Zůstaňte s námi

Moje první otázka tedy nutně musí být na téma generační. Co vašim vrstevníkům asi na vašem psaní připadá generační?

To opravdu netuším. Asi prostě fakt, že jsem v jejich věku, stále studuji... Samozřejmě mám radost, když mé texty někoho osloví, když jim někdo rozumí, ale to nemá nic společného s věkem.

Vy osobně si myšlenky na nějaké generační vymezení připouštíte? Pokud ano, jak se to projevuje ve vašich povídkách?

Ne, nevidím to tak. Je to zvláštní, na tuhle otázku odpovídám prakticky neustále. Přitom mě generační témata příliš nezajímají, nikdy jsem o nich nepsal a ani se na to momentálně nechystám. Zvlášť moje poslední kniha je tematicky úplně na opačném pólu, u obecných, až archetypálních zkušeností. Moc nevěřím na nějakou generační literaturu. Spisovatelé, se kterými se cítím spřízněný, jsou buď po smrti, nebo - až na drobné výjimky - o celé dekády starší.

Nespočívá ona „generačnost“ v jejich „nepolitičnosti“: v jakési skleníkovitosti, v umístění do poněkud abstrahovaného prostoru, v němž jsou (úmyslně?) redukovány záchytné body na prostor a čas?

Já si nemyslím, že by šlo o nepolitičnost. Naopak. Zvlášť v poslední době je znát, že mladí lidé jsou dnes daleko citlivější na společenské problémy a jsou schopni na ně reagovat. Protestní akce proti nedomyšlené reformě školství je jen jedním z příkladů. Spousta lidí má dnes plné zuby toho, jací lidé a jakým způsobem rozhodují o fungování této společnosti.

Řada mých vrstevníků se v názorech dost radikalizuje. Jenže co zbývá člověku, který se musí stydět za výroky prezidenta země, v níž žije? Který musí sledovat, jak tady o kultuře rozhoduje kdejaký zubař a ministr školství si jako poradce vybere fašistu? Spousta lidí dnes u voleb prostě nemá komu dát svůj hlas, není tady žádný důvěryhodný volitelný zástupce, alternativy jsou jen větší, nebo velké zlo... Pokud u nás stále funguje zastupitelská demokracie, něco asi nebude úplně v pořádku.

V titulní povídce Zůstaňte s námi padne zmínka, že vaši hrdinové (či spíše antihrdinové) byli na pohřbu Václava Havla. To jistě bylo napsáno dříve, než se tak stalo. Ale já tomu rozumím tak, že ta zmínka má funkci elegického konstatování, že v této zemi se nedostává naděje. Ani ve vašich povídkách jí moc není. Není přece jen té černoty příliš?

Ano, ta povídka je černočerná a pohřeb Václava Havla, přestože je to v textu zcela vedlejší motiv, zde plnil přesně tuto symbolickou funkci: obřad, na kterém se vedle smutečních hostů sejdou i všechny bestie, profitující na společenském uspořádání, které Havel z velké části pomohl vytvořit, všichni ti, kdo mu za jeho života nadávali do naivních pravdoláskařů.

Je to jedno z mála ukotvení těch povídek ke konkrétním osobám nebo místům. Napsal jsem to dlouho před tím, než Havel zemřel, asi zhruba kolem filmové premiéry Odcházení. Kvality filmu nechme stranou, neuvěřitelná byla především naprosto nefilmová diskuse, která se kolem toho rozpoutala, při níž takové umělecké a morální kapacity jako Vítězslav Jandák měly potřebu filtrovat své hlubokomyslné názory.

Mně z toho bylo tenkrát opravdu zle. Celá politika je patetická a plná frází, na to si všichni zvykli, ale jediný Havel dokázal, že ta rétorika nemusí být vždy nutně dutá, že když někdo mluví o pravdě a lásce, může to taky myslet zcela vážně, což řadu lidí samozřejmě dodnes znepokojuje.

