Prokletí

Hlavní hrdinka a vypravěčka, třináctiletá Madison Spencerová, se prý předávkovala marihuanou a skončila v pekle. Není ani tak podstatné, že to s tím předávkováním bylo trochu jinak, důležité je, že peklo je pro ni odporné i fascinující zároveň.

Její rodiče jsou celebrity z filmového průmyslu, a když ještě žila, milovali ji tak vehementně, až jí to bylo nepříjemné. A aby nebyla sama, adoptovali pro ni tu a tam někde ve světě bratříčka nebo sestřičku. Co na tom, že caparta většinou kvůli jeho neschopnosti adaptovat se vrátili tam, odkud byl doručen. Bývalí přívrženci hnutí hippies reprezentují smetánku s mizernou minulostí, za jejímž chováním není pražádná odpovědnost, jenom řeči a gesta.

Jak je podle Palahniuka v pekle? Rozhodně to není žádný med, zejména ne v blízkosti Oceánu promarněného spermatu nebo Velké střepové pláně. Také tam ale není nuda, i práce se najde.

Pokud je ten, kdo se do pekla dostal, závislý na svém egu, bude skřípět zuby. Jestliže se mu ale podaří vzdát se veškeré naděje, tak jako se to povedlo Madison, může se mít dobře, zejména v oblasti telemarketingu nebo pornografie. A potká zajímavé lidi, například Charlese Darwina nebo Kateřinu Medicejskou.

Palahniuk je výtečný vypravěč, satirik i glosátor a rád škádlí vše svaté a obvyklé. Jeho třináctileté dítko vypráví hned několik příběhů, v nichž ironicky vzpomíná na luxusní život svých rodičů (přitom často cituje jejich životní moudra), snaží se pochopit (a to úspěšně) absurdity bytí v pekle a ještě dovede zcela přesvědčivě vykreslit tamní atmosféru hnusu i nečekané moderny.

Výtečně napsané jsou Madisoniny monology o smrti i dialogy s těmi, kteří se do pekla za své prohřešky po smrti vydají (to ona přesně ví). Palahniuk je také břitce vtipný. Očima své hrdinky popisuje absurdity moderního života, vysmívá se ekologii v rukou celebrit, životu ve filmovém průmyslu, přepychu i vztahům mezi mladými lidmi.

U žádné z jeho předtím v češtině vydaných knih nebylo tak veselo, přičemž úsměv na rtech vyloudí jistě i jazyková bravura, s jakou přichází, i jak se s ní v překladu výtečně vyrovnal Richard Podaný. Všechna tahle literární nádhera má ale háček. Palahniuk v ní zůstal padesátiletým autorem, mužem širokého rozhledu a ironického šklebu.

To, co v knize vložil do úvah své hrdinky, by třináctiletá dívka sotva kdy řekla a vymyslela. Pravda, může mít patřičný odstup od smutných i komických situací, které zažila během života, může mít vypravěčský dar, aby tak plasticky popsala třeba svůj střet s Adolfem Hitlerem v pekle. Sotva by ale vyrazila do oblasti neobyčejných filozofických úvah, které mají hlavu, patu a mezi tím i tělo.
Chuck Palahniuk zůstal v této skvělé knize Palahniukem. Není Madison Spencerovou.


25.4.2012  Právo

Přidat komentář

Madison v pekle potkává Kateřinu Medicejskou, Adolfa Hitlera, Charlese Darwina i kočičku Hello Kitty. Není to tu zas až tak hrozné, pokud se smíříte s tím, že se od rána do večera budete muset dívat na artové filmy v čele s Pianem. Je to prý lepší než chodit na střední školu nebo jet na ekologický tábor.

Palahniuk je mistr přes fekální humor, nenávidí levicové pózy a snahu usmířit své svědomí pozitivními gesty typu adopce dětí z rozvojových zemí nebo přísné konzumace biopotravin.

Přesně tohle dělali Madisonini rodiče – létali tryskáčem, přestože se považovali za ekology, a původní domovy adoptovaných Madisoniných bratříčků a sestřiček nedokázali ani najít na mapě. Kdo jiný by to uměl okomentovat lépe než dcera, na kterou ve své slávě a pozérství úplně zapomněli?

I když se ji snažili vychovat velmi liberálně a do vánoční punčochy jí jako správní bývalí návštěvníci Woodstocku přidávali k pomerančům i kousek hašiše. Právě proti téhle generaci je Palahniukův satirický osten namířený nejpichlavěji: chtěli jste nezávislost, svobodu, toleranci a lásku a teď denně bojujete za hodnoty, kterými jste opovrhovali.

