěla žít navěky.

Naděžda: Jaký je váš koníček samozřejmě krom psaní. :-)
Žádné nemám. Je to dost smutné. Dobrá, učím se hrát na violoncello, ale to teď připomíná spíš práci, jelikož mi to prostě moc nejde. Jsem svobodná matka dvou dost zaneprázdněných dětí a nemám moc času mezi psaním (což je moje práce na plný úvazek) a péčí o domácnost, ale čekám, že se to nakonec změní, až děti trochu odrostou.

Veronika: Mate ráda zvířátka? A jaká? Máte nějaké zvířátko?
Zvířata mám ráda, jenom na ně moc nejsem zvyklá. Když jsem vyrůstala, nedovolili nám mít žádné domácí miláčky. Teď mám psa. Fenku. Je malinká, tak 2.7 kilo, a přináší mi mnoho radosti. Je to moje první domácí zvířátko vůbec a nebyla jsem si jistá, jak to bude fungovat, ale teď jsem k ní moc a moc přilnula – je mi zárukou, že ve dnech, kdy moje děti zrovna trochu zlobí, alespoň jedna bytůstka v domě mě ráda vidí.

Tereza: Prohlížíte si někdy překlady vašich knih v cizích jazycích? Jaký máte pocit z toho, že Vaše knihy čtou (a mají rádi) čtenáři v zemích, které jste třeba ani nikdy nenavštívila?
Ano, a to je ten NEJLEPŠÍ POCIT NA SVĚTĚ. Dostávám několik kopií každého překladu a jeden výtisk si vždycky schovám pro sebe, ukládám si je do sbírky. Moc bych si přála, aby existovala nějaká jednodušší cesta, jak bych mohla komunikovat se svými zahraničními čtenáři, protože právě tohle je tou nejlepší věcí na mé práci. Mimochodem, pro ty, co mluví anglicky nebo si to dovedou přeložit v nějakém programu, na tomto e-mailu píšu dva až čtyřikrát do měsíce různé věci o vydávání a psaní, nebo jen tak o mém životě obecně: www.taylorstevensbooks.com/connect.php. Je to jako blog, ale jde to rovnou do e-mailových schránek, ne na web.

Martina: Když čtete nějakou knížku, máte také takovou tu profesionální deformaci, kdy si říkáte: to a to by mělo být jinak a takhle je to špatně napsané a tak?
Svým způsobem ano. Čtení beletrie už pro mě není zas tak potěšující, jako tomu bylo kdysi, což je důvodem, proč teď čtu spíš faktografickou literaturu. Ale pokud čtu beletrii a ten způsob psaní mě vyrušuje dost na to, abych v hlavě začala přemýšlet, jak bych to napsala já, pak prostě čtení přeruším a sáhnu po jiné knížce. Pokud je příběh tak dobrý, že si styl psaní nevšímám, pak to je čtení pro mě.

* * *

Už jsme Taylor děkovali nejméně pětkrát, ale uděláme to znovu – díky moc za rozhovor!
A samozřejmě – stejně velké díky všem čtenářům, kteří nám přispěli svými otázkami. Doufáme, že se podobná akce povede častěji. Teď už jen zapřemýšlet, koho bychom mohli oslovit příště :)