Jan Balabán, na kterého jsem občas při čtení myslel (ale ty podobnosti jsou spíš vnější, i když titul je balabánovský: Možná že odcházíme), naději také netahal jak králíky z klobouku, ale přece jen tam bylo nějaké zakotvení duchovní, v protestantské víře. Kvašim postavám jako by žádné světlo nepronikalo. Nebo přece?

Přestože si Balabána strašně vážím, řekl bych, že ty podobnosti jsou opravdu jen zdánlivé. Je to dost jiná práce s textem i odlišný tematický záběr. Zbývá jen ten název a beznaděj... Ale ono to v obou případech taky není čiré zoufalství, v těch textech naděje je, jen není naplno vyslovená, není dohnaná k vyloženému happy endu.

Daleko důležitější než psát nějaké rozjásané nebo sladkobolné příběhy je podle mě přesně lokalizovat a pojmenovat chyby a omyly, ke kterým v lidském životě a ve vztazích mezi lidmi dochází. Smyslem literatury není zábava. Od toho máme televizi. Kvalitní kniha by měla člověka donutit myslet.

Kdo je vám blízký z českých a kdo ze světových autorů? Rozlišujete mezi nimi?

Nerozlišuji: McCarthy, Andruchovyč, Stasiuk, Dabrowski, Sorokin, Kadare, Müllerová, Kundera, Topol, Zmeškal, Ryšavý, Borkovec... A tak dál.

Znáte Raymonda Carvera? Mně ho v čemsi váš styl připomíná.

Už mě na to někdo upozorňoval. Zatím jsem ho ale nečetl...

Na obálce vaší knihy jsou čtyři výrazné fotografické portréty. Předpokládám, že jsou vybrány vámi. Vypadají jako postavy těch povídek.

Jsou to fotky Alexandry Vajd a Hynka Alta z výborného souboru Manwomanunfinished. Vybral je grafik. Hned bylo jasné, že se ke knize skvěle hodí, až jsem chvíli váhal, jestli nebudou příliš doslovné, ale myslím, že to funguje. (Lidové noviny, 11. 4. 2012, ptal se Jiří Peňás)

Byl nějaký bod ve vašem životě, kdy jste si řekl, že se budete věnovat literatuře?

Začínal jsem sbírkou poezie Strychnin a jiné básně, byly to dost osobní, řekl bych až intimní rodinné věci. Důvod, proč jsem se do toho pustil, byly vzpomínky na dětství. Zjistil jsem, že se mi některé v paměti deformují nebo ztrácejí, a rozhodl jsem se, že se je pro sebe pokusím nějak zachytit. A báseň mi umožnila zážitky definovat v jejich smyslové podobě. Víc v barvách a vůních. To je pro mě často nejdůležitější složka vzpomínek.

Za sbírku jste získal Ortenovu cenu. Čekal jste takový ohlas?

Nečekal. Možná že právě tato cena byla impulzem brát literaturu zcela odpovědně. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že mám lidem co říct, že se v mých textech nacházejí.

Ono zkreslování vzpomínek je spíš přirozená věc, kdy člověk vytěsňuje nepříjemné zážitky, nebo jste chtěl zjistit syrovou pravdu rodinného života?

O to mi právě šlo. Takový přístup mi zůstal, projevuje se i v mých prozaických textech. Jde mi obecně o přesnost. V literatuře se snažím co nejplastičtěji vymodelovat situaci, kterou čtenář sleduje. Tak, aby ji zažíval skoro až fyzicky, aby se před ním zhmotnila. Snažím se maximálně využívat základní vlastnosti literatury - to, že jde o práci s fantazií, se schopností přimět člověka, aby se skrze text propadl do jiného světa. Pro mě je to vlastně přirozená cesta od poezie k próze. Prostě jsem se jen začal zabývat jinými tématy, která si žádala širší plochu.

Říkáte, že si nesmírně vážíte Milana Kundery. Proč?

Řekl bych, že je to člověk, který objevil určitý nový druh práce s textem. Propojil formu eseje s románem, přiznal v textu sama sebe jako tvůrce děje a postav a obnažil tak celý literární proces. To je nesmírně zajímavý moment. Podobně jsem byl očarovaný například Witoldem Gombrowiczem. Nevydal moc knih, ale přesto svým způsobem předefinoval to, co je vlastně literatura. Čeho je schopná.