Přestože se kniha odehrává v pekle, je to ten nejpozitivnější Palahniuk. Snad proto, že hrdinům (kromě Madison je v pekle ještě několik dalších puberťáků, kteří svoji smrt neberou nijak fatálně) už se nemá co stát. Jednou jsou mrtví. Jediné, o co mohou přijít, jsou iluze.

Naděje tady není už vůbec žádná, tak proč truchlit. Prokletí ovšem není klasický román, což je jeho největším problémem: přednost dostal popis, fantastické líčení všeho, co se v pekle může stát, stokrát vypjatá parabola. Děj, který z ní vychází, nemá takovou sílu jako karikatura sama. Jako nihilistická příručka je však poslední Palahniuk po čertech dobrý.


30.4.2012  Mladá fronta DNES

Přidat komentář

Tento kultovní autor má poměrně omezenou škálu témat, a tak i u třinácté knihy, Prokletí, a nejen u ní, sám sobě ukládá nejrůznější omezení a chytáky, aby nepodlehl rutině.

Palahniukův román Snuff se například celý odvíjí prostřednictvím dialogů několika mužů čekajících v jediné místnosti na náruč pornoherečky. Prokletí je podobně klaustrofobní – ocitáme se v uzamčené cele v pekle, v kůži a pocitech tlusté, přechytralé a trochu rozmazlené dívky.

V první chvíli se nám chce utéct. Jenže není kam, a tak dáváme Palahniukovi šanci. A děláme dobře, protože postupně se v dívčině žvatlání začnou objevovat perly hodné autorova jména. A když kniha pokročí ke konci, dojde nám, že tu máme jeden z nejosobnějších a obecně vzato nejlidštějších kousků zdánlivého drsoně, který je ve skutečnosti citlivým moralistou a čím dál lepším humoristou.

Chtě nechtě si Madison zamilujeme a držíme jí palce.

Madison samozřejmě do pekla nepatří, ale lebedí si v něm, protože ani Bažina potracených plodů, ani Řeka rozpálených zvratků a další pekelné reálie nemohou být horší než život jedináčka hýčkaného párem nechutně bohatých rodičů, kteří své hipísácké mládí přetavili v permanentní falešnou hru na dobrodince světa.

K dospívající dceři se rodiče chovají jako k osmiletému děcku a v zájmu zvýšení mediální prestiže si v jednom kuse pořizují adoptivní děti z nevyslovitelných koutů světa. Jeden si nemůže nevzpomenout na rozrůstající se rodinku Angeliny Jolie a Brada Pitta.

Kdo chce vědět, jak podle anarchisty Palahniuka vypadá peklo, musí si představit démony ve špatně vybavených kancelářích, byrokracii a dušičky nucené k práci telefonních operátorů.

Ústředním tématem románu Prokletí je princip naděje. Německý filozof Ernst Bloch vidí v utopickém principu naděje samotnou podstatu lidství.

Jenže můžeme mít naději, když nás čeká věčnost uprostřed sirného smradu a kvílejících hříšníků? Zdá se, že ano, jen musíme skutečně klesnout až na dno – a co jiného peklo je? –, zachovat si osobní integritu, nesnažit se zalíbit všem a především odhodit falešné ideály.

Autorovo motto totiž zní: Jediné, kvůli čemu nám země připadá jako peklo, je naše očekávání, že by nám měla připadat jako ráj.


16.8.2012  Hospodářské noviny

Přidat komentář

Palahniukova kniha je založena na konfrontaci předsmrtného a posmrtného světa. Spisovatel prostřednictvím četných flashbacků, zlomkovitých vzpomínek na krátký život obtloustlého dítka bývalých beatniků a anarchistů, dnes zazobaných bezduchých hollywoodských panáků, předkládá čtenáři žlučovitou karikaturu prostředí showbyznysu.

Madison vzpomíná na frustrující pocity ze světa obklopeného nevkusným kýčem, afektovanou přepjatostí a stísňující duševní prázdnotou. Autor ústy přechytralé holčičky, obdařené pronikavou schopností sebereflexe a do nebe volajícím cynismem, kritizuje zvrácenou hierarchii americké společnosti holdující kultu věčného mládí a trpící panickým strachem ze smrti a stárnutí.

S chutí si rýpne do sporu mezi kreacionismem a zastánci evolučních teorií i do praktik telemarketingových společností. Ty v jeho kousavém pojetí sídlí v pekle a zaměstnávají duše jemu propadlé telefonickým terorizováním důvěřivých a dosud živých amerických občanů.

Palahniukova kniha, křížící nesourodé stylistické a významové roviny, je okázale spektakulární a psychedelicky snová.

Čtenář je od samého počátku atakován nepřebernou škálou vizuálních a čichových vjemů, a to natolik vytrvale, že se mu časem patrně bude chtít zacpat nos. Kniha je protkaná aluzemi na slavná filmová díla a knížky pro dospívající křesťanské holčičky.

Občas se nám zdá, že se ocitáme v absurdní kafkovské pseudorealitě, kde všechno ztrácí svůj řád a pevné obrysy. Pekelná organizace připomíná přebujelý byrokratický aparát, který je ve své postatě totálně alogický a škodolibě dvojznačný. Kniha si pohrává s pozvolným odhalováním motivů, je vyšperkována řadou absurdních zvratů.

Novelu, která je ve své podstatě nedějovou směsicí glos o životě, smrti a meziprostoru mezi oběmi světy, bychom s jistou dávkou benevolence mohli pochopit jakožto naruby obrácenou travestii iniciačního románu. Předčasně vyzrálá mudrlantka jen ztěží může v pekle více zmoudřet nebo dospět. Může se zde ale konečně realizovat a stát se sama sebou.

Z ušlápnuté loutky se stane nejprve pekelná našeptavačka a později slavná osobnost. Svět živých se jí tak jeví ve srovnání s plastickou, pestrobarevnou a významuplnou pekelnou realitou jako platónská jeskyně plná nejasných stínů.

Zpočátku působí Palahniukův text nekonvenčním dojmem. A v druhé polovině knihy jde autor sám proti sobě, když se násilně snaží přidat na dějovosti a akčním rozměru. Omílá myšlenky už jednou řečené, s leitmotivy si pohrává více než nedbale, jeho text postrádá potřebnou gradaci. Některé pasáže se zbytečně opakují v neinvenčních variacích.

Z Madisonina úmorného spílání narcistickým rodičům se nám po chvíli začne dělat mdlo. Autorovi navíc ztěží spolkneme krkolomné, neorganicky působící líčení přerodu ušlápnuté holčičky v reformátorku, jež se stává pro peklo „pekelně“ nepohodlnou, a proto má být proti své vůli přeřazena do nebe.

Neinvenčně působí i samotný závěr knihy jakoby vystřižený z Pirandellovy hry, ve které se Madison konečně setkává s ďáblem. Ten se dcerce slavného producenta pokouší podstrčit scénář z jejího života a donutí ji přemýšlet, jestli je reálnou bytostí, anebo jen špatně napsanou postavou z pera vládce pekla. Mrazivý efekt z nečekané anagnorize se nedostaví.

Zatím poslední Palahniukova kniha se v kontextu jeho tvorby řadí k odlehčenějším, hravějším kouskům, již by si jako povinnou školní četbu rozhodně měli přečíst všichni teenageři, kteří se právě pokouší vykouřit svou první dávku trávy.



7.9.2012  Host

Přidat komentář

Touto okružní cestou za krásami pekel a vlastním sebepoznáním nás provází hrdinka, třináctiletá Madison Spencerová, kterou do pekla přivedlo předávkování marihuanou, anebo ne?

Autor v její postavě projevil až překvapivou znalost duše dospívajícího děvčete. Madison působí velmi živě a skutečně, avšak zároveň je svou vlastní karikaturou, právě tak jako její pekelní společníci a dokonce i rodiče, v nichž se snoubí pokrytectví americké smetánky a skutečná, i když ne vždy dostatečně vyjádřená láska k rodině.

Nebudu vám nalhávat, že se do hlavní hrdinky zamilujete od prvních stránek, naopak - pouť k ní je dlouhá a trnitá, zcela jistě však stojí za to. Madison trvá dlouho, než se přes nabubřelé fráze a povrchně intelektuální pózy (opakování těchto frází začíná lézt časem na nervy) přenese k nalezení svého skutečného já, avšak její sebeironický humor a ostře kritický pohled na okolí i sebe samu z ní činí nepochybně příjemnou společnici na věčnost strávenou v pekle.

V tomto ohledu reflektuje její postava i určité postoje autora, jež jeho (stálým) čtenářům jistě již dávno nejsou neznámé. Sympatické ovšem je, že se autor nepovažuje za osobu s jakousi definitivní pravdou, spíše si hravě střílí ze svého okolí, ale i sám ze sebe.