Když jste psal povídku o milencích za deštivého dne, nemyslel jste právě na Kunderu?

V tomto případě všechno začalo u formy, chtěl jsem napsat čistý dialog. Celá povídka je komunikace vypreparovaná až na dřeň, jen slova, která padají mezi dvěma lidmi. Dialog začíná vlastně z nudy a z podezření z neexistence vztahu... Ano, možná to místy má společnou krevní skupinu.

Píšete o ztrátě komunikace mezi lidmi. Považujete to za nejcharakterističtější rys současnosti?

Určitě ho mám za jeden z charakteristických. Zajímavá věc je, že začínáme hodně komunikovat vizuálně. Jakýmsi obloukem se vracíme k počátkům lidstva. Přenos informací dnes mnohem více probíhá na vizuální rovině. Patrné je to v médiích, umění, politice, ale i v osobních vztazích. Bylo by to asi na složitější úvahu. Každopádně je to jedno z mých hlavních témat.

Ústřední povídka sbírky Zůstaňte s námi je právě o tom, o vztahu, který jakousi setrvačností dojíždí, partneři stále mluví, ale vlastně se už nevnímají. Jako kdyby mlčeli. V jejich případě ztratil jazyk komunikativní funkci, vytvořili si kolem sebe slovní bariéru, kterou se před sebou navzájem chrání a již nejsou ochotni překročit. Mé texty jsou hodně o hrách, které si lidé zvykli hrát. A i když jsou to hry kruté, často s nimi nejsou schopni přestat nebo je proměnit v něco smysluplnějšího.

Co ztrácíme ze své přirozenosti a měli bychom si říci, že o to nechceme přijít? Připomínám tak vašeho oblíbeného thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula.

Pro mě je to čím dál podstatnější téma. Weerasethakul je mi blízký proto, že aktuální civilizační problém formuloval nesmírně přesně a zároveň hodně osobním, poetickým jazykem. Je to neuvěřitelně silné téma. Bereme jako samozřejmost, že žijeme civilizovaně, už dlouho docela v bezpečí, svobodně. Ztrácíme pojem o skutečnosti, o smrtelnosti. Na Západě se pracuje s tělesností, jako by se nestárlo, člověk by tady podle všech marketingových a reklamních strategií měl být věčně, ale tak tomu není.

Patříme do univerza, jsme smrtelní a navždy závislí na svém okolí, na ostatním živém světě. Příroda nikdy nebyla ohrožena, ohrožen byl vždy jen člověk. Mě nesmírně zajímá, co v nás zbylo ze zvířete. Co je v člověku archaického. Kde jsou ložiska agrese, strachu, potřeby společenství s druhými. Jak se vymezujeme prostřednictvím vztahu. Proto se moje kniha jmenuje Zůstaňte s námi, což je dvojsečný název. Potřebujeme druhého člověka, abychom spatřili sebe. Přesto se často vidíme pokřiveně a náš vztah je pak nešťastná závislost, která nemusí vést k ničemu dobrému. (7. 4. 2012, Právo, ptal se František Cinger)



Marek Šindelka se narodil roku 1984 v Poličce. Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Za básnickou prvotinu Strychnin a jiné básně (Paseka 2005) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena. Později se představil jako prozaik románem Chyba (Pistorius & Olšanská 2008). Jeho nejnovější práce, cyklus povídek Zůstaňte s námi (Odeon 2011), získal ve výročních knižních cenách Magnesia Litera Literu za prózu.

Próza Chyba vyšla též jako komiksová adaptace. „Ve svých nových textech sleduji téma, které začalo už v mé povídkové knize Zůstaňte s námi,“ říká Marek Šindelka, „Zajímá mě, jakým způsobem se mezi lidmi replikují určité chyby, jak se infekčně šíří různé modely uvažování a žití, co (a jestli vůbec něco) je v člověku původního. Jednoduše: jakých podob může dnes nabývat láska, v jakých momentech se mění v manipulaci a mocenský boj.“



10.8.2013  Lidové noviny  

Přidat komentář