Dosud živí lidé, k nimž Madison často obrací své vnitřní monology, jsou do jisté míry obrazem průměrného amerického nebo jakéhokoli jiného občana i autora samotného. Všimne si toho každý pozornější čtenář trochu znalý autorova života. Prokletí nejsou jistě knihou pro každého. Nemluvím teď jen o náboženském konfliktu, jejž může určitá část čtenářské obce zaznamenat, ale také o poměrně silném žaludku, který se zvláště při čtení některých pasáží bude jistě hodit.

Pokud ale nebudeme útlocitní, máme velkou šanci si knihu užít. Neříkám, že jsem i přes to nemusela někdy knihu odložit a dát si menší přestávku ve čtení, v některých pasážích autor možná tlačí na pilu až příliš, ovšem vzhledem ke zvolenému tématu a autorovu typickému stylu lze tuto maličkost snadno odpustit. Až člověk knihu dočte, bude vzpomínat na zcela jiné pasáže než na ty, které ho původně znechutily.

Autorova strategie je vlastně až troufale jednoduchá. Palahniuk se zamyslel nad tím, co by se stalo, kdyby měli nejradikálnější křesťané pravdu.

Jeho peklo je kombinací tohoto principu a pokrouceného obrazu podstaty současné společnosti. V pekle, stejně jako na zemi vládne zejména byrokracie, úplatkářství a správné konexe. Zábavné ovšem je, že v pekle jsou všechny tyto nešvary vlastně v pořádku, koneckonců je to peklo, kde jinde by se tyto společenské neřesti měly objevit.

Přesto všechno není hlavní to, o čem kniha vypráví. Pokud je něco skutečným poselstvím díla, je to neochvějná naděje. Naděje, kterou najdete i na těch nejhorších místech. Autor nám vlastně sděluje, že stane-li se vám to nejhorší, vždy je tu možnost využít to ve svůj prospěch.

Ostatně, z vlastních zkušeností vím, a klidně vám to i odpřísáhnu, že představa toho nejhoršího je vždy ještě o něco horší než skutečnost, pokud se ta věc doopravdy stane. Pak už si člověk neříká, co budu dělat - je nucen jednat a fungovat nejlépe, jak dokáže. V zásadě je to princip nezničitelný. Dozvídáme se, že peklo není tak strašné, a ještě více provokativní se zdá být fakt, že Palahniuk má v tomto bodě pravdu: jsou to naše očekávání, a ne překážky, co nás zrazuje.

Autor primárně napodobuje jazyk, jejž by pravděpodobně používala třináctiletá dospívající dívka, pokud by chtěla působit důležitě, v tom lze autorovi přiznat mistrovství. Palahniuk má také dar posuzovat zatraceně realisticky a důležité události popsat stručně a působivě. Jeho jazyk je rovněž velmi obrazný, dokonce v některých pasážích působí dojmem jazyka filmového.

Skoro byste očekávali slova jako střih, záběr a podobně. S postupem děje se vyjadřování hrdinky mění, spolu s proměnou, která probíhá v ní samé. Pomalu mizí touha sobě i čtenáři dokazovat svou výjimečnost a nadání, prázdná slova jsou nahrazena činy. Celkový spád poslední třetiny díla mě donutil přehodnotit i náhled na předcházející dvě, neboť jejich smysl se ukázal teprve v závěru.

V prvních částech byla kniha zábavná, v určitých ohledech trochu otravná (zejména fráze hlavní hrdinky a místy lehce nadbytečné nechutnosti), rozverná, ukazující krásy pekla, ale už méně osobnost a život jeho obyvatel, našly se pěkné a velmi originální nápady, kterémají potenciál čtenáře překvapit i pobavit, ale nějak tomu všemu chyběla „duše“. Tu jí ovšem zpětně vdechlo dočtení závěrečné části příběhu.

Pokud jde o samotné vyprávění, děj o sobě není složitý, příběh je přímočarý a poměrně prostý, což ale autorovi můžeme stěží vyčítat, neboť děj v díle slouží spíše jen jako berlička, jejíž pomocí naplno využije svou originální imaginaci, zábavné nápady a demonstraci společenských názorů. Nikdo nás však nenutí s vyjádřenými postoji souhlasit, nikdo nás nenutí k nadšení a obdivu, Palahniukovým cílem je - ať se nám to líbí, nebo ne - hlavně nenudit. A to, dle mého skromného soudu, kniha do puntíku splňuje.


7.3.2013  Tvar

Přidat komentář